Dream Theater poster 2015

Dream Theater, Black Star Riders, Persona Grata

Dream Theater
Datum: 28.6.2015
Místo: Praha, Fórum Karlín
Účinkující: Black Star Riders, Dream Theater, Persona Grata

Nebyla to tentokrát nová deska, co přivedlo americké progresivně rockové/metalové velikány Dream Theater opět do našich končin, konkrétně pak do Prahy na pódium Fóra Karlín, nýbrž oslava 30 let existence. Za tu dobu si kapela vydobyla status jednoho ze základních žánrových uskupení a nahrála dvanáct dlouhohrajících desek, přičemž vždy velice umně kloubila propracované kompozice plné instrumentálních fines se silnými melodiemi a riffy. Zatímco desky „Images and Words“, „Awake“ a především „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, se dají dnes považovat za nedostižnou klasiku, ani s novými tvrdšími, někdy více technickými a ekvilibristickými, jindy přímočarými a melodickými deskami nikdy nezahrabali svou poctivě vybudovanou pověst.

Tato zastávka po boku pohrobků klasický rockerů Thin Lizzy, Black Star Riders, a slovenské progresivní omladiny Persona Grata byla pořádající agenturou bůhví proč nazvána nicneříkajícím názvem Prague Sounds Good Fest, což upřímně řečeno chápu čistě jako komerční tah vzhledem k tomu, že tři kapely jsou v podstatě parametry klasického koncertu. Proto tedy se na nás z lístků ksichtila podivná opička a já si mohl v duchu alespoň chválit, že „letos navštívím hned dva fesťáky“. A jak že to tedy dopadl ten první?

Kolem avizované šesté hodiny se skutečně začalo pouštět do sálu, a tak jsem se po chvíli postávání ve frontě a krácení si dlouhé chvíle prohlížením si triček ostatních fanoušků konečně prodral kontrolou a za příjemného zjištění, že šatna, je zadarmo odložil batoh. Naproti šatně při vchodu po vaší pravici stál merch, jenž jsem přelétl pohledem a poté šel uhasit žízeň.

Ve Fóru Karlín jsem byl poprvé, a proto mě překvapilo jak až formální prostředí to je. Působí moderně, ovšem trochu chladně v porovnání s kluby, které obvykle navštěvuji. Rozlehlý funkcionalisticky působící prostor s kapacitou kolem 3000 míst byl ze zadní (přibližně) čtvrtiny opatřen vyvýšeným hledištěm s místy na sezení. To byla jedna z věcí, již jsem skutečně nepochopil. Samozřejmě rozumím, že když je někdo nějakým způsobem imobilní, tak je dobré mít možnost sedět, na druhou stranu nedokážu pochopit, jak někoho zdravého (nejlépe mladého a plného energie) může bavit sledovat koncert ze židle. To je však otázka preferencí a já jednak nevlastním monopol na rozum, navíc sám stojím pěkně v příjemné vzdálenosti od pódia a to je hlavní.

Persona Grata spustila jen se zanedbatelným zpožděním a vzhledem k tomu, že jsem měl o jejich hudbě povědomí jen na základě pár ukázek, o to více mě překvapilo, o jak zajímavou záležitost se jedná. Jejich progresivní rock s častými instrumentálními kejklemi mezi klávesami a kytarou byl zpestřován o melodické postupy hrané na příčnou flétnu, o něž se starala slečna svým vzezřením evokující čarodějku. A jakkoliv začátek mohl působit jako klasická exhibicionistická žánrovka, ve chvíli, kdy se přidaly vokály, jež měl pro změnu na svědomí chlápek v černém tílku s dvěma kříži a takřka indiánským účesem, začaly skladby dostávat smysluplnější kontury a v některých momentech to bylo vskutku perfektní. V tu chvíli byl totiž nalezen příjemný poměr mezi chytlavým a progresivním, zvraty v rámci struktur působily adekvátně a skladby byly pospolitými celky a nikoliv pouze ekvilibristickými slepenci, jak se to občas u progových kapel zvrtne. Skladby jako „Ace“ a „Forevermore“ byly propracované a zároveň melodie fungovaly na první poslech.

Setlist Black Star Riders:
01. Bound for Glory
02. Jailbreak [Thin Lizzy cover]
03. Soldierstown
04. Are You Ready [Thin Lizzy cover]
05. Bloodshot
06. All Hell Breaks Loose
07. Emerald [Thin Lizzy cover]
08. Through the Motions
09. Kingdom of the Lost
10. Finest Hour
11. The Boys Are Back in Town [Thin Lizzy cover]
12. The Killer Instinct
13. Whiskey in the Jar [traditional cover]

Zatímco jsme se se známým z Fobie celkem jednohlasně shodli, že se jednalo o velice příjemné překvapení, pódium se začalo chytat na druhou skupinu večera. A po chvíli hemžení publika se rozezněly první tóny Black Star Riders. A ti zněli přesně, jak jsem čekal. Tedy, nechápejte mě špatně, odvedli profesionální práci a byla na nich vidět radost z toho, co dělají, jenomže mně je tahle muzika dost vzdálená. Jednu dvě skladby si klidně rád poslechnu, taková příjemné chytlavá muzika na dobrou náladu, jenomže po chvíli se mi tohle začne dost zajídat. Když totiž člověk přesně ví, jak bude znít další skladba a ta po ní, tak ho to zkrátka nějak delší dobu nebaví. Podobný problém mívám i při poslechu věhlasnějších AC/DC. Hrálo se z jejich i z reperotoáru Thin Lizzy a nakonec mě z nudy vytrhlo těch pár fláků, které jsem znal, takže jsem si takovou notoricky známou „Whiskey in the Jar“ i s chutí zazpíval.

