Země: Švédsko Žánr: avantgarde Datum vydání: 22.5.2012 Label: Sensory Records / Candlelight Records Tracklist: 01. Voodoo Mon Amour 02. Guerilla Laments 03. Kevlar Sweethearts 04. How to Organize a Lynch Mob 05. Black Box Messiah 06. Exit Strategy of a Wrecking Ball 07. Aurora 08. Mass Rapture 09. Honey Trap Aftermath 10. Of Kali Ma Calibre 11. Justice for Saint Mary Hodnocení: Ježura – 9/10 H. – 7,5/10 Kaša – 8,5/10 Zajus – 9/10 Ellrohir – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Určitě to znáte. Zbožňuje nějaký žánr, ale jednoho krásného dne vám dojde, že jste toho přesycení, že vás to nebaví a že zoufale potřebujete nějakou změnu – čím ujetější, tím lépe. Přesně v takových případech se vyplatí zalovit v širých a nevyzpytatelných vodách avantgardy, a když tak učiníte, většinou kápnete na muziku, kterou jste buď doposud neznali a naprosto vás odrovná, nebo se vám zatím nepodařilo té které kapele přijít na chuť a odrovná vás i tak. No, a přesně takhle jsem před několika lety objevil Diablo Swing Orchestra, kteří nějakým záhadným způsobem dovedli namíchat metal s hříšnou hudbou let třicátých, pro zpestření přidali parádní mystifikaci o vzniku kapely, a výsledek byl fenomenální. Nyní se vrací s nahrávkou, která nese jméno “Pandora’s Piñata” a kterou vyhlíželi mnozí netrpělivěji než příští výplatu – mě nevyjímaje…

Je zřejmé, že se novinka nevyhne nekonečnému srovnávání s jejími dvěma předchůdci, a mě vyloženě fascinuje, jak má na tohle každý úplně jiný názor. Jeden staví “Pandora’s Piñata” na úplný vrchol diskografie Diablo Swing Orchestra, jiný tvrdí, že napotřetí už to není ono a na “The Butcher’s Ballroom” se nechytá ani omylem, další nade vše glorifikuje “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious”, které v očích některých dalších nestálo za nic a tak dále a tak dále… Co se mě týče, na přímé a hloubkové srovnání si netroufnu, protože jakkoli jsem na Diablo Swing Orchestra ujížděl už dříve, obě předchozí desky mě přes všechny jejich nezpochybnitelné kvality většinou přestaly okolo přelomu druhé a třetí třetiny bavit, takže je nemám až tak moc naposlouchané. I tak ale mohu říct, že vzato s velkou rezervou zněly jak “The Butcher’s Ballroom”, tak “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” z jistého úhlu pohledu poměrně jednotvárně (čímž pochopitelně nechci říct, že by to byla jednotvárná nebo snad, pámbu chraň, nudná alba!).

V případě “Pandora’s Piñata” na to kapela jde jinak a při zachování vlastní tváře dovedli muzikanti posunout výrazivo trochu jinam, než jak činili dříve. Takže ano, pořád to jsou na kytaru hrané swingové rytmy, podpořené neméně swingovými žesti a smyčci a to vše přikryto lehkým operním závojem. Jenže tam, kde jsem dřív slyšel londýnskou tančírnu nebo chicagský noční podnik, tam nyní exceluje atmosféra jak vystřižená z přelomu 19. a 20. století v Brazílii nebo Argentině. Není tak ovšem činěno násilně, takže se tahle melodika albem všemožně proplétá, je více či méně zřetelná prakticky všude, ale přesto ponechává ohromný prostor pro variabilitu, kterou mě Diablo Swing Orchestra na novince dokonale uzemnili. Jsou tu snad jen dvě (shodou okolností hned první) skladby, které by se daly popsat podobnými slovy. Na zbytek třiapadesátiminutové stopáže pak platí okřídlené heslo co kus – to originál.

