Dream Theater - The Astonishing

Dream Theater – The Astonishing

Dream Theater - The Astonishing

Země: USA
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
Disc I:
01. Descent of the NOMACS
02. Dystopian Overture
03. The Gift of Music
04. The Answer
05. A Better Life
06. Lord Nafaryus
07. A Savior in the Square
08. When Your Time Has Come
09. Act of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road to Revolution

Disc II:
01. 2285 Entr’acte
02. Moment of Betrayal
03. Heaven’s Cove
04. Begin Again
05. The Path That Divides
06. Machine Chatter
07. The Walking Shadow
08. My Last Farewell
09. Losing Faythe
10. Whispers on the Wind
11. Hymn of a Thousand Voices
12. Our New World
13. Power Down
14. Astonishing

Hrací doba: 79:57 / 50:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Třinácté studiové album zámořským progových velikánů Dream Theater, „The Astonishing“, je počin, jemuž se nelze nevěnovat. Nedokážu si totiž představit, že by člověk, jenž sleduje metalovou scénu, o něj v prvním čtvrtletí letošního roku alespoň letmo nezavadil. Ani ne tak kvůli masivní marketingové kampani nebo nadšeným reakcím pasujícím tohle ambiciózní dílo již s předstihem na trůn pro nejlepší album roku, ale kvůli rozporuplnému přijetí a bouřlivým diskuzím, jež s vydáním začaly zaplavovat internet. „The Astonishing“ je totiž bez přehánění albem, které lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím si nedokážu dost dobře představit, a jestli bych měl jmenovat nejkontroverznější desku letošního roku, tak v současné době mě nenapadá žádný výrazný konkurent.

A čím si „The Astonishing“ zasluhuje ono rozporuplné přijetí? Nejedná se o klasické album Dream Theater, které by se vezlo na vlně posledních dvou počinů. Kdyby takto kapela učinila a nahrála další „Dream Theater“ nebo jemu podobné, tak by se nad tím asi nikdo nepozastavil, protože by to byl vcelku logický krok, jejž bych od Johna Petrucciho a Jordana Rudesse, kteří jsou po odchodu Mikea Portnoye hlavními tahouny kapely, čekal. Začátky „The Astonishing“ sahají někam do roku 2013, kdy si John Petrucci řekl, že by nebylo špatné napsat si progrockovou operu, což také učinil, a protože ostatní členové kapely z toho byli nadšení, tak se postupně začalo makat na novince. Výsledkem je megalomansky pojatá rocková opera o dvou dějstvích, jejichž délka dosahuje více než dvou hodin. Dvou hodin, které jsou plné patetických melodií, kytarových sól, orchestrálních aranží, vokálních melodií a příběhu, jenž si by si zasloužil, aby nikdy nevzniknul.

Je to totiž taková klišovitá variace na souboj dobra se zlem, který v záplavě všeho toho patosu, jenž je na desce ke slyšení, vyznívá spíš jako taková lepší telenovela, jen s tím rozdílem, že se neodehrává v Jižní Americe, ale ve vzdálené budoucnosti (píše se rok 2285 v zemi Great Northern Empire of the Americas). V období, kdy jedinou povolenou hudbu tvoří stroje Noise Machines čili Nomacs a jakákoli jiná její podoba je zakázaným prostředkem pro vyjádření svobody lidské mysli. To se samozřejmě nelíbí všem, a tím se tak dostávám k hlavním hrdinům „The Astonishing“, jimiž je parta odpůrců v čele s bratry Gabrielem a Arhysem. Jejich snaha bojovat proti strojům a nadvládě pomocí hudby se zase nelíbí krutému vládci Nafyryusovi. Ten má dceru Faythe, a jak už asi tušíte, co čert nechtěl, Gabriel a Faythe se sblíží víc, než by asi měli. No prostě hnus, je to jako taková moderně pojatá verze Romea a Julie, z jejíž zhudebněné verze bolí zuby. Tak moc přeslazená je.

Příběh se tváří opravdu velkolepě a musel být rozdělen do dvou aktů, z nichž každý představuje jeden disk výsledného produktu a i díky jemu jsou nuceni Dream Theater dodržovat určité postupy, které si tahle laciná love-story žádá. A tím se taky dostávám k největším neduhům, jimiž jsou vražedná hrací doba a pak taky neuvěřitelné množství klavírních balad, v nichž dostal Jordan Rudess tolik prostoru pro popuštění uzdy své zálibě v patosu, až to není hezké.

