Datum: 3.12.2012 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Dragonforce, Eagleheart Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Tahle story pro mě začala úplně stejně, jako pro tisíce a tisíce dalších. Byl jsem podstatně mladší než teď, metal jsem teprve začínal zkoumat a pak jsem se nějakou náhodou dostal ke hře “Guitar Hero” potažmo ke skladbě “Through the Fire and Flames” z dílny Dragonforce, která tehdy v mé hlavě zaujala post toho největšího myslitelného umění a nějakou dobu sloužila jako nezvratný důkaz vyspělosti metalové hudby a umění jejích tvůrců. Nedlouho na to se mi poštěstilo kapelu vidět živě, z jejího vystoupení jsem si odnesl skvělý zážitek (má děravá paměť hovoří o nejzábavnější show Masters of Rock 2009), a tím lehké pobláznění fenoménem Dragonforce skončilo, neboť několik šancí, které jsem dal kapele k vyvrácení dojmů o dost zjevném nedostatku nápaditosti napříč dosavadní tvorbou, nepřineslo své ovoce.

Střih. Tři roky uplynuly jako voda a na mě mrká nabídka zjistit, jestli Dragonforce dovedou i po letech a s novým zpěvákem v čele zúročit to, čím mě naposled velmi kvalitně zabavili. Ale tak proč ne…

Klub Rock Café, minimálně pražskému metalovému příznivci nikterak neznáma to destinace, toho večera hostil vedle Dragonforce jen jednu předskakující kapelu a já to musím kvitovat s povděkem. Po dlouhé době taky koncert, kde si člověk nemusí dělat starosti, jestli ještě stíhá návrat domů denním spojem. Zajímalo by mě, kdo předkapelu vybíral, protože se na tomto postu nejen v případě pražského koncertu, ale také v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku představili brněnští Eagleheart. Ti platí za českou power/speed metalovou stálici, takže jsem byl docela zvědavý, jestli mě dovedou oslovit i přesto, že tímto žánrem již pěkně dlouho živ nejsem. Těžko říct, jestli se jim to nakonec podařilo, neboť moje dojmy z koncertu jsou poněkud rozpačité.

Na jednu stranu pánové jeli evidentně na sto procent a upřímná snaha o co nejlepší výkon na nich byla vyloženě vidět. Mělo to energii a kapele jako celku určitě přísluší pochvala. Na druhou stranu mi na tom všem celou dobu něco vadilo a čím déle jsem se snažil rozklíčovat důvod, tím více jsem jej nacházel v osobě zpěváka Romana Sáčka. Jak jsem se na místě přesvědčil, je to určitě velmi talentovaný a schopný vokalista, ale co chvíli mě jeho zpěv praštil do uší, protože ač intonačně precizní, v určitých pasážích nedodával melodii dostatečně výrazně, a proto to místy působilo dost divně. Na druhou stranu v klenutých středních polohách zpíval Roman opravdu skvěle, tak nějak nevím, jak se k tomu mám postavit. Faktem zůstává, že mnohem vyrovnanější a tedy i pocitově lepší dojem na mě zanechal zpěv kytaristy Michala Kůse. Zpěv ale nebyl jediným sporným momentem Romanova projevu. Neustálé věšení se na ostatní spoluhráče mi přišlo trochu přes čáru a u některých dalších výrazových prostředků, průpovídky mezi skladbami nevyjímaje, jsem si nebyl jistý, jestli je to skutečně přemotivovaný projev, nebo se mi to jen netrefilo do vkusu. Soudě podle vynikající odezvy publika je ale dost dobře možné, že byl skutečně problém ve mně, takže opravdu nevím. Eagleheart každopádně předvedli v rámci svých možností velmi dobré vystoupení a publikum to dovedlo náležitě ocenit, takže mi nečinilo problém uvěřit několikrát zdůrazňovanému tvrzení, že jsme lepší než Poláci.

Samotní Dragonforce začali s asi pětiminutovou sekerou a stejně jako předskakující Eagleheart se zpočátku potýkali s dost nevyváženým zvukem. V případě hvězdy večera to však nebyl až takový problém, zvuk se během několika skladeb vcelku srovnal a původně utopené kytary, se kterými hudba Dragonforce stojí a padá, nakonec při troše snahy slyšet byly. Sluchový vjem tedy jakž takž dobrý, jenže s tím vizuálním to bylo o poznání horší. Přes davy nadprůměrně vzrostlých návštěvníků (účast byla více než slušná) nebylo na pódium skoro vůbec vidět, takže jsem si musel velkou část show domýšlet, což mě štve dvojnásob při pomyšlení, že to byly právě vylomeniny na pódiu, kterými si u mě Dragonforce posledně vysloužili vztyčený palec. Z toho mála, co jsem viděl, to ale vypadalo, že pánové na své rozjívenosti nic moc neztratili a jediným viditelným limitem, který se jejich působení stavěl dost nesmlouvavě do cesty, byl nízký strop, o který se kytaristé šplhající po stupínkách div nepřizabili.

Drtivá většina přítomných byla asi náramně zvědavá na výkon nováčka Marka Hudsona a já myslím, že se dotyčný blonďák se svým úkolem popasoval celkem se ctí. Sice mi občas přišlo, že jeho hlas postrádá dostatek síly, ale jinak odzpíval velmi dobře jak svoje skladby, tak ty starší, které dokonce tvořily většinu setlistu. A když zrovna nezpíval, projevil se jako schopný frontman, protože ač jeho styl komunikace s publikem nevybočoval ze zažitých standardů, občas jsem i já, skeptik a cynik odshora dolů, vyprskl smíchy (jako třeba při čtení českých vět z taháku, kam mu nějaký dobrák připsal něco o týpkovi z Hongkongu, co hraje v kapele a má malé přirození – není těžké se domýšlet, na koho to bylo mířeno).

Dragonforce tedy zahráli velmi dobře, ale jelikož jsem na pódium skoro neviděl, čím déle set trval, tím více jsem se nudil a jen jsem se dál a dál utvrzoval v nevalném názoru na muziku, kterou Dragonforce tvoří. Jak jsem se ale stihnul přesvědčit, činí tak s entusiasmem a naživo je na nich dokonale vidět, že je to i po těch letech baví. Z toho pak mohou fanoušci jedině profitovat, a i když jsem já sám neodcházel v nějaké zvláštní euforii, troufám si tvrdit, že ostatní přítomní si domů odnesli velmi dobré vzpomínky.