Země: Švédsko Žánr: progressive melodic death metal Datum vydání: 24.1.2014 Label: Inverse Records Tracklist: 01. Confined by Evil 02. The Rancorous Paradigm 03. In Hours of Despair 04. Severance 05. Wither 06. Diabolic 07. From Grace to Grave 08. Sundown Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

Pamatuju si to úplně přesně. Člověk překládá tiskovku, která hovoří o nějaké zázračné prog deathové kapele, jejíž nové album má své tvůrce vystřelit rovnou do první ligy, a říká si, jakou mají ti vydavatelé fantazii a že takových zázraků tu už bylo… Ta tiskovka se týkala švédské kapely Descend a jejich chystaného druhého desky jménem “Wither” a nebýt toho, že mi přesně tohle album nakonec přistálo na stole s žádostí o recenzi, asi bych na milé Švédy dočista zapomněl. Jenže osud tomu chtěl jinak, takže teď máme příležitost zjistit, jestli label jako obvykle přeháněl, nebo jestli na tom všem vyzdvihování do nebes přeci jen není kousek pravdy.

Když nic jiného, tak se Descend musí nechat jedna věc – rozhodně mají jasnou představu o tom, co chtějí hrát, jak to chtějí hrát a jak by měl výsledek jejich snažení znít. Ačkoli jde teprve o druhou řadovku kapely (která v současné sestavě funguje od roku 2008), “Wither” zní promyšleně a dospěle, a to jak po stránce kompozice, tak stran produkce. Další faktor, který jim hraje do not, je skutečnost, že proklamovaná progrese není jen reklamním heslem, ale je na desce skutečně přítomna. Milovníci extrémně progresivních spolků typu Gorguts se teď asi pobaveně uchechtnou, co že to tu blábolím za nesmysly o progresivním death metalu, ale skutečnost je taková, že i když se zde nejedná o nějaké über náročné technické orgie, přístup, jakým Descend uchopili death metalový základ, se za progresivní rozhodně považovat dá a muzika přítomná na “Wither” o tom přesvědčuje prakticky neustále. Sice se občas přikročí k poměrně ostré hoblovačce, ale i tak mě nenapadá jediná skladba, která by strukturou riffů a dynamickým využitím hráčských technik i zvukových přístupů nějak zásadně slevila z nároků, které s sebou pojem “progresivní death metal” přináší.

Když bych chtěl nějak stručně přiblížit, jak to celé zní, asi bych se neubránil přirovnání k proslulejším krajanům Opeth, i když musím jedním dechem dodat, že Descend se dost úspěšně snaží o vlastní zvuk, takže Opeth ani nikoho jiného v žádném případě nevykrádají. Některé kompoziční postupy mi ale zkrátka připadají podobné právě těm, které používali Opeth někdy v éře “Blackwater Park”, takže jistou inspiraci zde asi popřít nelze. Z toho ale na druhou stranu plyne jedno zásadní plus – instrumentální stránka “Wither” je postavena nápaditě, je dost členitá a nenudí. Kytarové pasáže většinou staví na poměrně technickém riffování, ale nejednou se v nich projeví závan oldschoolového death metalu; drtivou většinu vokálu zastává growling, ale když se jednou ozve čistý vokál, je to skvělé. Zmiňované dynamiky v rámci skladeb je dále dosahováno užitím jemnějších brnkaných přechodů, nezřídka kdy se dostane ke slovu i vyloženě atmosférická pasáž, jindy zase zběsilé sólo nebo akustická vložka. Relativně dlouhé songy tedy v žádném případě nesvazuje struktura sloka-refrén-sloka, což je super. Co je ale ze všeho nejvíc super? Všechno to k sobě totiž naprosto přirozeně pasuje. To se děje zejména díky dvěma faktorům – prvním je temná atmosféra, která hudbu jednotí po pocitové stránce, ať už muzikanti zrovna hrají jakýmkoli způsobem. No a pak jsou tu bicí. Bubeník si zaslouží opravdu velkou poklonu, protože výkon, jaký na “Wither” odvádí, skutečně nesnese výtek. Jeho hra je technická, ohromně nápaditá a nejednou jsem se přistihl při tom, že poslouchám právě bicí, ke kterým zbytek hraje trochu druhé housle. Jak se říká, že kvalitní bubeník je motorem kapely, tak toto je naprosto ukázkový případ, kde to platí do puntíku.

Onou poznámkou o tom, jak bicí místy přebírají otěže posluchačské přitažlivosti, jsem se ale dostal k tématu, které tu také musí zaznít a které má za následek, že “Wither” nakonec není vyloženě geniální dílo. Připadá mi totiž, že ačkoli jsou Descend více než schopní vytvořit silný tlak a omotat si posluchače okolo prstu, bohužel se tak neděje úplně pořád. Přestože jsou všichni členové kapely bezesporu velmi kompetentními muzikanty, místy mi připadá, že je ta která pasáž nebo kytarová linka maličko odfláklá nebo nedotažená, což trochu zamrzí. Neberte to ale zase hůř, než jak to ve skutečnosti je. Ono se totiž dá bez uzardění říct, že na “Wither” vlastně není jediná minuta špatně, ale někdy to zkrátka není ve srovnání s řadou perfektních momentů alba až taková sláva a je to holt znát. A ono není divu, protože když Descend vytáhnou nějaké to eso z rukávu, je to velká paráda a člověk si tyhle momenty vyloženě užívá. A užívá si je tolik, že mu ani nepřijde, že jedno přehrání “Wither” zabere takřka hodinu. A to je prosím pro Descend opravdu vynikající vizitka, protože nahrát hodinové album, které neztrácí dech ani v závěru, nedovede ani zdaleka každý, a mnohé zavedenější formace by o tom mohly dlouze povyprávět.

Kdy to teď po sobě čtu, říkám se, že jsem prakticky v samém závěru trošku zchladil velice slibná očekávání, která jsem se snažil větší část recenze budovat. Tak či onak ale zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Descend si s “Wither” připisují na konto počin, který pro ně skutečně může být odrazovým můstkem do hodně vysokých sfér. Mám totiž dojem, že ta troška negativ, která sráží jinak výtečný dojem z celé desky, je dílem doznívající nevyzrálosti zejména kytarové sekce, a je jen otázkou času, kdy Descend vytvoří album, kterému opravdu nepůjde co vytknout. Když si vezmu, jak kvalitní materiál Descend nabízí už nyní, zdá se mi takřka nevyhnutelné, že třetí deska téhle nesmírně nadějné kapely už bude drtit v celé své délce a bez pardonu. Vážně bych si moc přál, aby mi tahle věštba vyšla.