Země: Švédsko Žánr: industrial black metal Datum vydání: 7.7.2015 Label: Code666 Records Tracklist: 01. Baxxar Ehl Uhza 02. Void of Astaroth 03. Silent Spring 04. Genocide Bliss 05. Salvation Through Vengeance 06. The Abyss of the Shadows 07. One Man’s War 08. Angelmaker 09. Ia Pazuzu Hrací doba: 39:58 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records

Zdá se, že se staří pardálové vracejí, aby všem ukázali, jak že by se to mělo dělat – přinejmenším tedy co se industriálního black metalu týká. Není to zas tak dávno, co se na scénu navrátila norská podzemní legenda Mysticum, aby své obživnutí konečně definitivně stvrdila v loňském roce vydáním nové desky „Planet Satan“. Letos se pak s novým albem opětovně hlásí o slovo další pionýři kovově chladného black metalu, tentokráte ze sousedního Švédska – Diabolicum.

Na rozdíl od svých norských kolegů se ovšem Diabolicum vlastně nikdy nerozpadli a po celou dobu formálně vzato fungovali – pouze mlčeli. Až letos, po dlouhých 14 letech od předcházejícího studiového počinu, konečně došlo k vydání třetího dlouhohrajícího zářezu, jehož název zní „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ (zasvěcenci si okamžitě povšimli dodržení tradice ohledně „závorkového“ pojmenování alba).

14 let je dost dlouhá a po takové prodlevě se na svá stará díla navazuje velice těžko. Tím spíš, jak skvělé první dvě nahrávky Diabolicum jsou. Tihle Švédové nikdy nepatřili k nějakým velkým hvězdám, ale v jistých kruzích svůj status rozhodně mají – a právem. Jak debut „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ (1999), tak i jeho pokračování „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ (2001) jsou dodnes excelentní desky, jimž ani věk nedokázal ubrat na jejich síle. V nedávné době jsem se k nim v souvislosti s vydáním „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ po delší době opětovně vrátil a znovu jsem musel uznat, že to v tom prostě pořád je a že to jsou dodnes působivé nahrávky.

Nicméně, o to větší nároky byly na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“. A vlastně to byl i ten důvod, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal, jelikož… jednoduše, ty staré věci mám fakt strašně rád a Diabolicum jsou díky nim v mých očích kapelou, která je prostě kult, takže jsem tak trochu bál zklamání. Znáte to – oč víc se člověk těší, tím tvrdší pak bývá náraz. Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu (haha!) a pustil si to… a musím uznat, že v tomhle případě byly obavy zbytečné, neboť „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ se svým předchůdcům dokáže vyrovnat.

Novinka na starší tvorbu navazuje naprosto plynule a logicky a pokračuje v tom, co „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ a „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ začaly. Očekávejte tedy misantropií nasáklý black metal, který je chladný a odlidštěný, mnohdy až strojově odměřený, ale v tom dobrém slova smyslu. Místy dokáže být i vysloveně nelítostný, jak předvádějí kupříkladu „Void of Astaroth“, „Salvation Through Vengeance“, „One Man’s War“ nebo některé momenty „Genocide Bliss“. Ve všech těchto případech dokážou Diabolicum tlačit posluchače do kouta, ale stále to má tu nevlídnou náladu, k níž přispívají vkládané samply nebo nádech industriálního bucharu.

Nicméně, desce nechybí ani atmosféra a vysloveně působivé nápady – v tomto ohledu excelují především dvě skladby. Jednou z nich je „Silent Spring“, jejíž druhá půle, do níž vstupuje i jakýsi plíživý chór, je síla jako prase; druhou je pak předposlední „Angelmaker“ s úžasnou střední pasáží, kterou se proplétá hypnotická melodie. Nicméně, spousta skvělých „vychytávek“ se nachází i v těch agresivnějších písních, viz třeba „Genocide Bliss“ s krátkým, nejprve elektronickým (to se dá bez nadsázky nazvat beatem) a hned vzápětí ambientním předělem.

A nakonec jsou tu také kompozice, v nichž Diabolicum opouštějí hranice black metalu a vrhají se do experimentálních elektronických žánrů, především dark ambientu, v jednom případě možná i jakéhosi soft noisu. Takové jsou na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ samozřejmě v menšině, protože se přece jen stále jedná o black metalovou nahrávku (a nepopírám, že já osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby tam takových kousků bylo o trochu víc), ale i tak to dokáže celý počin výtečně oživit. A nemám tím zrovna na mysli kraťoučké, asi jen dvanáctivteřinové intro „Baxxar Ehl Uhza“, jako spíš dvojici „The Abyss of the Shadows“ a „Ia Pazuzu“.

K „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ jsem vlastně přistupoval trochu s obavami, ale nakonec se žádné drama nekonalo a Diabolicum mi velice rychle ukázali, že byla blbost je podceňovat. Novinka je jednoduše skvělá záležitost, jež na oba staré majstrštyky navazuje se ctí a dokázala udržet jejich kvalitativní úroveň. A když si to dáte do souvislosti s mým dřívějším prohlášením, že ty první dvě desky jsou pro mě kult, pak je jasné, že tohle tvrzení o kvalitách „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ nebylo zrovna slabé…