Právě touhle neuvěřitelnou pestrostí a zároveň sympatickou odlišností od svých předchůdců boduje “Pandora’s Piñata” na plné čáře. Posluchač je udržován v neustálé pozornosti a je baven 53 minut a jednu vteřinu nonstop. Tak uznejte – energickou dvojici “Voodoo Mon Amour” a “Guerilla Laments” střídá nádherně melancholická “Kevlar Sweethearts”, na kterou navazuje sice sotva minutové, ale i tak naprosto skvostně instrumentální intro “How to Organize a Lynch Mob”, které uvozuje totálně ujetou šílenost “Black Box Messiah”. To jsme v polovině alba a mohl bych pokračovat ještě jednou tak dlouho, do čehož se mi moc nechce, ale neodpustím si alespoň vypíchnutí čistokrevně operního fláku “Aurora” (Tarja Turunen za sebou trapně zavírá víko kanálu) nebo famózní závěrečné “Justice for Saint Mary”… Tady opravdu není ani minuta vaty, sebevykrádačky nebo jakkoli nudného materiálu, ale jen a jen výborná muzika, která nenechá vydechnout, a člověk se neustále těší, co přijde vzápětí. A s vědomím neustálého a všudypřítomného dění pak posluchač může věnovat pozornost detailům, všemožným v paměti utkvívajícím pasážím a užívat si jejich kvalit. Nechci spoilovat a připravovat každého z vás o radost a překvapení z jejich objevení, ale dvě takové pasáže si prostě neodpustím – dětský sbor, zpívající návykový refrén v jakémsi asijském jazyce, a špičkové dubstepové finále “Justice for Saint Mary” respektive celého alba. Zbytek ale nechám na vás…

Probírat tu dopodrobna instrumentální složku nebo zvuk mi přijde bezpředmětné. To důležité o práci nástrojů jsem už nastínil výše a zvuk nesnese sebemenší kritiku. Zkusím tedy chvíli pohovořit o tom, co na “Pandora’s Piñata” předvádí oba vokalisté. Na obou předchozích albech naprostou většinu zpěvu zastala diva Annlouice Loegdlund a i zde je na její hlas spolehnutí, neboť pěje pořád skvostně. Velice mě ovšem potěšilo, kolik prostoru dostal kytarista Daniel Håkansson, který opravdu exceluje v celé délce hned dvou skladeb – “Exit Strategy of a Wrecking Ball” a “Justice for Saint Mary”. Je to další věc, která přispívá k té nekonečné pestrosti “Pandora’s Piñata” a Daniel navíc zpívá opravdu skvěle, takže smekám a ukláním se k podlaze. Brilantní tah!

Jak vidno, Diablo Swing Orchestra mi svojí novinkou udělali nesmírnou radost, a to až takovou, že mě opravdu nenapadá nic, co bych mohl “Pandora’s Piñata” vytknout. To album je prostě skvělé a čistě pocitově mě baví mnohem více než tolik ceněný debut “The Butcher’s Ballroom”. Upřímně doufám, že nebude trvat dlouho, než se mi deska usadí na poličce, a věřím, že nebudu ani zdaleka jediný. Diablo Swing Orchestra stvořili album, které nemá daleko k dokonalosti, a pokud jste s kapelou nepřišli do styku, učiňte tak třeba právě skrze “Pandora’s Piñata”, věřím, že budete nadšeni. A i když Diablo Swing Orchestra znáte, neměli byste být o nic méně nadšeni. Koneckonců je to prostě skvělé…

Další názory:

Já bohužel z “Pandora’s Piñata” nejsem zas až tak nadšený jako všichni moji kolegové. Ne, že by Diablo Swing Orchestra nahráli zlou desku, to v žádném případě, naopak je to hodně fajn muzika, ale ne zas až tak moc super. Technicky vzato je samozřejmě všechno v pořádku, stále je to ta nádherně ulítlá avantgarda plná horkokrevných rytmů, jejichž původ leží tisíce kilometrů od domoviny Diablo Swing Orchestra, ale… těžko to popsat. Nechci říkat, že už to není ono, protože to by zase nebyla pravda, ale už to není tak moc ono, jestli mi rozumíte. Debut “The Butcher’s Ballroom”, s nímž Diablo Swing Orchestra vtrhli na scénu, byl prostě skvost a hlavně – byl první. Následující “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” i aktuální “Pandora’s Piñata” už jen více méně opakují (i když s malinko rozdílným přístupem) to, s čím přišlo “The Butcher’s Ballroom”, jen s tím rozdílem, že “Pandora’s Piñata” mi přijde asi nejrozjuchanějším počinem skupiny vůbec – ještě více sympaticky praštěné nálady, avantgardních zvratů a dalších libůstek. Debut už však asi zůstane nepřekonán. Hlavně díky tomu, že nepůsobil až tak vesele a pozitivně, mi možná sedí nejvíce. Nicméně nechci zase vzbudit dojem, že by “Pandora’s Piñata” mělo být zklamáním, pořád je to kvalitní muzika a nepochybuji o tom, že někdy časem si i pro tuhle placku moc rád udělám místečko na poličce. Jako vrcholy se mi jeví pomalejší “Kevlar Sweethearts”, excelentním sborem okořeněná “Black Box Messiah” a skvěle gradující “Mass Rapture”.
H.

