Země: Finsko Žánr: heavy / groove metal Datum vydání: 7.2.2014 Label: Inverse Records Tracklist: 01. …to Die/Live For 02. Breathe 03. Maze 04. Three in Vain Gods 05. Deadman Walking 06. New Sun 07. Shut My Mind 08. Eye for an Eye 09. Wolfram 10. Creed 11. 11 12. Flask 13. Hangover 18 Hodnocení: 2,5/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

Pokud jste nikdy neslyšeli o finských Delayhead, nijak si s tím nelamte hlavu. Já o nich v životě taky ještě neslyšel. Na scéně se pohybují zhruba od roku 2010 a na kontě mají kromě dnes recenzované novinky tři roky starou desku “Vol. 40%”. Myslím, že je zbytečné podotýkat, že jsem s ní doposud neměl tu čest. Nicméně pokud je oproti “Vol. 80%” poloviční nejen číslem v názvu, ale i zážitkem, tak snad raději knihu. Finové totiž na své druhé řadovce nenabízí zrovna výstavní kusy. Nenabízí na ní vlastně vůbec nic.

Na tom, že Delayhead drhnou cosi na pomezí heavy metalu a hard rocku trochu šmrcnutého groovovými vlivy, není nic špatně. Že kapela postrádá nápady nejen ve větší míře, ale v jakékoliv míře, už je horší, ale i to by se za určitých okolností ještě dalo skousnout. Jestli tu ale je něco, co mě od samého začátku na “Vol. 80%” vyloženě otravuje, je to způsob, jakým svojí hudbu podávají. Ona totiž postrádá všechno to, na čem musí být heavy metal nebo hard rock v dnešní době postavený, aby člověka nějak zaujal. Abych byl konkrétnější – už dlouho jsem neslyšel desku, která by byla tak moc prázdná a mechanická. “Vol. 80%” chybí jakákoliv živelnost, náboj, energie, prostě cokoliv, co by vás nakopávalo s každým riffem. Nebo alespoň s každým songem. Vážně nezáleží na tom, jakou formu má těch třináct písní mezi první “…to Die/Live For” a poslední “Hangover 18”. Je úplně jedno, jestli do vás budou Delayhead sypat agresivní “Deadman Walking” s uhulákaným refrénem nebo baladickou “Creed”. V jednom každém případě písně postrádají cokoliv, co by vás mohlo zaujmout, a to, co pro mě hudbu dělá hudbou – duši.

“Vol. 80%” je naprosto němá, nic nepředává. Nevtáhne vás, nijak se nesnaží o to, abyste se k jejímu poslechu vraceli. Jediné, co tak mohu hodnotit, je čistě technické provedení – a ani to není kdovíjak slavné. Spíše naopak, ještě podtrhuje všechno to, co jsem desce vytknul v předchozím odstavci. Práce obou kytaristů, Tuomase Saarinena a Ville Viertola, je sice ještě docela dobrá. Splňuje alespoň to nutné minimum, a pokud bych měl hodnotit jen ji, ještě by “Vol. 80%” nedopadlo tak třeskutě špatně. I zbylá instrumentální složka je na tom zhruba podobně. Vedle kytar, basy a bicích jsou tu však dvě věci, které tu mechanickou stránku naprosto zabíjí. První je Tuomasův vokál – který je vážně otřesný. Nesympatický a nehorázně otravný, navrch se celou dobu nese jen v jedné jediné poloze. Po prvním poslechu alba jsem měl sto chutí tomuhle člověku úředním štemplem zakázat jakékoliv pokusy o zpěv a nahradit ho někým, kdo zpívat umí.

Druhým problémem je zvuk. Nástroje jsou sice čitelné, ale co je to platné, když znějí všechny stejně ploše. Nevím, jestli je to přání kapely nebo neschopnost člověka, který se staral o nahrávání, ale jen to podtrhuje prázdnotu, která na mě z desky čiší každým tónem. Sám nevím, co bych k “Vol. 80%” ještě řekl, protože tohle album si už o moc víc slov nezaslouží. Takže jestli hledáte heavy metalový nášup, Delayhead vynechte. Možná něco takového hrají, ale hrají ho tak otravně, až to bolí. Nízké hodnocení tak není ani tolik za instrumentální stránku, která by se ještě zkousnout dala, ale za to, že to prostě postrádá koule.