Deicide - In the Minds of Evil

Deicide – In the Minds of Evil

Deicide - In the Minds of Evil
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. In the Minds of Evil
02. Thou Begone
03. Godkill
04. Beyond Salvation
05. Misery of One
06. Between the Flesh and the Void
07. Even the Gods Can Bleed
08. Trample of the Cross
09. Fallen to Silence
10. Kill the Light of Christ
11. End the Wrath of God

Hodnocení:
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Zcela jistě existují kapely, které se na každé své desce dokážou někam posouvat, přinášet nové prvky, vyvíjet se v rámci svého stylu dál a dál a s každým novým počinem své posluchače překvapovat s něčím, co na předchozích albech nebylo. No, a pak jsou tu kapely, jejichž přístup je přesně opačný, a když vydávají nové album, všichni už předem vědí, jak to bude vypadat a jak to bude znít. A právě do téhle druhé sorty spadají rovněž floridští bijci všeho křesťanského, death metaloví řezníci Deicide.

Deicide již od roku 1990, kdy vydali svou stejnojmennou debutovou nahrávku, vždy v rozmezí dvou až tří let přijdou s novou fošnou, pokaždé je to nálož brutálního death metalového nářezu plného nenávisti vůči křesťanské chátře a pokaždé je to přinejmenším solidní záležitosti. Byť některá alba jako “Insineratehymn” nebo “In Torment in Hell” nebyla přijata s úplným nadšením a obecně jsou třeba považována za slabší, já osobně si myslím, že vyloženě slabou nahrávku tito neznabozi na kontě ještě nemají, ale zase na druhou stranu také málokterá jejich placka vyčnívá i směrem nahoru. V roce 2004 to už ale vypadalo, že se tahle antikřesťanská mašina zadrhne, když bylo z kapely vyhozeno kytarové duo bratrů Erica a Briana Hoffmanů, ale Deicide se k překvapení všech (dost možná i sebe samých) nadechli k opusu “The Stench of Redemption”, který jestli není rovnou tím úplně nejlepším, co kdy parta okolo blasfemického frontmana Glena Bentona vydala, tak minimálně patří mezi vrcholy diskografie Deicide.

Od té doby Deicide vydali už tři alba včetně toho nejnovějšího s názvem “In the Minds of Evil” a na nich opět spadli toho svého standardního stereotypu. Takhle pojmenované to nejspíš zní poměrně hanlivě, ale ve skutečnosti jsou Deicide jednou z mála kapel, u nichž to zas až tak nevadí. Starého psa novým kouskům nenaučíte, stejně jako Bentona a spol. nenaučíte hrát něco jiného než antikřesťanstvím prolezlý death metal. Sice si můžete být už víceméně předem jistí, co na nové fošně Deicide dostanete, ale také si můžete být stoprocentně jistí, že to zase bude nakopávat prdele. Téhle kapele set totiž musí nechat, že její placky tepou křesťanské lebky pořád stejně intenzivně a s železnou pravidelností a i po čtvrt století si tenhle floridský kvartet tvrdě stojí za svou hudební i textovou filozofií a ani o píď neuhnul ze svého cíle vyhladit všechny fanoušky Boha pomocí hudební brutality.

Z toho zcela jasně vyplývá jedna věc – jestli se vám Deicide a jejich extrémní smršť kytarových riffů, bicí palby Stevea Asheima a hrubého Bentonova vokálu, který je hlubší než Macocha, kdykoliv v minulosti líbili, zcela jistě se vám bude líbit i “In the Minds of Evil”. Jak už totiž hned několikrát zaznělo, akorát pokaždé jinými slovy, novinka do posledního puntíku obsahuje vše, co je pro tuhle skupinu tak typické a co mají její příznivci rádi. A když to vezmeme z druhé stránky – pokud vám Deicide až doposud nic neříkali a jejich přecházející alba vás nijak zvlášť neoslovila, pak šance, že by se to s “In the Minds of Evil” zlomilo, je naprosto minimální… tak minimální, až je skoro žádná.

