Země: Izrael Žánr: progressive metal Datum vydání: 9.7.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Every Time She Smiles 02. Children of Red 03. Misguided 04. Nothing (But the Rain) 05. As One 06. Hollow 07. As You Go 08. Natural Selection 09. Methylene Blue Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Distorted Harmony

Ve své recenzi dva roky starého počinu “Utopia” jsem tvrdil, že se Distorted Harmony jednou zařadí mezi legendy progresivního metalu. Toto odvážné proroctví bylo částečně na místě, “Utopia” bylo teprve debutovým albem kapely a přesto šlo o kvalitní, vyzrálé a dobře napsané dílo. Říkat v době vydání druhého alba “Chain Reaction”, zda jsem se mýlil či ne, by nemělo smysl. Legendárnost se projevuje v mnohem delších časových úsecích, ovšem náznaky o směřování kapely z novinky vyčíst můžeme a tak také učiníme.

Nejdříve krátké představení dosud nepříliš známých Izraelců. Distorted Harmony na svém debutu pracovali převážně v hranicích moderního prog rocku, což jim ovšem nebránilo vsunout do hudby značnou část vlastní osobnosti v podobě kláves či velice mírné jazzové nasáklosti. Kapela uměla ostřeji hrábnout do strun, ovšem uměla také zvolnit, a většinu času tak jejímu zvuku místo nástrojů vévodil sympatický hlas Mishy Soukhinina. Ten nebyl vyloženě excelentním zpěvákem, vždy však do svého hlasu dokázal vložit potřebné emoce. To je tedy bod, ze kterého kapela vycházela. Jaké změny se v jejím zvuku udály?

První, co trefí znalého posluchače přes uši, je tvrdost hudby, jakou Distorted Harmony na “Chain Reaction” představují. Jestliže jsem v případě “Utopia” slovo metal používal jen s největší nevolí, “Chain Reaction” bez nejmenších debat metalovým albem je. Riffy jsou tvrdší, zvuk je špinavější, baskytara výraznější. Devět skladeb kratšího či středně dlouhého rozsahu je jako celek poměrně přímočará kolekce, která se při bližším pohledu skládá z mnoha kudrlinek a změn tempa. Největší novinkou jsou tak relativně dlouhé (vzhledem k délkám skladeb) instrumentální sekce, které jsou někdy převážně zábavné, jindy naprosto excelentní. Druhý případ nastává v nejdelší písni alba “Misguided”, kde si svůj oblíbený moment najdou zastánci nápadité baskytary či kláves, zběsilých kytarových sól, případně i netradičních bicích rytmů.

Ne vždy přitvrzení směřuje k sofistikovanosti, a tak například “Children of Red” nabízí industriální nádech a netradiční vokální variabilitu od agresivní recitace přes čistý zpěv až po krátký řev. Toto přitvrzení ruku v ruce s větší přímočarostí má za následek, že na povrch vyplavaly nečekané vlivy alternativního metalu. Kvůli všem těm cizích vlivům, které zanechaly na “Chain Reaction” svůj otisk, ztratila kapela část své osobnosti. V poznámkách, které jsem si při poslechu alba dělal, se nachází několik kapel, jejichž vliv na albu slyším, ovšem naprosto nejčastěji se zde překvapivě opakovali američtí Disturbed. Nejzřetelnější je to například v první polovině “Hollow”. Obdobně i větší množství a intenzita technických sekcí kapelu posunula do trochu jiných oblastí. Když Disorted Harmony pojí ostrost současnosti s melodičtější minulostí, snadno přijdou na mysl desky dalších prog metalových talentů Haken (druhá polovina “Hollow”). V momentech, kdy sóla plně převezmou kontrolu, pak nelze neslyšet vliv Dream Theater či Neala Morse.

“Drowning in vain in a sea of sorrow
Lying awake in a field of horror
rehearsing our lines making sure we follow
our own lines like we’re told
make me hollow”
(Hollow)

Do této chvíle jsem se snažil udržet co nejdelší odstup a album popsat pokud možno fakticky. Subjektivní hodnocení totiž nebude takové, jaké bych si byl sám přál. Popsaný recept totiž kapele vychází někdy velmi dobře a jindy… by to bohužel mohlo být i lepší. První skladba alba “Everytime She Smiles” je právě tím případem, kdy to kapele funguje na jedničku. Ostřejší a přímočařejší notu pak představuje “Children of Red” a opět nelze hledat chyby. Následující, již jednou zmíněná skladba “Misguided” pak zavírá nejsilnější trojici alba a je také jeho nejdelším a nejkomplikovanějším kusem. Jenže v tuto chvíli jste už slyšeli vše, co mohou Distorted Harmony nabídnout (a tím netvrdím, že je toho málo) a navíc v té nejvyšší formě. Nové nápady tak neuslyšíme ani v “As One” (kde lze na druhou stranu vychválit excelentní bicí), ani v “Hollow” a bohužel ani v “Natural Selection”, což je jinak naprosto bezvadná skladba. Jiné naladění tak Distorted Harmony čeká až v závěrečné “Methylene Blue”. V jejím začátku jsou slyšet vlivy Porcupine Tree a s trochou představivosti možná i Anathemy, přes prostřední gradaci se pak skladba vydá k technické sekci. Zejména ta je však v kontextu alba vlastně jen průměrná.

Jedním z důvodů, proč Distorted Harmony nemohu udělit tak vysoké hodnocení, jak bych chtěl, je pak adaptace zpěváka Mishy Soukhinina na nové směřování kapely. Přestože několikrát na své hlasivky přitlačí, je znát, že nejpohodlněji se cítí ve v těch nejjemnějších momentech, kdy nemusí křičet přes kytarovou stěnu a může si hrát s jemnými nuancemi ve svém hlase. Výjimečnou příležitost dostane v krátké skoro-akustické písni “As You Go”, ovšem i v ní je slyšet obrovský rozdíl mezi uvolněným začátkem a o něco vypjatějším závěrem. S tím pak souvisí i jeho frázování, které je většinu času zaseklé na jedné rychlosti, ovšem to, co funguje v “As You Go”, nemůže zákonitě fungovat za metalového běsnění.

Po tolika řádcích však chci skončit pozitivně. Ano, “Chain Reaction” má bezpochyby své mouchy a jednou z nich je, že bohužel plně nečerpá potenciálu kapely. Jenže výčet pozitivních stránek je výrazně delší a doufám, že z recenze vyplynul také. První tři skladby jsou excelentní a i v dalších se dá najít množství výborných momentů. Díky dobře zvolenému rozložení dvou kratších skladeb (kromě “As You Go” je zde ještě krátké instrumentální intermezzo “Nothing (But the Rain)”) album příjemně plyne a nenudí. Jako bonus přihodím hezký booklet a smysluplné texty. Čekal jsem víc? Ano, jistě. Jsem zklamaný? Ani náhodou.