Upřímně nemám nic proti odvaze Dream Theater a svým způsobem je mi sympatické, že se rozhodli nejít vyšlapanou cestičkou a nenatočili si další variaci na „Dream Theater“, které nebylo nic moc, ale že se rozhodli stvořit svůj nejambicióznější počin, jemuž však k dokonalosti chybí mnoho věcí. Lepší dramaturgie a hudební variabilita jsou z těch nejpodstatnějších. Ono se sice občas hrábne trošku víc do strun a Petrucci vytáhne z rukávu, který je těsně obepnutý kolem jeho mohutného bicepsu, nějaký ten riff a parádní sólo, ale až příliš hrací doby je plytká variace na baladický materiál, jenž mi v podání Dream Theater nikdy moc nechutnal. Jinými slovy „The Astonishing“ schází schopnost udržet si moji pozornost po celou dobu. Neříkám, že dílčí momenty nejsou dobré. Jsou. A je jich hned několik, ovšem celkově mám dojem, že to lepší se vměstnalo do prvního aktu a ten druhý už je jen slabší odvar, což je při celkovém dojmu z prvního disku špatně.

Ruku v ruce s melodicky plytkým materiálem v pomalejším tempu se bohužel zúžil prostor pro rytmickou sekci, která místy vykročí ze stínu a předvede nějakou tu vsuvku, kdy hlavně Mike Mangini se opravdu snaží, aby svou hrou přinášel občas nějaké to oživení, ale basa Johna Myunga hraje až třetí housle. Kdo mě naopak při poslechu „The Astonishing“ překvapil, je James LaBrie. Ten se zhostil úkolu ztvárnit sám několik charakterů se ctí, a přestože jsem zrovna jeho hlasu nikdy neholdoval, tak se dokázal poprat jak s ženskými vokály, které logicky ztělesňuje ve vyšších polohách, tak mužské v těch nižších, případně si občas pomůže nějakým vokálním efektem. Co mrzí, je, že se neobjevil pro linky hlavního záporáka nějaký host s temnějším hlasem. Sice nevěřím, že to James někdy všechno uzpívá naživo, ale přesto jsem byl z jeho práce příjemně překvapen, o tom žádná.

Pokud si říkáte, kde že je něco konkrétního k písním samotným, tak vás zklamu a nečekejte ode mě žádný pokus o rozbor celé hrací doby, protože zaprvé se mi do toho nechce a za druhé si říkám, že „The Astonishing“ za to ani nestojí. Celé album se dá jen těžko popsat v tom smyslu, že bych se měl věnovat obsahu jednotlivých kompozic do bližšího detailu, protože se tam toho prostě děje hodně. Je to ale všechno na jedno brdo a brzy se začnou veškeré snahy Dream Theater ztrácet v množství nudných pasáží, takže pokud pominu několik slušných songů, tak na mě mělo „The Astonishing“ místy až odpudivý účinek, protože nejpozději po hodině poslechu jsem měl občas chuť umřít. Vážně.

Dream Theater

Opravdu povedených písní – a to tak povedených, že se mi líbí v celé délce – je na prvním disku několik. Patří mezi ně hitový singl „The Gift of Music“, progmetalová pecka „A New Beginning“ s dobrou kytarovou linkou, „A Savior in the Square“, jíž vládne skvělý LaBrie, slušně vygradovaná „Act of Faythe“, temnější „Ravenskill“ a experimentální „Three Days“. Posledně uvedená přináší asi největší odvaz z celého prvního kotoučku, jímž je závěrečná avantgardní pasáž, která bohužel končí dřív, než se stačí pořádně rozjet, protože těch 20 vteřin je zatraceně málo. Z druhého disku mě zaujala klasická „dreamovka“ „Moment of Betrayal“, jež je dost možná úplně nejlepší kompozicí z celého dvojalba, a „Our New World“ s hezky čitelnou strukturou a chytlavým kytarovým motivem. Toť vše.

Naproti těm několika povedeným kusům, jež by dohromady daly jedno slušné album, jaké bych si poslechl s velkou chutí, však stojí obrovská spousta vaty a nechutného kýče. Právě díky krávovinám jako „When Your Time Has Come“, „A Life Left Behind“, „Chosen“, „Begin Again“, „Hymn of a Thousand Voices“ či „Losing Faythe“ (a to jsem zdaleka neuvedl všechny; vybral jsem jen ty, které mě vážně sraly) je „The Astonishing“ albem, jemuž se nezaslouží přiznat všechny pocty, o něž se Petrucci a Rudess při skládání snažili. Na to, aby utáhli se ctí takovou porci muziky a vyšperkovali ji skutečně dobrým příběhem, při jehož čtení bych se bavil, na to jsou i tito profesoři malí páni. Kam se celá tahle sranda hrabe na klasiky od Queensrÿche nebo nedejbože „The Wall“ od Pink Floyd.