Další záležitostí, v níž je “In the Minds of Evil” opět naprosto tradiční nahrávkou kapely, je také hrací délka kotoučku. Deicide byli vždycky pověstní tím, že točí desky, jež jsou víc krátkohrající než dlouhohrající a svojí stopáží mnohdy připomínají spíš trochu lepší EP – vždyť ve své diskografii mají hned několik počinů, které se nevyšplhaly ani na půl hodinku, přes magických 40 minut se Deicide dokázali přehoupnout pouze jedinkrát ve své kariéře, a to s plackou “Till Death Do Us Part” z roku 2008. “In the Minds of Evil” je sice z obecného hlediska poměrně krátké, ale na poměry Deicide patří se svými necelými 37 minutami k tomu nejdelšímu, co kdy Benton a jeho pekelní kumpáni natočili. Nicméně se rozhodně nedá říct, že by krátké nahrávky byly u Deicide negativem, poněvadž na to, co pánové hrají, je i ta půl hodina až až, když se tedy zrovna extrémně nezadaří jako v případě “The Stench of Redemption”. Co se “In the Minds of Evil” týká, 37 minut je pořád ještě v pohodě, ale je pravda, že když si to člověk pustí do sluchátek, ke konci už při té nekonečné brutální řezanici začne pozornost trochu slábnout, byť mi ty songy nepřijdou nijak zvlášť horší. I proto by mi možná sedělo spíš, kdyby Deicide nějaké ty dva vály ubrali a stáhli stopáž na čistých 30 minut, které jim sluší nejvíce. Ale to je asi tak jeden ze dvou malých neduhů “In the Minds of Evil” – navíc nijak zvlášť zásadní.

O jednotlivých válech se snad ani nemá cenu bavit. Recept Deicide na to, jak uvařit song, je neměnný nejen v rámci “In the Minds of Evil”, ale v podstatě i v rámci celé historie kapely. Musím říct, že pár válů mě ničí o trochu více, což je případ třeba “Between the Flesh and the Void”, “Even the Gods Can Bleed” nebo “Godkill”, ale ty oblíbené kusy bude mít každý zcela jistě jiné, protože ve výsledku jsou si ty písničky podobné jako vejce vejci. Na druhou stranu je ovšem pravda, že novince malinko chybí nějaký vyložený hit, jenž by album táhnul nahoru, jako tomu bylo (namátkou) v případě “Scars of the Crucifix” na “Scars of the Crucifix”, “Homage for Satan” na “The Stench of Redemption” či “Standing in the Flames” na “Insineratehymn”. Snad jako jediná by na tuto pozici mohla aspirovat druhá “Thou Begone”, jež mi v palici uvízla hned po prvním poslechu “In the Minds of Evil”, ale na právě jmenované kulťárny jí prostě ještě něco chybí. A právě to jen ten druhý malý neduh novinky – ale jak vidíte, opět nic vyloženě zásadního, protože celkově album baví tak jako tak.

Ačkoliv tohle nebude zrovna nejobjevnější závěr, nelze recenzi na “In the Minds of Evil” zakončit jinak než opětovným konstatováním faktu, že Deicide se i na své jedenácté řadovce striktně drží svého kopyta. Jak už bylo řečeno hned v prvním odstavci, tahle legendární parta své posluchače snad už ani nedokáže překvapit, přesto se chtě nechtě musím uznat, že to těm pekelníkům šlape pořád stejně brutálně, přestože už to jsou pomalu staří fotři. A zcela upřímně, asi málokdo z nás chce zrovna od Deicide slyšet cokoliv jiného… a i takováhle ortodoxnost a věrnost kořenům je svým způsobem obdivuhodná…


Další názory:

Kdo by to byl řekl, že před lety tolik diskutovaný odchod kytarového dua bratří Hoffmanů nakopne death metalovou legendu Deicide k lepším zítřkům. Přiznám, že nemám naposlouchanou každou minutu toho, co kdy bezbožný Glen Benton vycedil ze své jedovaté huby, ale alba z první poloviny minulé dekády mě ani nyní, s odsupem času, nebaví natolik, abych je zvládl doposlouchat na jeden zátah do konce. To už se ale nedá říct o posledních čtyřech počinech, které sice následují dlouhou linii klasických brutálních death metalových děl, které Deicide za svou historii vytvořili, ale má to alespoň pořádné koule. “In the Minds of Evil” není výjimka, ale přesto jej řadím trošku výš než minulé “To Hell with God”, na němž se dohromady sešlo až moc ničím nevyčnívajícího materiálu. Novinka šlape náramně a minimálně první polovina, kdy se střídá jeden výtečný flák za druhým, nemá chybu. Ke konci začne “In the Minds of Evil” mírně uvadat, protože slabší “Trample the Cross” a “Kill the Light of Christ” nedosáhnou úrovně nastolené vypalovačkami “Beyond Salvation”, drtivou “Godkill” či hitovou titulkou, která úvod odpálí s nebývalou razancí. Nicméně, ani tak není problém kotouček otočit i dvakrát po sobě. Asi není nutno zdůrazňovat, že kdo kouzlu Deicide nepodlehl díky albům minulým, tak “In the Minds of Evil” to v žádném případě nezmění, ale fanoušci, kteří si za ta léta zvykli na určitý standard, by mohli po skončení novinky zůstat dobře naladěni s pocitem, že Glen Benton a jeho parta stále mají na to, aby vydali album, které všechny pochybovače (a s nimi všechny věřící) uzemní svým nezaměnitelným způsobem.
Kaša

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.