Datum: 25.4.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Diary of Dreams, Whispers in the Shadow Akreditaci poskytl: Sanctuary

Pětadvacátý duben měl být původně zasvěcen aggrotech kultu Psyclon Nine. Jenže jak jistě víte, Nero Bellum to zase jednou přehnal s drogami, šňupnul si o nějakou tu čáru navíc a vzal dráhu neznámo kam. A spolu s ním se vypařily i peníze vybrané přes Kickstarter na nahrávání nového alba, čímž chtě nechtě způsobil (s největší pravděpodobností definitivní) rozpad kapely a zrušení evropské šňůry, čímž nasral řadu fanoušků. Jenže jak řekl nejmenovaný kolega z redakce, “něco takovýho se dalo čekat, že se zase ufetuje”, takže ač to bylo zjištění nepříjemné, pro některé fanoušky zdaleka ne tak překvapující.

Pražské Rock Café tak pátečního večera uvítalo rakouskou goth rockovou okultní formaci Whispers in the Shadow spolu s německou legendou darkwave Diary of Dreams. Ač druhé jmenované jsem neznal, s Whispers in the Shadow jsem již jednou měl tu čest a z onoho setkání před dvěma lety, kdy doprovázeli XIII. století, jsem si odnesl dojem, že až tu budou příště, musím na ně zajít stůj co stůj. A jsem jen rád, že se podařilo Psyclon Nine nahradit když ne tak známým, tak přinejmenším stejně kvalitním jménem. Respektive jmény – obě kapely působí na scéně dobře dvacet let a jejich hudba je v daných kruzích vysoce ceněna.

Open door klubu byl stanoven na osmou večerní. Whispers in the Shadow pak měli večer otevřít ve tři čtvrtě na devět. Škoda zbytečného prostoje, který se dal o dobrou čtvrthodinku zkrátit. Nicméně skutečně se stalo tak, jak pravil program, a já se odlepil od zdi právě ve chvíli, kdy kolem mě na pódium procházel frontman Ashley se zbytkem kapely. S prvními tóny intra z poslední desky “The Rites of Passage” atmosféra řádně zhoustla. Rituál začal. Hypnotické uvedení titulní písně vystřídala rocková bouře. Údernost se střídala s mystérii a závojem tajemna. Zazněly obě mé velmi oblíbené písně “Reinvention” i “Back to the Wounds”, hypnotické kusy bez kytar. Jen klávesy, bicí a basák Fork mlátící rituální rytmy do samostatného bubnu. A samozřejmě velekněz Ashley Dayour, jako obvykle navlečený do černého roucha, se zjizveným kloboukem na hlavě. Vyjma těchto především rytmických písní ale byli Whispers in the Shadow podstatně živější. Živelní byli ve všech případech, ale nechyběly kousavé riffy a všudypřítomná psychedelie.

Set postavený především na posledním albu (pokud mě paměť neklame) trval hodně přes hodinu a po odchodu do backstage si obecenstvo vyskandovalo přídavek v podobě dalších dvou písní. Výsledná doba se tak přiblížila k hodině a půl a minimálně tímto charakterem splnili Whispers in the Shadow to, co bylo k dočtení na internetech – totiž, že půjde o večer se dvěma headlinery. Kvalitativně zcela určitě ano, nicméně jakmile se o zhruba dvacet minut později ukázali na pódiu němečtí Diary of Dreams, bylo vcelku jasno, na koho se šlo především. Kromě toho mě ale zarazilo, jak nepočetné publikum bylo – zhruba stovka hlav byla daleko za mým očekáváním vzhledem k tomu, jaká jména ten večer hrála. Jasně, nebyli to Psyclon Nine, ale ani jedna z kapel nebyli žádní usmrkánci, kteří se předevčírem vyloupli na scéně. Docela mě to zamrzelo, obě kapely si určitě zasloužily větší podporu.

Jak jsem již napsal výše, Diary of Dreams pro mě byli velkou neznámou. Ač jsem si říkal, že bych je mohl naposlouchat, (opět) jsem nic takového nestihl a kromě přehrání jedné, dvou písní z YouTube a strohých informací z Wikipedie jsem o nich nevěděl ani zbla. O to větší překvapení bylo, jak různorodě kapela působila. Bubeník rocker posledního střihu, kytarista post-punker s řádným čírem a frontman Adrian germánský barbar s hustou hřívou a neskutečným charismatem, které lil do publika horem dolem. A že s fanoušky začal pracovat hned od začátku, kdy po intru houkl od éteru “Ahoj Praho!”, což bylo odměněno řádným ohlasem. Podávání rukou během koncertu bylo téměř na běžném pořádku, občas prohodil pár slov, všímal si kde koho. Zhruba v půlce setu se k němu dostal telefon s přáním, aby majiteli telefonu (ať už byl jeho pohlaví jakékoliv) zahráli dvě vybrané písně – na což zareagoval nesmírně pozitivně a jako další song vystřihli Diary of Dreams první z nich. Jestli to byla shoda náhod, nevím a příliš mi ani nepomůže název, neboť si ho nepamatuji. Podle jmen jsem si z hodinu a půl dlouhého setu zapamatoval “Chemicals” a “Stummkult”, nicméně vzhledem k tomu, že Diary of Dreams, byť v oslabené sestavě, vystoupení nijak nešidili, to vlastně ani nevadilo, protože jsem si je dokázal užít i bez toho. Alespoň první hodinu. Ke konci se mi začal darkwave míchaný s měkčí elektronikou a industrialem mírně přejídat, a ač bylo vidět, že fanoušci i kapela si koncert vážně užívají, já už ke konci začínal přemítat, jak se budu dostávat domů.

Popravdě mi dalo docela zabrat, abych neodešel ještě před přídavkem – jenže to by byla docela chyba. V závěrečné čtvrthodině chytil set druhý dech, a i když začal jemnou “Day in December”, končil s vyřvávačkou “The Curse”, která byla druhou “písní na přání”, spolu s gratulací oslavencovi. Nevím, jestli jsem se ke konci původního setu začal nudit spíše z důvodu neznalostí písní, nebo tím, že Diary of Dreams hráli vážně dlouho (na obojím něco bude), ale bylo by dost nefér tvrdit, že byli špatní. Nebyli, hráli dobře. Jen i dobrého se člověk může přejíst. Konec přišel ve čtvrt na jednu, což bylo docela daleko za mým původním očekáváním. Můžu ale říct, že zklamaný jsem neodcházel. Vynikající Whispers in the Shadow, i přes délku a mírnou repetetivnost stále dobří Diary of Dreams. Snad že bych uvítal dřívější začátek celé akce a možná i jiné místo konání, neboť mi přijde, že v Rock Café přes všechny jeho kvality nevyzní atmosférické kapely jako právě Whispers in the Shadow tolik, jako v jiných klubech. Nicméně to není nic, co by se nedalo překousnout.