Devin Townsend Project poster 2017

Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

 The Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Leprous

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Devin Townsend Project

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.