Země: Slovensko Žánr: death metal Datum vydání: srpen 2011 Label: Metalgate Records Tracklist: 01. Intro 02. Isolated 03. Disobedience 04. The Hunter 05. Blind Faith 06. Silence 07. Lost Identity 08. Seven Deadly Sins 09. Dead End 10. Self-Torturing 11. Plastic Dolls Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Deather

Jak si tak brouzdám československou scénou, čas od času narazím na skutečný poklad. Potom není divu, že jsem po téhle příležitosti skočil takřka jako slepice po flusu. Kdykoli jsem totiž zaslechl jméno Dementor, doprovázely jej výhradně pochvalné přívlastky a občas k mým uším dolehl i opatrný šepot, hovořící o formaci vpravdě kultovní. Nakolik je to pravda, to přenechám povolanějším, ale když už mi v klíně přistála aktuální deska, byl by hřích nezjistit, co mohou nabídnout Dementor jednadvacátého století…

A hned první dojem se povedl na jedničku. Když jsem “Damned” poprvé uzmul v dlaních, nezbylo mi, než uznale pokývat nad jeho grafickým ztvárněním, které se vyvedlo vskutku náramně (a to neříkám jen proto, že redakci poskytl album pan grafik – to jen tak pro pořádek). Potemnělé siluety muzikantů, okupující zadní stranu bookletu, slibovaly velké věci, a tak jsem rázem přikročil k prvnímu poslechu. A pak druhému, třetímu a dalším. Dojmy? Abych pravdu řekl, velice dlouho přetrvávaly ty poněkud rozporuplné. Na jednu stranu si mě některé skladby vyloženě získaly, na tu druhou jsem se ovšem dlouho nemohl smířit se zvukem alba jako celku, přičemž drtivý podíl viny na tom nesou bicí. Obzvláště v sypaných pasážích mi totiž tom-tomy znějí trochu, jako by někdo tloukl dvěma dřívky o sebe a ani vyloženě subtilní projev kopáků tomu moc nepřidává. Bicí tak na celé album přenáší jakýsi odér primitivnosti, který jsem dlouho nevnímal nikterak pozitivně.

Potud to vypadá jako slušný propadák, že? Jenže recenzent míní a libovolná vyšší entita mění a tak se stalo i v případě “Damned”. Nevím, jestli to připisovat na vrub použití různých dalších sluchátek a reproduktorů nebo snad prostému přizpůsobení mých sluchových receptorů realitě, ale asi to bude kombinací obého. Faktem ovšem zůstává, že to, co mě na zvuku alba dlouho vytáčelo, někam zmizelo a zůstal ryzí death metal první jakosti. Dementor si na nic nehrají a na šestatřicet minut hrající řadovku naskládali pořádně brutální materiál bez zbytečných příkras. Snad jedinou výjimku tvoří intro, které mi k tomu všemu marastu nějak nesedlo, ale kdo by dělal vědu ze snadno opomenutelných jednatřiceti vteřin obzvlášť poté, co něco podobného předvedli na svém posledním albu i ikoničtí Morbid Angel…

Ale zpátky k vlastní muzice. Jasný základ alba tvoří riffy a zase riffy. V téhle disciplíně bodují Dementor na plné čáře, protože i v těch několika slabších skladbách je k nalezení alespoň jeden riff, který přemluví posluchače, aby poslouchal dál. Pak tu máme jakési mezihry nebo snad sloky, chcete-li (čert ví, jak to nazvat), které na nějakou velkou chytlavost snad ani neaspirují. Není se ovšem čemu divit, když přijmeme fakt, že právě odtud pramení onen bordel, brutalita a animálně primitivní atmosféra (tentokrát už výhradně v pozitivním slova smyslu), které, vymezeny jasně čitelnými riffy, určují tvář celé nahrávky. Mezi tím vším se občas vyloupne nějaké to sólo, a když už se tak stane, ani zde není před čím ucpávat uši. Tu se povedlo lepší, tu ne až tak dobré, ale globálně vzato jde o obstojné kusy, které dodávají materiálu na pestrosti, když nic jiného. Dalším vesměs příjemným zpestřením bych nazval občasné zapojení čistého vokálu. Nejde sice o nic světoborného, ale má to něco do sebe a ve výsledku to rozhodně albu pomáhá. Co nám zbývá? Snad jedině záhrobní vokál a skvěle napsané bicí party. Ani k jednomu nemám sebemenších výhrad…

Jak vidíte, teď už lze bez uzardění hovořit o velice solidním základu, ze kterého by mohlo vzejít album skutečně mimořádných kvalit. V případě “Damned” tenhle proces ale nedošel úplného vrcholu. Celkem zklamaný jsem z prvních dvou regulérních skladeb “Isolated” a “Disobedience”, které dle mého bohužel moc nenabízí. Hned při následující “The Hunter” se ale začíná blýskat na lepší časy a počínaje “Blind Faith” už to pánové roztáčí ve velkém stylu. Pravda, ani dále není vždy posvícení, ale vše bohatě vynahrazují dvě závěrečné skladby, které bych se nebál označit za fenomenální.

Takže si to shrňme, vážení. Máme tu album, které sice začíná nepříliš slavně, ale velmi ochotně graduje a v samotném konci je už vyloženě skvělé. Ve svých silných momentech nabízí posluchači skutečně mimořádné zážitky, v těch slabých se pak dotyčný nešťastník asi moc bavit nebude. A pak je tu něco mezi – bez debat solidní nadprůměr – a stejně nadprůměrně u mě nakonec dopadlo i celé album. Být to ještě o malinký kousek lepší, s radostí ohodnotím osmičkou. I nevděčných sedm a půl bodu je však velmi slušné skóre a nevylučuji, že “Damned” časem ještě o nějaký ten půlbod nebo rovnou celý bod povyroste. Ať tak či onak, Dementor stvořili nahrávku, za kterou se rozhodně nemusí stydět a která i přes její dílčí nedostatky může směle reprezentovat svou domovinu i v zahraničí. Kéž tak činí úspěšně…