Země: Itálie Žánr: rock’n’roll Datum vydání: 9.3.2013 Label: Qanat Records Odkazy: –

Jistě znáte mnoho alb, která začnou dobře, ale pak se tak nějak všechno pokazí a jejich druhou polovinu už spíše protrpíte. Předem mohu prohlásit, že to je i případ dnes recenzovaných Don Santos, ovšem v jejich případě je sešup kvality opravdu extrémní. Don Santos hrají rock’n’roll a při poslechu první skladby si jistě řeknete, že je to rock’n’roll správně rázný a chytlavý. Garážový zvuk, splašené bicí, zemité riffy a brumlající basa, to vše jsou předpoklady dobrého rockového alba.

Od prvních vteřin skladby “Demonia” budete zaručeně rytmicky pokyvovat hlavou a užívat si uvolněné nálady alba. Jenže pak se všechno pokazí a už od počátku druhé skladby začnete nervózně přemýšlet, zda album nevypnout. Totiž: zbytek alba není vyloženě horší než úvodní píseň, je jen úplně stejný. Ty samé zahuhlané bicí, ten stejný zvuk kytary. Absentující vokál dojem jen prohlubuje. To vše začne postupně vytvářet jednu velkou hlukovou stěnu plnou utrpení. Po třech skladbách začnete pochybovat o své příčetnosti. Fakt to ještě poslouchám? Po pěti budete vážně přemýšlet nad možností zarazit si šroubovák do vlastní hlavy a ukončit tak to utrpení. A po deseti? To vážně netuším, sám jsem album vždy vypnul, když došlo na myšlenku o šroubováku. A to zde nalezneme celkem 21 skladeb.

Zvukově nahrávka připomíná počiny Naked City Johna Zorna, ovšem bez jeho kreativity a originálních nápadů, bez saxofonu a grindcorových masakrů. Je to jen ten základ, na kterém John Zorn staví, ořezaný o vše zajímavé a dobré. Nabízí se tak otázka, jak desku hodnotit. Pokud bych měl jít čistě subjektivně a dát jí číslo, které si podle mě zaslouží, nedostali bychom se přes jedničku. Ale protože existuje nepatrná možnost, že jsem to celé vlastně nepochopil a že kdesi v té hromadě opakující se nudy je něco dobrého, hodnocení se pro tentokrát zdržím.