Delain - Moonbathers

Delain – Moonbathers

Delain - Moonbathers

Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Hands of Gold
02. The Glory and the Scum
03. Suckerpunch
04. The Hurricane
05. Chrysalis – The Last Breath
06. Fire with Fire
07. Pendulum
08. Danse Macabre
09. Scandal [Queen cover]
10. Turn the Lights Out
11. The Monarch

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
web / facebook / twitter

Delain je skupina, kterou jsem svého času naprosto okázale ignoroval. Jednoduše jsem neměl potřebu to poslouchat… snad jsem kdysi letmo slyšel kousek druhého alba „April Rain“ a nic mi to nedalo, tak proč bych se s tím otravoval víc, že jo. Jinými slovy řečeno, Delain bývali kapelou, již jsem měl naprosto ukázkově u prdele. A jak známo, ignorace je snad ještě horší než nenávist, protože když něco nenávidíte, pořád k tomu zaujímáte nějaký postoj. Když ale něco ignorujete, tak… to není nic.

A přesto i z takového stavu se lze vymanit a Delain se to povedlo. Obrat nastal s třetím albem „We Are the Others“, jež jsem zkusil jen tak z nudy, a nakonec se mi i navzdory některým dílčím výtkám a několika slabším písním jako celek zalíbilo. Paradoxně mě na Delain zaujalo to, co v metalu nemám příliš v lásce – vlezlost. V tomto případě to však myslím v pozitivním slova smyslu, protože mi to přišlo sympaticky vlezlé. Možná i díky tomu, že si Nizozemci na nic moc nehrají a nestydí se za to, že produkují v podstatě popík s kytarou.

Definitivní překlopení z ignorované kapely ke kapele, kterou jsem ochoten občas poslouchat, ovšem přišlo až s další deskou „The Human Contradiction“. Ta mě upřímně bavila a vlastně bych si i dovolil říct, že takhle nějak si představuju, že by měl znít mainstreamový měkko-metal (právě jsem vymyslel nový žánr, všimli jste si?). Hejt šlo směřovat leda tak na poněkud zhovadilý obal, na němž vystřižený gezicht zpěvačky Charlotte Wessels vypadá fakt příšerně, ale hudebně to bylo příjemné. Přiznávám se, že zpětně se k „The Human Contradiction“ jakožto celku v podstatě nevracím, ale několik vybraných skladeb typu „Here Come the Vultures“ či „Stardust“ si s chutí pouštím vcelku pravidelně i takhle s odstupem. Pozitivní je, že pár takových kousků jsem si našel i na letošním počinu „Moonbathers“

Novinka má z mého pohledu dva jednoznačné vrcholy. Prvním je „The Glory and the Scum“, která je příjemná celá, ale ještě výš ji vykopává suprový refrén. Přesně takhle nějak bych si to představoval. Druhým nejoblíbenějším kusem se pak pro mě stala osmá „Danse Macabre“, na níž mě baví především hezké zpěvné linky.

Vedle těchto dvou vrcholů je tu početná enkláva pohodových songů, jež jsou sice o stupínek níže, ale pořád se poslouchají moc dobře a vesměs bych se nerozpakoval tvrdit, že mě pořád (relativně) baví. Do této sorty bych určitě zařadil doslova hitovou „Fire with Fire“ a v rámci desky mírně tvrdší „Pendulum“. V dalším sledu by pak následovala „The Hurricane“, která sice nepředvádí nic zvláštního a nijak podstatně nevyčnívá, ale i díky své nenápadnosti není zavrženíhodná, a dále videoklipová „Suckerpunch“, jež „Moonbathers“ propagovala již začátkem roku jakožto ústřední track minialba „Lunar Prelude“. Ze „Suckerpunch“ je cítit možná až přehnaná snaha napsat hitovou písničku, díky čemuž zde ona vlezlost už balancuje na hraně. Pořád to ale jde, byť klipovka „Stardust“ z minulé řadovky byla mnohonásobně lepší a nenucenější.

Trochu mimo stojí „Scandal“, což je předělávka od Queen. Ty jsem nikdy příliš nemusel, ale dá se s tím žít, přestože si Delain (samozřejmě) z originálu vypůjčili i dnes už těžce retro synťáky. Otvírák „Hands of Gold“ nepřekvapí ani tak growlingovou hostovačkou modrovlasé dračice Alissy White-Gluz (Arch Enemy, ex-The Agonist), jako spíš nápadnou inspirací u Nightwish. Pořád se to ale dá poslouchat bez újmy na zdraví, i když tohle už dávno nejsou songy, jaké si budu ochoten pouštět i za rok. Mezi ty vyloženě nudné bych ovšem zařadil obligátní cajdáky „Chrysalis – The Last Breath“ (ta se na první poslech ještě dala, ale to záhy přešlo) a „The Monarch“ a také předposlední „Turn the Lights Out“. Ta působí až příliš nevýrazně a mdle a hlavně vůbec nic neřeší. Pokud by se album bez přítomnosti nějaké písničky úplně bez problémů obešlo, aniž by tím cokoliv ztratilo, pak se nabízí otázka, jestli tam ten song není prostě zbytečný…

Delain

Nebudu vás nijak lakovat – „Moonbathers“ dopadne úplně stejně jako předchozí dvě nahrávky. Jako k celku se k tomu už vracet nebudu. Poslechl jsem si to ale s relativní chutí a několik málo vybraných skladeb si sem tam pustím i v budoucnu. Zní to jako nepříliš lichotivý výsledek? Jak se to vezme. „Moonbathers“ se totiž i navzdory právě prohlášenému povedlo přesně to, v co jsem doufal – potvrdilo, že ve stylu, kde většinu skupin dokážu jen stěží vystát, patří právě Delain k té sympatické menšině.


7 komentářů u „Delain – Moonbathers“

  1. dík za recku :) Jediná súčasná female fronted ‘symphonic’ metal kapela ktorú som schopný počúvať. Na všetko ostatné kaká pes :) Moonbathers je vydarené dielko. Veľa som od toho nečakal, ale dostal som veľmi príjemný album plný hiťasov. Vokálny prejav Charlotte Wessels je sexy, škoda že vizuálny veľmi nie :)

    1. Proč vizuálně ne? To má tak hnusnej ksicht, že by byla potřeba pytel na hlavu, anebo se jen při zpívání kroutí jak namrdanej kačer? :D

      1. Hnusný ksicht to zase nie, ale nepáčia sa mi keď majú dievčatá vyholené boky na hlave, a ku Charlotte pripočítajme okrem blbého účesu aj ten kokotský krúžok čo nosí v nose a akúsi diamantovú (?) bodku medzi obočím a to rozhodne nepredstavuje prototyp baby ktorá sa mi bude páčiť :) A to ešte na promofotkách ku minulému albumu vyzerala docela sexy

      1. jj, na Merel sa pozerá v súčasnosti oveľa lepšie ako na Charlotte. Aby medzi babami nevznikla časom nevraživosť, hehe

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.