Země: Slovensko Žánr: melodic doom / dark metal Datum vydání: březen 2015 Label: Gothoom Productions Tracklist: 01. Insorcism 02. LaMuerte 03. Consumed by the Ocean: Depresy 04. They 05. Dark Ritual 06. Life 07. Forlorn Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Gothoom Productions

Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní.

Přesně proto nedokážu říct, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků už Doomas pomalu začíná táhnout na výročí završení první dekády, ale co do vydaných nosičů se prozatím Slováci nijak zvlášť nepřetrhli. To v překladu znamená, že krátce po svém vzniku natočili demosnímek „Lost Angels“, poté solidní debutovou desku „Seven Sins“… a pak dlouhé ticho…

Jistě, nedá se tvrdit, že by se Doomas ztratili z povrchu zemského, rozhodně tu byli vidět. Ostatně už jen díky tomu, jak se v posledních letech rozjelo vydavatelství Gothoom Productions a festival Gothoom Open Air, v jejichž čele stojí právě Peter Beťko, se z očí neztratili, nicméně to trvalo celých sedm roků, než konečně došlo k vydání druhého studiového alba. To bylo pojmenováno „LaMuerte“ a vyšlo na jaře (a asi nikoho nepřekvapí, že pod značkou Gothoom Productions)…

Dalo by se ovšem říct, že novinka měla na co navazovat. „Seven Sins“ nebyl nějaký ultimátní opus, jenž by člověku zahýbal s jeho pohledem na hudbu, ale šlo o relativně příjemnou nahrávku. Vzpomínám si, že jsem ji svého času poměrně točil, což mě sice posléze přešlo a během celých těch sedmi let jsem ji tuším neslyšel ani jednou, ale když jsem ji nyní oprášil kvůli téhle recenzi, opětovně mě docela bavila. A přesně takové nároky jsem měl i na „LaMuerte“ – chtěl jsem pohodovou, melodickou žánrovku, s níž se bude dát strávit pár poměrně zábavných chvil. A to myslím není přístup, který by album stavěl do nevýhodné pozice v podobě přehnaných očekávání, ani přístup, jenž by počin předem podceňoval a odsuzoval.

Nicméně, prvních poslechy „LaMuerte“ s sebou přinesly nepříjemnou pachuť zklamání. „Seven Sins“ fakt nebylo žádné geniální dílo, prostě jen taková pohodová normálka, ale i proti tomu mi „LaMuerte“ zpočátku znělo jako chudý příbuzný. Po větším počtu poslechů se dojem naštěstí o malinko vylepšil, ale rozhodně ne tolik, abych musel vytáhnout takové ty klasické hlášky recenzenta o tom, jak to vyrostlo a jak to chce čas. Problém je totiž v tom, že až na jednu výjimku v podobě jednoho konkrétního elementu hudby Doomas nepředvádějí vůbec nic, co by posluchače chytilo za srdeční sval – tedy alespoň v případě, že jsem tím posluchačem já.

Není to nijak vyloženě blbé, ale ani nijak vyloženě dobré… prostě takové obyčejné, neurážející doomové řemeslo. Riffy a rytmika jsou přesně takové, growling samotného vrchního principála mi pak připadá regulérně nezáživný, byť stále poslouchatelný, když nic jiného. Většina alba je z mého pohledu jednoduše těžce nevýrazná… „LaMuerte“ si rozhodně nemůže stěžovat, že by v mém přehrávači nedostalo příležitost, ale nedá se svítit – nic to se mnou nedělalo, když jsem si to pustil poprvé, nic to se mnou nedělalo, když jsem to měl už mírně zajeté, a nic to se mnou nedělá ani v době, kdy jsem to slyšel tolikrát, že to znám pomalu zpaměti. Prostě to hraje, neuráží mě to, ale nic mi to nedává.

Na „LaMuerte“ je pouze jedna věc, jež celou nahrávku alespoň nějak drží nad vodou a která nabízí alespoň nějaké momenty, při nichž se lze bavit a díky nimž se poslech neslévá v nijakou amorfní nudu. Je to právě onen jeden výše zmiňovaný element, jímž je melodika. Ten zbytek mi připadá ryze obyčejný, ale aspoň v téhle oblasti Doomas prokázali výraznější skladatelský um, protože cit pro napsání kvalitní melodie jim evidentně nechybí. Úplně nejvíce mě v tomto ohledu baví titulní „LaMuerte“ a některé linky v „They“. Nicméně vzhledem k tomu, že se nějaký pěkný motiv nachází v téměř každé písničce (snad jedině „Consumed by the Ocean: Depresy“ a „Life“ se mi zdají nevýrazné i v tomto ohledu), se dá deska poslouchat bez větších obtíží.

Může se zdát, že Doomas dostali dost do těla. Možná ano, ale nemůžu si pomoct – takhle to vidím. Myslím, že by bylo spíš kontraproduktivní zbytečně zveličovat hudební kvality jen proto, že je kapela a její „přidružené“ aktivity (myšleno Gothoom) sympatická. „LaMuerte“ prostě není nic víc než ucházející průměrná placka, která se dá bez obtíží poslechnout, ale několik povedených melodií z toho album roku prostě neudělá.