Datum: 22.3.2011 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Aeon Zen, Devin Townsend Project

Už dlouho před dnem D jsem věděl, že tentokrát to bude o něčem jiném. Možná jsem moc koukal na YouTube na Devinovy živáky, nebo mi to napovídala intuice, ale věděl jsem to. Viděl jsem naživo Metallicu, viděl jsem své milované Dream Theater a možná ještě milovanější Pain of Salvation, ale nic z toho nemělo na Devina, který všechny zážitky z předchozích koncertů poslal pryč a ještě si na ně uprdnul. Ale pěkně od začátku.

Nedlouho po mém příjezdu začali hrát mladí Britové Aeon Zen, jež se skrývají ve škatulce progressive power metal. Těžko říct, jak dobře hráli. Co si tak matně vzpomínám, zdálo se mi, že se zoufale snaží aby hudba zněla alespoň trochu “progresivně”, ale ve skutečnosti to byl akorát překombinovaný power metal v podání šikovných instrumentalistů. Každopádně i když se snažili, tak publikum čekající na holohlavého génia nezaujali a nepomohlo jim k tomu ani to, že byli vtipní a sympatičtí.

Po jejich vystoupení bylo chvíli ticho, ale pak se z reproduktorů ozval sám Ziltoid a jeho rádio, které mělo zabavit nás, pozemšťany. Vševědoucí pro bídnou lidskou rasu vybral známé disco hity, z nichž každému asi utkvěl v hlavě hlavně ten první, “Barbie Girl” od Aqua. Snad jen ten největší suchar se ubránil smíchu, když do nás Devin sypal tento škvár a předváděl nám jeden z nejdůležitějších aspektů jeho vystoupení – humor. Plešoun byl celou dobu až neskutečně aktivní a pořád se na někoho ksichtil, vyváděl perverznosti a mezi skladbami nás plnil vtipnými průpovídkami. Přesně humor dělá jeho show absolutně jedinečnou a vytváří nezaměnitelnou atmosféru. O Devinově perverzním humoru bych mohl psát dlouho, ale pro představu vypíchnu několik momentů. Například pohrávání si s bradavkou, poznámky o pocení varlat, vybízení diváků ke křičení “Balls! Balls! Balls!” namísto “Hey! Hey! Hey!” anebo vyprávění o sexuální praktice zvané “spooning”. Ano, přemýšlíte správně, spoon opravdu znamená lžíce. Samozřejmě, že nás uměl pobavit i bez úchyláren, jenomže tyhle prostě utkvěly v paměti nejvíce :)

Devin nám nabídnul velmi vyvážený setlist, který byl zároveň i průjezdem celou jeho kariérou. Od hitovky “Life” z prvního alba “Ocean Machine”, přes geniální “Earth Day” z “Terria“ až po novinky z nejnovějšího “Addicted”. Největší prostor ale dostalo album “Ziltoid the Omniscient”, jehož hlavní hrdina nás průběžně provázel při vystoupení za zády kapely, kde na dvou obrazovkách po celou dobu běžely různé videoprojekce, jako například trsající Ziltoid nebo fotografie Kanady či různé psychedelické výjevy.

Už jsem zmínil snad vše, co se dělo na pódiu, kromě hudby. Devin je puntičkář, který je známý tím, že přesně ví, co chce, aby bylo slyšet, a dokáže si hrát s produkcí a tisícemi vrstev najednou tak jako nikdo. Podle toho zněl i zvuk, který se příliš nelišil od toho, co můžeme slyšet z alba – alespoň tedy na místě, kde jsem stál já, což bylo lehce napravo od hlavní hvězdy. Aby došlo k co největší autentičnosti, Devin si s sebou přitáhnul i hromadu samplů, které po celou dobu doplňovaly dění na jevišti a zase o kousek víc umocňovaly zážitek.

Samotná kapela vše odehrála výtečně, ale chlapi taky moc dobře věděli, že (ať je to jakkoliv hnusné) v podstatě nikoho moc nezajímají a nechali maniodepresivního plešouna dělat to, co mu jde nejlíp. S kytarovým uměním Devin moc nemachroval, on to vlastně ani žádný velký virtuóz není, a tak nám, kromě těch několika sól ve skladbách, akorát předvedl krátkou akustickou meditační mezihru (mezi skladbami “The Greys” a “Deep Peace”), která by dobře zapadla na album “Ki”. Co se týče vokálů byl Devin úplně geniální a v mých očích dokázal vyzdvihnout některé skladby ještě výše, než jak je znám na albu. Například ve slokách mé oblíbené “Supercrush!” byla Anneke ve slokách nahrazena Devinem a to, ať je Anneke jakkoliv výtečná zpěvačka, přivedlo song na úplně jinou úroveň. Živé vystoupení dokonce v mém žebříčku poslalo výš i píseň “Deadhead” z alba “Accelerated Evolution“, jež mi dřív moc neseděla, ale komorní atmosféra mi pomohla objevit, v čem je opravdová síla této skladby.

Na konci obvykle přichází skandování a přídavek, ale Devin přece nemůže dělat nic tradičně, má svoje způsoby. Přídavek “Bend It Like Bender!” byl setsakramentsky okořeněn a několika lidem změnil život (ne nějak extrémně, ale určitě byl potom mnohem radostnější). Devy si pozval několik fanoušků na pódium a poručil jim “tancovat jako absolutní idioti”. To se brzy zvrhlo a fanoušci nejenom tancovali jako idioti, ale i falešně zpívali refrén (a vůbec jim nevadilo že ani neznají slova). I největší trémista, který by se styděl ze sebe dělat před všemi těmi lidmi kreténa, v tu chvíli záviděl těm šťastlivcům nahoře.

Je velmi těžké vyjádřit tento silný zážitek slovy, a ať se snažím jak se snažím, nikdy nebudu schopný popsat tuto legendární událost. Devinův koncert se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži a pro fanouška hudby, anebo alespoň dobré zábavy, by to měla být povinnost. Něco jako pro muslima pouť do Mekky. Možná to nebyl úplně největší hudební orgasmus (zdravím Australian Pink Floyd), ale rozhodně to byl nejzábavnější koncert, na kterém jsem kdy byl.