Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 13.9.2011 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. On the Backs of Angels 02. Build Me Up, Break Me Down 03. Lost Not Forgotten 04. This Is the Life 05. Bridges in the Sky 06. Outcry 07. Far from Heaven 08. Breaking All Illusions 09. Beneath the Surface Hodnocení: Earthworm – 9,5/10 H. – bez hodnocení Odkazy: web / facebook / twitter

V posledním roce musel o Dream Theater slyšet asi každý. Kapela si prošla změnou sestavy, což je v hudebním průmyslu nepříliš vzácná záležitost, ale jen málokdy je to něco tak zásadního jako u Dream Theater. Po dlouhých 25 letech od založení totiž skupinu opustil jeden ze zakladatelů, mediálně asi nejvýraznější persóna kapely, Mike Portnoy. Ten byl nejen zakladatelem, ale, protože u Dream Theater se hodně zakládá na týmové práci, i jedním ze skladatelů, hlavních mozků a osobou přímo ovlivňující zvuk kapely. Jeho místo po složitých a náročných konkurzech obsadil sympaťák Mike Mangini, bubeník a hlavně člověk téměř jako stvořený pro kapelu. Dá se říct, že s výměnou personálu začala i nová éra kapely. A jak takoví noví Dream Theater vlastně vypadají? Čtěte dále!

Kdo už se v tvorbě Dream Theater alespoň trochu vyzná, ví, že poslední alba se nesla v trochu metalovějším duchu a k tomu kapelu táhl hlavně Portnoy. Někteří dokonce jejich diskografii rozdělují někde v období “Scenes from a Memory”/“Six Degrees of Inner Turbulence” a novější alba nepřijímají pozitivně. “A Dramatic Turn of Events” může být pro někoho menším znovuzrozením, jelikož i přes prvky metalu, které k Dream Theater odjakživa patřily, na tomto albu dominuje progresivní část. Jako by kapelu opět uchvátil duch devadesátých let, kdy mladí nadšenci zběsile experimentovali a objevovali možnosti hudby. Ano, toto album se dá zařadit mezi klasiky jako “Images and Words”, “Awake” nebo “Falling into Infinity”, a to nejenom stylově, ale rozhodně i kvalitativně.

A v čem je to o tolik jiné a lepší než posledně? Přece jenom se toho zas tak moc nezměnilo, složité kompozice a dlouhé instrumentální pasáže tu byly i minule. Jakkoliv Dream Theater zbožňuji, musím přiznat, že na posledních deskách jako by sóla byla násilně naroubována a pojem “instrumentální onanie” to leckdy docela vystihoval. Tentokrát ale všechno působí absolutně přirozeně, jako by všechno pasovalo tak, jak má být, a žádný kus není zbytečný. Hudba fantasticky plyne a změny temp a nálad se rozhodně nezdají samoúčelné.

Rozebírat technické výkony šikulů, kteří jsou světovou špičkou ve svém oboru, je trochu zbytečné. O čem se ale dá vždycky mluvit, je zpěv. Chlapi se konečně dovtípili a LaBrie to netlačí nijak zbytečně vysoko a většinu alba je ve středních polohách, jež mu nejvíce sednou. Tím nechci říct, že nikdy nejde nahoru ani dolů, ale dělá to jenom, když je to opravdu nutné a… no, je to tu znovu… nenásilné a přirozené.

Co se týče ostatních členů… už to nemůžu vydržet… PETRUCCIHO ZVUK ZABÍJÍ!!! Asi nikdy nepochopím, jak to ten chlap dělá, ale ta jeho kytara zní prostě neskutečně mňamózně. A když se ten zvuk zkombinuje s šikovným riffem, jako je ten z “Outcry”… no, když jsem to poprvé slyšel, spadla mi čelist. Nebojím se říct, že je to jeden z nejlepších riffů, co jsem kdy slyšel. John Myung a jeho basovka neprošli žádnými změnami, jsou prostě geniální jako vždy, a John potvrdil, proč byl nedávno zvolen nejlepším baskytaristou všech dob. Zato Jordan Rudess se tentokrát opravdu činil. Dostal hromadu prostoru a dokud jsem to neslyšel, ani mi nedošlo, že mohl být v minulosti slyšet i o něco víc. Řekl bych, že tentokrát opravdu zapracoval hlavně na atmosférické stránce, to, že umí sólovat, už nám dokázal mnohokrát předtím. Perfektní! Mike Mangini bubnuje výtečně, ale svůj styl nám zatím pořádně nemohl předvést, jelikož se zatím ještě nepodílel na skládání alba a jenom se naučil party, které mu kolegové připravili. Už se těším až na další desce ukáže, co se v něm doopravdy schovává.

Blížím se ke konci, a tak abych vypíchnul i nějakou chybku, bylo by to třeba zařazení poslední skladby “Beneath the Surface”. Celkové vyznění by podle mě bylo lepší, kdyby se končilo epickou záležitostí “Breaking All Illusions”, ale to je jen malá vada na kráse tohoto giganta. Nejradši bych napálil plné skóre, protože jsem prostě fanatik a tuhle kapelu řadím o třídu výš než vše ostatní, co poslouchám, ale v rámci objektivity a taky v rámci diskografie Dream Theater, bych to viděl o stupeň, dva, níže. Některým zase nemusí vůbec sednout styl kapely, proto radím – klikněte si na video nahoře a kochejte se, za zkoušku nic nedáte.

Další názory:

Dream Theater je kapela, které jsem i přes všeobecné nadšení z ní nikdy nemohl pořádně přijít na chuť, ačkoliv jsem to nejednou zkoušel. K “A Dramatic Turn of Events” jsem upřel svou pozornost z toho důvodu, že jsem mohl doufat, že se to tentokrát konečně zlomí, neboť se ve skupině udála zásadní změna a z její sestavy odešel hlavní tahoun Mike Portnoy. Ale nestalo se. Na jednu stranu, hluchý nejsem a slyším, že “A Dramatic Turn of Events” je dobré, na druhou stranu je tu však fakt, že i přesto ta muzika se mnou nic nedělá, nepůsobí na mě, nemluví ke mně. A to je zásadní problém. Jak kdysi prohlásil Yngwie Malmsteen (alespoň pokud si správně pamatuji), produkce Dream Theater je jenom sport, ne hudba, v čemž bych s ním souhlasil (i když zrovna on má jako známý kytarový onanista co říkat). Výsledek tedy na mé uši působí jaksi rozporuplně. Subjektivně mě to nebere, některé momenty jsou sice povedené, ale obecně to prostě není můj šálek čaje; objektivně však cítím, že to má své nesporné kvality, a z toho důvodu se mi moc nechce “A Dramatic Turn of Events” shodit nějakým nízkým hodnocením, přestože ta subjektivní část po něm volá. Takže asi tak – mistr Schizofrenik zase jednou útočí…
H.