Diablo Swing Orchestra jsou na hudebním nebi nezvyklý úkaz. Jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti vydává další skvělé album “Pandora’s Piňata”, které je geniálním koktejlem tvrdého metalu, orchestrací, swingu, trošku opery, elektroniky a mnoha dalších vlivů. Když už si řeknete, že vás nemůže nic překvapit, přijde na řadu další song, se kterým toto tvrzení musíte poopravit. Už docela dlouho jsem se u poslechu metalové desky tak dobře nebavil. Annlouice Loegdlund opět válí, její nenapodobitelný a strašně podmanivý hlas mě zase dostal. Přestože předchozí album bylo o něco povedenější, nemá smysl hledat na “Pandora’s Piňata” nějaké chyby, tahle kapela se vám buď zalíbí, nebo ne. Novinka opět ukazuje, že Diablo Swing Orchestra se ničeho nebojí a jsou schopni naservírovat tak rozdílné ingredience smíchané tak chutně, že vám to vůbec nepřijde divné či nějakým způsobem nepřirozené.
Kaša

Diablo Swing Orchestra jsou jako vždy roztomile šílení a na novince tak nabízí povedenou směsici různorodých písní. Jejich starší alba jsem vždy jen tak zrychleně prolétl, ovšem “Pandora’s Piñata” mě jako jediné zcela pohltilo. Od první do poslední písně jde o roztančenou jízdu plnou šílených nápadů realizovaných velmi hladce a přirozeně. Spojení například trumpet s kytarami a metalovými bicími je zde vážně dobré, příkladem může být již úvodní “Voodoo Mon Amour”. Vrcholy alba se však podle mě nacházejí jinde (byť i první skladba je výborná). Pátá “Black Box Messiah” je jednoduše úsměvná a lze ji zařadit mezi těch pár písní, jež mě po ránu zaručeně probudí. “Exit Strategy of a Wrecking Ball” je zcela na opačném konci spektra, reprezentuje tedy vážněji znějící písně a dělá to stejně dobře. “Honey Trap Aftermath” je asi mým největším favoritem, a to zejména díky ležérnosti a samozřejmosti, s jakou se v ní prolíná skvělá baskytara, trumpety a vokály. Nelze opomenout ani “Of Kali Ma Calibre”, nejlepší death metalovou operu, co jsem kdy slyšel, a závěrečnou “Justice for Saint Mary”, která svou gradací směřující od smyčců přes kytary až po elektroniku dělá za celým albem správnou tečku. “Pandora’s Piñata” je tak skvělé album od talentované a skladatelsky vyzrálé kapely.
Zajus

Jakýsi čert mi napískal, abych si album poslechl za účelem hodnocení. Dobře udělal! Tohle album vskutku stojí za to. Proklamovaná “avantgarda” je to tedy pořádná. Předně mě zaujala neuvěřitelná proměnlivost – jeden song začne tak, že by se za něj nemusel stydět kdejaký thrash metal, ale než dojde na refrén, tak by se člověk vsadil, že poslouchá ukázkovou power metalovou baladu. V další skladbě následuje operní pěvecký výkon a dojde i na pasáže připomínající francouzský šanson. Celé album prostupují španělsky znějící rytmy a motivy a samotný závěr poslední skladby by se neztratil na nějaké přehlídce taneční hudby. To celé dohromady tvoří velmi povedený kousek, který ani trochu nenudí. Snad jen ten cover art mi zrovna dvakrát neučaroval…
Ellrohir