Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Folter Records Tracklist: 01. A Fallen Empire of Flesh (Intro) 02. The Sentinel 03. Old Bones 04. He, the Destroyer 05. The Illusion of Control 06. Dying in the Cold 07. Lost in the Grey 08. Worms and Silence 09. One Moment 10. Il sangue nero (Outro) Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Metal Promotions

“The Eerie Sound of the Slow Awakening” je z jistého úhlu pohledu hodně příjemná záležitost… tedy, pro recenzenta. Jedná se totiž o album, které vám stačí si poslechnout jednou, a už tu recenzi klidně můžete napsat. Samozřejmě se nemusíte bát, pro jistotu jsem si to pustil víckrát, ale při každém dalším poslechu jsem se v tom jen utvrdil.

Deathrow, jak se jmenuje onen italský projekt, jenž má “The Eerie Sound of the Slow Awakening” na triku, totiž neprodukuje nic jiného než “prostě black metal”. Tím je řečeno naprosto vše, protože se jedná o zcela standardní žánrovou záležitost po všech myslitelných stránkách, kolik jich jen vymyslíte – kompoziční, zvukové, pocitové atd. Dokonce i když se podíváte na grafickou podobu nahrávky, ani na vteřinu vás nenapadne si byť i jen náznakem pomyslet, že by tohle nebyl black metal jak řemen.

Co si budeme povídat, když někdo hraje muziku, jež je žánrově vyhraněná a jasně identifikovatelná, rozhodně to neznamená, že by to mělo být automaticky špatně. Ani v případě Deathrow to v zásadě úplně špatně není. O něco horší už je ovšem fakt, že “The Eerie Sound of the Slow Awakening” je nahrávka poměrně lehce zaměnitelná s kopou dalších podobných počinů. Co si budeme povídat, jednočlenných projektů, které produkují syrovější black metal, běhá po světě fakt strašně moc a Deathrow je čistě po hudební stránce prostě jedním z davu. Na Facebooku Deathrow se píše, že jde o “primitive and visionary black metal”… to primitivní je určitě pravda (co do formy), ale s tím vizioářstvím bych tedy byl o hodně opatrnější…

Netvrdím, že je “The Eerie Sound of the Slow Awakening” špatná nebo nepovedená deska, protože není, naopak je to úplně pohodová placka, jež se mi v základě vlastně i líbí… jen prostě a jednoduše nenabízí nic, kvůli čemu byste jí měli dát přednost na úkor desítek dalších podobných undergroundových alb. Po celou svou hrací dobu ubíhá v jednom +/- monotónním tempu, z něhož nějakým způsobem vystupuje jen minimum momentů (například song “The Illusion of Control”, jenž se nese v pomalejším duchu, klidnější “Lost in the Grey” nebo trochu melodičtější “One Moment”) – a úplně stejně nevyčnívá ani počin jako celek ve srovnání se svou stylovou konkurencí.

O trochu zajímavější je ovšem člověk, jenž za Deathrow stojí. V rámci této kapely si říká Thorns, ale s kultovním norským industrial black metalovým projektem stejného jména nemá společného zhola nic. Že vám to tedy nic neříká? Nejspíš vám svitne, když si povíme jeho občanské jméno – není totiž nikdo jiný než starý známý italský bubeník Gionata Potenti. Tenhle borec fakt umí a má toho na triku neskutečně moc – v současnosti jej najdete například v sestavách Frostmoon Eclipse, Kult, Tumulus Anmatus nebo Acherontas, v minulosti hrál nebo se alespoň mihnul u jmen jako Blut aus Nord, Glorior Belli, Ad Hominem, Handful of Hate, Benighted in Sodom, Enthroned, Arcana Coelestia, Tundra a dokonce i u českých Silva Nigra… to už je fakt pěkné portfolio a to jsem zdaleka nevyjmenoval ani polovinu jmen, kde se objevil. A to ani nemluvím o živé sestavě Deathrow, kde se dále vyskytují lidi jako Tumulash (Kult, Tumulus Anmatus), Davide Gorrini (Frostmoon Eclipse, Stroszek) nebo dokonce Bornyhake (Borgne, Enoid), jehož vlastní tvorbu mám v obrovské oblibě. A to už je prostě skvadra jako prase (klidně i to prase na obrázku).

Což o to, spoustu těchto skupin mám fakt hodně rád a spoustu alb, na nichž se s nimi Gionata “Thorns” Potenti podílel, vážně žeru. Stojí také za zmínku, že na většině z nich se objevil na pozici bubeníka (ale ne vždy – třeba u Silvy Nigry týral s mikrofonem hlasivky). Deathrow ovšem není žádná kapela, v níž by “jenom” hrál, je to jeho vlastní a osobní projekt, v jehož rámci si (ve studiu) vše obstarává naprosto sám. Z tohoto pohledu je zajímavé, že i když jej známe především jako skvělého bubeníka, bicí na “The Eerie Sound of the Slow Awakening” nehrají tu nejhlavnější roli… jestli mi nějaký nástroj přijde nejvýraznější, tak je to spíš kytara.

Jak ovšem novinka dokazuje (možná bych mohl zmínit, že předcházející tři fošny neznám), drtit škopky u kvalitních kapel s nadanými skladateli v čele mu jde lépe než vymýšlet vlastní muziku… což rozhodně nemyslím nějak hanlivě nebo jako výsměch k jeho snažení, naopak – za to, co všechno už nahrál, má můj respekt, vážně. Přesto bych však lhal, kdybych tvrdil, že jsem si z “The Eerie Sound of the Slow Awakening” kecnul na zadek. Jak jsem již zmínil, ta nahrávka je fakt v pohodě, poslouchá se dobře a svojí úroveň bezesporu má… ale nalijme si čistého vína, takových alb jsou dnes prostě stovky.