Země: Rumunsko Žánr: black / thrash metal / crust Datum vydání: leden 2013 Label: Metal ör Die Records Tracklist: 01. Dark Harlots of Decadence 02. Soulburner 03. Conquest, War, Famine and Death 04. Wrath of God 05. Cenotaph of Mankind 06. Eye for an Eye 07. Mountains of Universe Hodnocení: Atreides – 6,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Z Rumunska moc kapel neznám. Vlastně jen dvě, přičemž jedna z nich je Negură Bunget, jež se dávno pohybuje jen ve stínu své dřívější slávy, a druhá Dordeduh, nic jiného než pohrobek/následovník původního jádra kapely výše zmíněné, co je “víc Negură než Negură”. Proto jsem byl zvědavý, co z Death Nöize vypadne v případě jejich prvotiny, když už jsem si je vybral k recenzování. Jde o kapelu vcelku mladou, dohromady to dala někdy dva roky nazpět a na začátku loňského roku vypotila fošnu vskutku poetického názvu “Conquest War Famine Death”. A ne, poetiku nečekejte, neb jde o kanál téměř nejhrubšího zrna. Slušelo by se ale dodat, že v tom dobrém slova smyslu.

Rumunům vážně nejde o nic víc, než udělat co největší bordel, prostě agresivita až na prvním místě. A jde jim to. Nařvané kombo crustu a thrashe se spolehlivě zařezává do hlavy a boduje. V případě “Conquest War Famine Death” by byla chyba očekávat nějaké chytře se tvářící bahno ve stylu Celeste nebo třebas Jucifer. Death Nöize jde o to rozcupovat posluchače na cucky, což se docela daří. Půlhodinová placka nabízí slušnou jízdu takřka od začátku do konce, kterou staví na syrově znějících kytarách, řádně zahuleným zvukem, hutné base, dvojšlapce a zlém blackovém vokálu. Nic z toho se po celou dobu alba nemění, jen v první skladbě “Dark Harlots of Decadence” najdete opilecký refrén. Vrcholem technické propracovanosti je kratičké sólo v úplném závěru “Cenotaph of Mankind”, na tu ale naštěstí (nebo možná trochu bohužel) Death Nöize nehrají.

Zvuk je správně špinavý a crustový, podtrhuje to něco, onu nepokrytou nasranost, pudovost snoubící se se zdánlivě prvoplánovou primitivností, co se mi na albu a crustu obecně tolik líbí. Dobře zvolená hrací doba zaručuje, že vás deska během poslechu nezačne nudit, půlhodina strávená v přítomnosti dobývání, válek, smrti a tak vůbec ubíhá velmi svižně a na prvotinu neznámé kapely odkudsi z Translyvánie se dá hovořit docela o překvapení. Jediný výraznější problém tak prakticky nastává ve chvíli, kdy hudba zvolní z nastaveného tempa. Předposlední “Eye for an Eye” je sice docela šlapavá, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě bavila tolik co zbytek alba. Vzhledem ke krátkosti ani tolik nevadí, že jednotlivé skladby jsou si relativně podobné a Death Nöize celou dobu valí jedno a to samé. Pokud by však chtěli vydat delší desku, nejspíše by jejich hudba zasloužila více technicky propracovat. V tomto ohledu by se mohli učit třeba od slezského komanda Plešatá zpěvačka, jež na poslední fošně “Saturnus” předvádí prvoligový bordel, do kterého jim jen tak mimoděk ujede naprosto ujetá bluesová vyhrávka (a přitom délka alba je stejná jako v případě dnes recenzované desky).

Na debut však není “Conquest War Famine Death” rozhodně propadákem, ale rozhodně nadprůměrným albem, kterému jsem přes počáteční výtky nakonec přišel na chuť. Nenáročný výplach je prostě čas od času potřeba a Death Nöize k němu splňují všechny požadavky. Otázka ale je, jestli v takovém případě nakonec nešáhnu po již zmiňovaném albu Plešaté zpěvačky, která mě v tomto ohledu baví přeci jen o poznání více. Rumunská skvadra si však svých šest a půl bodu bezesporu zaslouží.

Dalšá názory:

Sice jsem v žádném případě nepředpokládal, že by rumunská smečka Death Nöize na svém debutu předváděla nějakou muziku pro ořezávátka, ale i tak mě dost překvapilo, jak moc je “Conquest War Famine Death” ve výsledku syrová deska… syrovější než suši. Pod výtečným makabrózním obalem se totiž ukrývá odporná kombinace hodně chlíváckého black metalu a neskutečně špinavého crustu. Obě tyhle složky jsou tak provázané, že si při poslechu ani nebudete jistí, zdali se jedná o crustový black metal, nebo black metalový crust, ale ve výsledku je to úplně jedno, protože tak jako tak z toho vychází dřevní sound, skoro až jako by pod dekou, primitivní rytmika, bzučivá kytara a přiškrcený vokál v takové míře, že to trochu zaskočilo dokonce i mě, tedy člověka, jenž podobné věci běžně poslouchá. Jak se vám ale podaří si na tenhle kanál trochu zvyknout, najednou zjistíte, že vás těch 29 minut navzdory spoustě předpokladů vlastně docela baví. Zejména úplný závěr desky v podobě “Eye for an Eye” a především finální “Mountains of Universe” se povedl, ale i na začátku se najdou zajímavé kusy, třeba skoro až punková vyřvávačka “Soulburner”. Nakonec dost solidní kousek.
H.