Země: Itálie Žánr: occult doom metal Datum vydání: 20.1.2015 Label: Beyond… Productions Tracklist: 01. Nelle arte e nei deliri 02. Cose buie 03. Il segno oscuro nascosto in se 04. Alter ego magico 05. Il casto siero del peccato 06. Litania della porta ermetica 07. Ippomanzia 08. Le sei torri d’alabastro 09. Macrochelys Temminkiki 10. L’uomo che si veste di bruma 11. Il delirio delle arti Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic jsme se již na našem webu jednou setkali – stalo se tak prostřednictvím malé recenze na jejich předcházející počin, jímž bylo EP s názvem „Il rituale dei non morti“. To však – navzdory faktu, že je muzika Disharmonic sama o sobě velmi zajímavá – nedopadlo úplně přesvědčivě, a přestože mělo své momenty i solidní atmosféru, nakonec si mě na svou stranu plně nezískalo.

Letos se Disharmonic opětovně přihlásili o slovo, avšak tentokrát ne s minialbem, nýbrž rovnou s plnohodnotnou deskou „Magiche arti e oscuri deliri“. Ta je v historii skupiny již třetí dlouhohrající, což není příliš velká kadence vzhledem k tomu, že se vznik Disharmonic datuje již do roku 1998. Nutno však zmínit, že osm roků nevyvíjeli žádnou činnosti a ve své rané éře před rozpadem vydali jen jeden řadový počin „The Black Dance of Evil Spirits“ (2003). Nepočítáme-li ono ípko „Il rituale dei non morti“, tak je novinka po comebackové nahrávce „Carmini mortis“ (2012) druhým albem v aktuální inkarnaci kapely.

Po formální stránce „Magiche arti e oscuri deliri“ nabízí vesměs to samé, co se objevilo již na „Il rituale dei non morti“, přesto je tu jeden citelný rozdíl – a rozhodně tím nemyslím jen to, že se počet skladeb navýšil ze tří na jedenáct a hrací doba nakynula z 16 minut na 64. Novinka je jiná v tom, že na rozdíl od svého přímého krátkohrajícího předchůdce skutečně funguje a její sdělení je – byť to vzhledem k mnohonásobně delší stopáži může znít zvláštně – mnohem koncentrovanější a tím pádem i silnější. Zatímco „Il rituale dei non morti“ bylo „jen“ zajímavé, ale k úplnému uspokojení posluchače mu něco scházelo, tam „Magiche arti e oscuri deliri“ dokazuje, že Disharmonic umí obrovský potenciál své hudby skutečně využít.

Disharmonic produkují doom metal, k němuž je mnohdy připojován přívlastek okultní. Ke cti Italů ovšem slouží fakt, že v jejich případě se toto pojmenování nevztahuje pouze na tematiku textové stránky, ale plně koresponduje i s vyzněním a atmosférou samotné muziky. Disharmonic se sice pohybují v žánru, jenž v metalu patří k těm nejkonzervativnějším, avšak patří k těm nemnoha skupinám, jejichž pojetí není již dávno provařené.

Na „Magiche arti e oscuri deliri“ se totiž kříží hned několik různých… nevím, jak přesně to nazvat, ale asi přístupů. Vedle zatěžkané a pomalé doomové rytmiky to je kupříkladu svojská práce kytar, jež celou nahrávku naplňují lámanými a táhlými (skutečně takhle působí) dřevními riffy a v neposlední řadě také množstvím příjemně divných melodií. Uživí se ovšem i „ospalé“ sólování jako třeba ve čtvrté „Alter ego magico“. Nelze však opomenout ani zajímavou vokální, jež se pohybuje tak napůl cesty mezi šepotem a deklamací, ale dojde i třeba na mluvené slovo. Tím vším pak navíc prostupují další zvuky, o něž se starají především klávesy, které mnohdy dokážou vyčarovat opravdu skvělé momenty – kupříkladu nástup sice jednoduché, leč maximálně efektní melodie v „Il casto siero del peccato“ mě položí snad při každém poslechu, protože to je prostě síla.

Tím možná končí nástrojový výčet, ale nás čeká ještě druhá vrstva „Magiche arti e oscuri deliri“ – výčet abstraktních pocitů. Jak již padlo, desce vládne skutečně výtečná okultní atmosféra. Na první poslech je „Magiche arti e oscuri deliri“ docela nepřehledné a většina písni mezi sebou splývá, avšak je to právě tahle celková nálada, díky níž album dokáže působit již od začátku a díky níž budete mít chuť se k tomu vracet a objevovat dále. Zároveň však „Magiche arti e oscuri deliri“ disponuje trochu divadelním nádechem, čemuž výrazně napomáhají kusy jako třeba hned úvodní „Nelle arte e nei deliri“, závěrečná „Il delirio delle arti“ nebo „recitační“ „Litania della porta ermetica“. Aby toho ovšem nebylo náhodou málo, z hudby Disharmonic je cítit taktéž silné zalíbení ve staré metalové škole, jež se ale nijak nebije s náznaky jakési avantgardní dekadence. To vše je pak zalito zastřeným zvukem, který podporuje nejen ony stopy oldschoolu, ale výrazně pomáhá i té atmosféře.

Do toho už stačí přidat pouze množství silných nápadů… „Cose buie“, „Ippomanzia“, „Le sei torri d’alabastro“, „L’uomo che si veste di bruma“, také ty již výše jmenované písně – ty všechny obsahují výtečné pasáže, ať už jde o riffy, melodie nebo cokoliv jiného. Rozhodně je tam toho dost na to, aby šlo objevovat po mnoho poslechů a aby po objevení šlo vychutnávat. „Magiche arti e oscuri deliri“ určitě není lehká nahrávka a není to záležitost na jeden, dva poslechy, ale má svoje kouzlo a přinejmenším mně za ten čas stála, takže ji mohu doporučit.