Země: Itálie Žánr: progressive extreme metal Datum vydání: 2.12.2013 Label: Beyond… Productions Tracklist: 01. Resonance (Synoptic Voyage into Noghingness) 02. Crossing the Plains of Non-Existence 03. Spettri Nello Specchio 04. Psykhe Comatose Disorder 05. World of Nooses and Plastic Dramas 06. The Glyph of Solitude 07. Metempsychosis: The Nightwind Whispers a Lullaby Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Masterpiece Distribution

Existují desky tak jednoduché, že je klidně prokouknete už během prvního poslechu a na druhý vám v podstatě nemají co dát – a přesně tenhle typ alb já osobně nesnáším, protože dávám přednost tomu, když hudba na posluchače klade nějaké nároky a neotevře se úplně zadarmo. Na opačném pólu pak stojí nahrávky, které jsou naopak velice složité a jen stěží pochopitelné. To je sice z mého pohledu ta lepší varianta, nicméně jak se říká, zase by se nemělo nic přehánět… občas se totiž může stát, že je něco tak složité, že to prostě nepochopíte, i když takové věci máte rádi a o to pochopení se snažíte…

“Psykhe Comatose Disorder” sice z pohledu oné složitosti zdaleka není úplně největší extrém a za svůj život jsem vcelku úspěšně dokázal vstřebat už i mnohem šílenější nahrávky (jak si člověk oblíbí muziku třeba od takového Igorrra, tak už jej hned tak něco nepřekvapí…), ale i tak jsem tenhle počin nepobral úplně tak, jak to jeho autoři (předpokládám) zamýšleli. Těch důvodů je hned několik, než se na ně však podíváme podrobněji, ještě se letmo zastavíme u nějaké té menší omáčky…

“Psykhe Comatose Disorder” je debutovým počinem italského projektu Dormin. A jak vidno ze samotné muziky i z konceptu alba, tahle sicilská skupina rozhodně nemá zrovna malé ambice a nehodlá být záležitostí maximálně lokálních kvalit, což je samozřejmě chvályhodné. Co se týče ono konceptu, “Psykhe Comatose Disorder” se prý točí okolo “série mentálních poruch mé vlastní duše. Tyto vize jsou výsledkem dlouhého období psychologického stresu, který vyústil v OCS (obsedantně kompulzivní porucha). Období, v němž jsem viděl svou matku pomalu umírat na rakovinu. A nemohl jsem nic dělat. Tehdy jsem se potopil do plání nebytí, kde se vše mění v noční můru. Temná a ponurá cesta skončila smrtí a znovuzrozením. ‘Psykhe Comatose Disorder’ je věnováno památce mé matky a má být způsobem, jak si pamatovat to, co vytěsnila má mysl. Nyní už nemohu nikdy zapomenout.”

Jedná se o slova Riccarda “Rexe” Scamporlina, jenž tedy podle všeho do nahrávky vložil kus sebe. Samozřejmě zjevně nejde o nich veselého, co by mu člověk přál, ale právě takováhle alba, do nichž autor promítne sám sebe, bývají nejpoutavější pro posluchače, díky čemuž – přestože se jedná o debut Dormin – tu byl předpoklad, že v případě “Psykhe Comatose Disorder” půjde o vysoce zajímavou záležitost. V čem je tedy zádrhel?

Zádrhel je v tom, že čistě po hudební stránce mi “Psykhe Comatose Disorder” přijde jako neskutečně přeplácaná – nebo ještě lépe řečeno ze všeho možného i nemožného splácaná – záležitost. Na desce se naprosto bezesporu urodilo několik bez přehánění naprosto skvělých až fantastických momentů (ke konkrétním příkladům se ještě dostaneme), jedná se ovšem jen o poměrně malou část hrací doby. Ten zbytek je tedy nuda? Ve skutečnosti vlastně ani to ne… problém je v tom, že “Psykhe Comatose Disorder” v mých očích jednoduše absolutně nedrží pohromadě a při žádném poslechu se neubráním tomu, abych si nevzpomněl na pověstný dort pejska a kočičky.

Ono přirovnání k dortu dvou legendárních zvířecích hrdinů v případě “Psykhe Comatose Disorder” opravdu sedí jak nic jiného. Pejsek a kočička do svého kulinářského veledíla vkládali samé dobré ingredience, ale ve finále to bylo tak překombinované, že se to nedalo žrát… stejně tak Dormin do své muziky v jádru vkládají samé chutné záležitosti, ale prostě to není ono. Výsledná podoba v jejich případě sice není až tak fatální, takže není pravda, že by se to nedalo žrát (tedy poslouchat), ale rozhodně platí, že to není nějak extrémní chutné…

“Psykhe Comatose Disorder” mi to totiž opravdu zní jako mišmaš x žánrů, které se ovšem mezi sebou neprolínají, ale střídají se. Chvíli atmosféra, chvíli progrese, chvíli měkčí pasáž, chvíli nářez, chvíli black metal, chvíli post-metal, chvíli nějaký blackgaze/shoegaze, chvíli doom metal, chvíli dark metal, chvíli gothic metal, chvíli ambient, chvíli elektronika, chvíli zase něco úplně jinačího… je tam skoro všechno a takhle naházené na jedné velké hromadě to na mě bohužel prostě nefunguje. Rozhodně není pravda, že bych neměl rád rozmanitost v hudbě, právě naopak, vážně ji dokážu ocenit, ale jak už bylo řečeno hned zkraje recenze, nic se nemá přehánět… když mi totiž nějaké album zní, jako kdyby na něm hrálo asi tak pět kapel, tak je to prostě špatně.

Jak už ovšem několikrát padlo, samostatně ty jednotliviny nejsou špatné, v některých případech jsou dokonce vysloveně skvělé. Jako příklad mohu jmenovat třeba velmi pěkný poklidný závěr “Crossing the Plains of Non-Existence”, excelentní elektronické pasáže titulní “Psykhe Comatose Disorder” (hlavně v její druhé polovině), velice pěkně finále v podobě “Metempsychosis: The Nightwind Whispers a Lullaby” nebo absolutně famózní pasáž, jež se spustí hned na začátku páté minuty “World of Nooses and Plastic Dramas”.

A těch příkladů bych popravdě řečeno neměl problém najít ještě víc. Pokud bychom “Psykhe Comatose Disorder” rozebrali šroubek po šroubku, pak na něm vlastně nenajdeme takřka nic, co by bylo špatně. Podíváme-li se však na nahrávku jako na celek, pak platí to, co jsem už řekl výše – bohužel to nedrží pohromadě. Na jednu stranu je mi vážně líto dávat i přes takové množství tak kvalitních nápadů “jenom” 6 bodů, ale výš prostě jít nemůžu, ani kdybych sám chtěl, protože jako deska to nefunguje… Nechci vás od poslechu “Psykhe Comatose Disorder” vyloženě odrazovat, protože za zkoušku to svým způsobem stojí a sportovně přiznávám, že to třeba nesedlo jenom mně a je klidně možné, že někoho z vás to album posadí na zadek, ale za mě prostě takhle…