Discipline X - Wasted in Hollywood

Discipline X – Wasted in Hollywood

Discipline X - Wasted in Hollywood
Země: Finsko
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 7.3.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Walk to the Morgue
02. Perfect Norm
03. Wasted in Hollywood
04. Bleeding Heart Blues
05. Jewel of Nile
06. Bukowski
07. I Want Your Blood
08. Overtime
09. Backstabber
10. T.A.B.
11. Whoring Hollywood

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Nikdy jsem se nijak netajil tím, že crossover thrashové party mám hodně rád. Tato neurvalá hudba, která v sobě pojí rychlost a jednoduchost hardcore punku a agresivitu thrashových kapel, je přesně ten typ muziky, který vyhledávám v případě, že mám zájem o nic neřešící hudební doprovod, jenž si na nic nehraje, nesnaží se bořit stylové mantinely a velmi dobře se poslouchá. Správně tušíte, že Discipline X svým směřováním spadají právě do této škatulky. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že by recenze mohla skončit právě zde a věděli byste vše podstatné, protože když už se kapela vydá tímto směrem, tak má natolik úzké hudební mantinely, že je velmi lehké si představit, jak asi zní. A to bez znalosti byť jen jediné skladby.

Vlastně jedinou vyloženou neznámou je tak obvykle zpěvák, kdy lze jen těžko říct, jestli to bude pouliční řvoun jako třeba John McGowanCro-Mags či Roger MiretAgnostic Front, nebo naopak agresivní bijec jako Kelvic MorrisDischarge či Billy MilanoS.O.D. Všechny tyto kapely jsem nezmínil jen tak náhodou, protože nejenže jsou to jedny z největších stylových legend, ale hlavně je jejich vliv z debutového alba Discipline X, “Wasted in Hollywood”, přímo cítit. Pravda, některé písně jsou těmito vlivy načichlé víc, jiné zase míň, ale shrnu to tak, že nemá smysl se bavit o tom, kde Discipline X čerpali. Přimíchejte k tomu místy až punkovou zpěvnost, jíž zaručuje sborové halekání, které se občas zvrhne k tupému vyřvávání “hooo hooo”, což vyloženě nemusím, ale jedním dechem dodávám, že se to dá úplně bez problémů vydržet, protože na druhou stranu tím dotčené skladby získávají až pouličně bojovnou atmosféru (viz “Walk to the Morgue”).

Discipline X se s tím celkově nijak nemazlí a na “Wasted in Holywood” se nedočkáte žádných příkras nebo úprav. Vypadá to, že čtveřice klasického nástrojového obsazení se na pár dní zavřela do studia a nadrtila jedenáctku skladeb, jejichž průměrná stopáž se pohybuje někde kolem hranice tří minut, přičemž občas se nepřehoupnou ani přes ni. Výsledkem jsou pak krátké úderné vály, které nedávají čas na oddych a už to do vás perou. “Jewel of Nile” a “I Want Your Blood” jsou krásné ukázky toho, že i takto jednoduchá hudba dokáže strhnout. Ještě kratší “Bukowski” a “T.A.B.” jsou pouze mezihry, kdy v druhé jmenované dokonce zapomeňte na nějaké hrábnutí do strun, protože se celá nese na vlně poklidného kytarového vybrnkávání. Když to vezmu kolem a kolem, tak ono o jednotlivých písních toho není nic moc co povídat, protože všechny jsou rychlé a (v rámci stylu) chytlavé. Všechny stojí na jednom ústředním riffu, který je místy víc thrash, místy zase víc punk, ale zpěvák Reksi skladby stejně dostane do jedné roviny díky svému chrapláku, jemuž nechybí uvěřitelnost a občas dokonce zabrousí do melodičtějších vod. Ovšem vyloženě vlezlé refrény nečekejte. Asi nejchytlavější skladbou je “Bleeding Heart Blues”, která se ani na chvíli nevymaní z šlapavějšího tempa, jemuž vládne chytlavá kytarová linka a zpěvný Reksi. Kdybych měl vyjmenovat nejlepší písně, tak bych určitě označil úvodní hitovku “Walk to the Morgue”, rychlovku “Wasted in Hollywood”, jež sice ve slokách mírně zvolní, ale jakmile se spustí kytarově neurčité zběsilé riffování, tak mám dojem, že poslouchám staré Black Flag či Discharge.

Přiznám, že jsem čekal, do jaké míry se na “Wasted in Hollywood” promítne finský původ Discipline X, ale pokud očekáváte, že kytary budou protkány klasickou severskou melodiku, tak na to rovnou zapomeňte, protože tohle je klasická hoblovačka bez kudrlinek. Bez problémů bych tak čtveřici, která před svým aktuálním debutem stihla ještě dvojici EP v podobě “Revolution” a “One of a Kind”, tipoval původem za zámořskou, protože vliv NYHC je místy dosti znatelný. Ve skočném refrénu “Backstabber” jsem Discipline X dokonce podezříval, že nepřiznali hostovačku Rogera Mireta, protože mám pokaždé dojem, že jej slyším v pozadí jako jednoho z členů doprovodného sboru.

Nemá smysl chodit kolem horké kaše a oddalovat to, co je z dosavadního textu zřejmé. “Wasted in Hollywood” má úplně zřetelné pro a proti. Album je to našlapané adrenalinem a není problém jej sjet i dvakrát za sebou, ale neskrývaná jednoduchost, která prostě plyne ze stylového zaměření, je vykoupena nepříliš dlouhou trvanlivostí jednotlivých písní. I když já osobně tuhle hudbu opravdu můžu, tak nakonec stejně skončím u klasických alb, která mám už roky prověřená, takže z tohoto pohledu pro mne nemají Discipline X výraznější smysl, protože takhle jsem ochotný uznat, že to suprově šlape, má to drajv a nechybí tomu nadšení, ale s největší pravděpodobností si jejich debut už v životě nepustím, jelikož jak jsem říkal, radši opráším staré klenoty některé z výše jmenovaných kapel. Přesto však uznávám, že “Wasted in Hollywood” je velmi dobrá práce na dané téma, takže pro fanouška žánru by tohle měla být povinnost, kterou by si neměl nechat ujít, neboť ať si kdo chce říká co chce, tak tahle hudba má i po tisící něco do sebe.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.