Black Star Riders tedy objektivně předvedli poctivou show, jež však se na tento večer dramaturgicky příliš nehodila. Pokud však někdo přišel kvůli nim, jsem přesvědčen, že doteď skáče radostí.

Setlist Dream Theater:
01. False Awakening Suite (intro)
02. Afterlife
03. Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper
04. Caught in a Web
05. A Change of Seasons: II Innocence
06. Burning My Soul
07. The Spirit Carries On
08. About to Crash
09. As I Am
10. Panic Attack
11. Constant Motion
12. Wither
13. Bridges in the Sky
– – – – –
14. Behind the Veil

Vzhledem k mé znalosti materiálu předchozí dvojice kapel je asi zřejmé, že ti, kvůli kterým jsem přišel, byli Dream Theater. Možná to bylo tím, jak jsem se těšil, ale čekání na ně mi přišlo jako nejdelší. Když se konečně setmělo a spustilo z reproduktorů intro „False Awakening Suite“, byl jsem blahem bez sebe ještě dřív, než se hudebníci objevili na pódiu a rozjeli první skladbu, jež pocházela z debutu. V rámci výroční show totiž hráli chronologicky z každé desky jednu skladbu. Již od začátku je znát, že zvuk je oproti předkapelám trochu hůře čitelný, především basové party Johna Myunga fungují spíš rytmicky, než že by byly správně rozeznatelné, a zpěv Jamese LaBrieho je slyšet více v agresivnějších frekvencích. I tak však nejde o žádnou tragédii a solidně to odsýpá, kapela působí sebejistě a hraní si užívá. Jako druhá skladba (tedy zástupce „Images and Words“) spustí opus „Metropolis Pt. 1“ a já si chválím výběr. Některé momenty si sice musím kvůli zvuku domýšlet, přesto jsem nadšen. Když pak pokračují skvělou „Caught in a Web“, můj entusiasmus stoupá a já gestikuuji a prožívám každý takt. A ačkoliv se v publiku najde pár těch, kteří jen stojí jak tvrdé y a skoro se tváří, že je ti, kteří tu muziku prožívají, popuzují, většinou jsou lidi také nadšeni. A když čas dospěje do roku 1999, kdy vyšlo jejich dle mého názoru vrcholné album „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, a rozezní se nejznámější „The Spirit Carries On”, atmosféra graduje. Je sice pravda, že tenhle song je taková sázka na jistotu a je trochu škoda, že neoprášili nějaký vzácnější kousek, na druhou stranu zde funguje znamenitě. Především to sólo je lahůdka. A ačkoliv se jedná o baladu, živé provedení je mnohem tvrdší.

Přerod k tvrdšímu výrazu a prvkům až metallicovsky thrashovým započal alby „Six Degrees of Inner Turbulence“ a následujícím „Train of Thought“. Vzhledem k tomu, že z první zmiňované zazněla melodičtější „About to Crash“, jež mimochodem disponuje skvělými klavírními party, nejsyrovější část večera probíhá až formou „As I Am“ a následně „Panic Attack“„Octavarium“ a „Constant Motion“ ze „Systematic Chaos“. Dále pak zbývá příjemná balada „Wither“ a „Bridges in the Sky“, opus z předposlední desky. Poté hudebníci odcházejí.

Tedy, ne ve skutečnosti, protože všem je jasné, že ještě nehráli z novinky. A tak se po chvíli hlasitého potlesku opět zjeví na pódiu, aby dovyprávěli příběh své dosavadní historie prostřednictvím sedmiminutové „Behind the Veil“. Poté se už hudebníci definitivně loučí, ukláněji se, mávají, děkují a mizí.

Ačkoliv vystoupení působilo trochu neosobně, k čemuž přispíval průřezový playlist a žádný skutečně spontánní přídavek, popřípadě absence nějaké větší komunikace s publikem, Dream Theater předvedli silné charismatické vystoupení. A já jako velký fanoušek byl nadšen. Stejně tak bylo příjemné zjištění, že je již rozjeta práce na nové desce, jež by měla vyjít příští rok (původně James vtipkoval rokem o nějakých padesát let vzdálenějším). Sečteno a podtrženo tedy – Persona Grata příjemné překvapení, Black Star Riders dobře odvedené rockové klišé, Dream Theater – pecka.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.