Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 11.2.2014 Label: Acephale Winter Productions Tracklist: 01. Charred at a Stake in Younger Times Than Ours 02. The Belching Back of Flowers 03. Parliament of Lepers 04. Je t’adore à l’égal de la voûte nocturne Hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Acephale Winter Productions

O zámořském black metalovém duu Dhampyr jsem jaktěživ neslyšel, dokud u mě náhodou nepřistála jeho nejnovější nahrávka s názvem “Withdrawals & Candy Heavens”, a to si dovolím trochu neskromně tvrdit, že jistý minimální přehled na black metalové scéně ještě mám. Aniž bych chtěl drahého čtenáře jakkoliv podceňovat, rozhodně bych se nedivil, kdybych v tom nebyl sám, kdo o Dhampyr doposud neslyšel… jednoduše řečeno, příliš známé jméno to není. Přesto toho má tato dvojice, která se skrývá pod písmenky E. (baskytara) a H.L. (zpěv a zbytek nástrojů), za těch pár let, co se na scéně pohybuje, za sebou docela dost. Tedy, skoro vlastně až moc, chtělo by se říct…

Budeme-li brát všemocnou metalovou encyklopedii jakožto relevantní zdroj informací, pak se vznik Dhampyr datuje do roku 2007, přičemž první počin se objevil o dvě léta později. A od té doby to kapela seká jak Baťa své pověstné cvičky – jenom za loňský rok údajně neuvěřitelných 19 (!) počinů. Tři z toho by sice podle všechno měly být nějaké kompilace, ale i tak nám tu zbývá 16 dalších nahrávek, z nichž dvě jsou dlouhohrající. A to je opravdu hodně vysoké číslo, až člověk okamžitě začne přemýšlet, jestli náhodou nevítězí kvantita nad kvalitou. Zkusme se podívat, jestli nám tuto otázku nezodpoví právě novinka “Withdrawals & Candy Heavens”, která (to jen tak pro zajímavost) vychází striktně na modré kazetě v limitaci 50 kousků…

Musím říct, že mám z “Withdrawals & Candy Heavens” poměrně rozporuplné pocity. Aby to bylo jasné, neříkám, že je to špatné, na druhou stranu ovšem ani nemohu tvrdit, že by mě ta muzika Dhampyr nějak zvlášť zaujala v tom pozitivním slova smyslu. Jde o to, že na mě ta hudba působí trochu rozhádaně, jako by byla malinko vykolejená a jenom potřebovala usměrnit. Zároveň s tím je místy vyloženě chaotická, ale není to takový ten případ, kdy víte, že je to chaos zamýšlený a jde čistě o umělecký záměr (jako je tomu dejme tomu u Deathspell Omega či Blut aus Nord, abychom jmenovali ty nejznámější příklady), spíš že se to až tak moc nepovedlo. To je případ především úvodní “Charred at a Stake in Younger Times Than Ours”, z níž místy skoro bolí hlava. Ta je se svými téměř 18 minutami takovou vlajkovou lodí “Withdrawals & Candy Heavens”, ale ve výsledku mě ze všech čtyř skladeb baví asi nejméně. Ani to není tou délkou, protože ta mi nějak zvlášť přestřelená nepřijde, problém je spíš v oněch dlouhých chaotických pasážích, které jsou skoro o ničem.

Na druhou stranu se na “Withdrawals & Candy Heavens” urodilo i několik docela dobrých momentů, díky nimž poslech není žádným utrpením, takže ve finále se ta fošna dá otočit bez nějakých větších problémů. Ty dobré pasáže se ovšem nevyskytují jen ve zbylých třech písničkách, ale také v již jmenované “Charred at a Stake in Younger Times Than Ours”. O těch dalších třech kusech nemohu říct, že by byly nějak výrazněji lepší než ten první, spíše mi přijde, že obsahují menší počet těch rozjetých momentů. Nejlepší z nich je asi závěrečná “Je t’adore à l’égal de la voûte nocturne”.

Když jsem výše trochu z legrace zmiňoval ten bolehlav, napadá mě, že to do jisté míry může být způsobeno nejenom hudbou, ale i poměrně nepříjemným zvukem. Pokud si album pustím jednou, tak je v pohodě, ale když jsem si ho třeba pustil podruhé za sebou, zjistil jsem, že mě trochu rozčiluje způsob, jakým zní. Je to takové hodně řezavé, až to lehce bodá do uší. To se týká hlavně prvních dvou songů “Charred at a Stake in Younger Times Than Ours” a “The Belching Back of Flowers”, protože se mi zdá, že s nástupem třetí “Parliament of Lepers” sound jakoby trochu přeskočí, lehce se utlumí a přestane tolik řezat do uší.

Na druhou stranu, jak již padlo, najde se na “Withdrawals & Candy Heavens” i nemálo přinejmenším slušných momentů. I díky tomu bych se rozhodně nebál tvrdit, že nějaký potenciál v Dhampyr zcela jistě je. Nemám ponětí, jak to vypadá (nebo lépe řečeno zní) na předcházejících počinech kapely, tudíž si ani nemohu dovolit odhadovat, co je nebo není dáno zdánlivou nadprodukcí, ale pořád to trochu svádí k tomu si myslet, že by možná Dhampyr slušelo nechat nápady víc uzrát a pak je narvat na jednu desku, která by mohla být klidně i výtečná. Ať už ale tak či onak, budeme-li se bavit čistě o “Withdrawals & Candy Heavens”, jedná se dle mého názoru o album, jež se poslechnout dá, ale není to nic zvláštního nebo něco, co byste museli slyšet. Maximálně jestli jsou mezi vámi maniaci do black metalu, kteří by si chtěli do sbírky zařadit další padesátikusovou raritku na kazetě, tak by to za těch $5 asi stálo, ale jinak asi ani ne…