„The Astonishing“ je deska, která se prostě musí slyšet. Nelze si na ni vypracovat názor z několika ukázek nebo jen letmého poslechu. Je nutno opravdu naslouchat. Já se snažil nesčetněkrát, ale verdikt za mě zní, že se jedná o velkou promarněnou šanci. Šanci, jež už se opakovat nebude, protože jakožto pokus Dream Theater o sepsání rockové opery si budu pamatovat jen „The Astonishing“, a pokud ještě pánové budou někdy mít tu odvahu, aby se do podobně velkého projektu pustili opakovaně, tak já už u toho nebudu. To utrpění, které jsem zažíval s poslechem „The Astonishing“, mi za to totiž vážně nestojí.


Druhý pohled (Onotius):

Ne, bohužel. Dream Theater mám fakt rád, avšak novinka je jedna velká nafouknutá bublina. Stopáž přes dvě hodiny, nicméně skutečně silný nápad aby člověk pohledal. Na jednu stranu si cením touhy posunout se trochu jinam, nahrát opět po letech zase koncepční desku, ale sakra, když chci nahrát zhudebněný epický příběh, dvě hodiny hudby si prostě z paty nevytáhnu. Ano, album disponuje výtečnou instrumentací a pestrými aranžemi, ale kde jsou ty silné nápady a ta kompoziční bravura, s níž nám už před dvaceti lety navozovali husí kůži po celém těle? Tahle potěmkinovská vesnice mě prostě nebaví. A opravdu mě to mrzí, neboť jsou pro mě Dream Theater srdeční záležitost.

Dream Theater

Formálně je vlastně vše na svém místě – propracované intro, na sebe navazující skladby, melodie provázející celým konceptem desky – zkrátka album s příběhem s jasnou inspirací v koncepčních klasikách „The Wall“, „Operation: Mindcrime“ a podobně. Fanoušek znalý zlaté éry Dream Theater se skoro raduje, že se chystá nové „Metropolis Pt.2.: Scenes from the Memory“. Jenomže záhy přichází hromada dobře obaleného klišé a nastává dopad očekávání přímo na zem. Namísto solidních nápadů je zde totiž planá muzikálovost. Zvuk je oproti kytarovějšímu předchůdci o poznání více zaměřen na klávesy a řekl bych, že i co se týče skládání dostal Jordan Rudess tentokrát více prostoru. Avšak ačkoliv klaviaturu technicky prohání bezchybně, co se týče melodií, ničeho dosud neslyšeného se rozhodně nedočkáte. Navíc je zvuk různorodými klávesami tak přehlcen, že působí spíš přeplácaně a neautenticky.

Deska se snaží být koncepční, ale zároveň velmi písničková, ve výsledku však v sobě skrývá akorát tak kreativní bezradnost. A přitom, kdyby kapela měla soudnost, myslím, že by se z povedených momentů dala sestavit velmi solidní deska. Například „Moment of Betreyal“ je solidní hitovka, umně mezi melodičností a progresivitou balancující „A New Beginning“ též, podobně se velmi povedlo hned intro „Dystopian Overture“. Dále „The Gift of Music“, „Heaven’s Cove“ a queenovská „Lord Nafaryus“ ještě celkem ujdou. Většina ostatních je ale jen okleštěná písničkářská variace na tisíckrát vyřčené. Jak se zdá, mnohem důležitější je, aby deska zněla co nejteatrálněji, než aby disponovala opravdu silnými nápady, a to je jednoznačně špatně. Jako celek je těch pár dobrých momentů utopeno v hromadách tu lépe, tu hůře maskované vaty.

Instrumentální genialita versus vatovité melodie plné klišé. Když pejsek a kočička pečou dort, nemusí to být ještě zákonitě blaf, jenomže pokud kuchař neohlídá kvalitu ingrediencí, je už zaděláno na průšvih. Takový dort upekli Dream Theater na nové desce. A upřímně řečeno, stojí vám zato přejídat se hromadou přeslazené variace na něco co už znáte, když jste v téhle restauraci už ochutnali naprosté delikatesy?


7 komentářů u „Dream Theater – The Astonishing“

  1. Tiež som dlho hľadal, ako (bývalý) veľký fanúšik DT, nejaký pozitívnejší prístup k tejto doske, no vyšlo mi len jediné – treba ju brať ako raritu! V duchu: “toto sú dobré dosky, toto menej, a ešte tu majú jednu raritu – The Astonishing”. Len pre zarytých DT-filov, niečo ako metallicovská Lulu…

    Páni, obidve recenzie naprosto presne triafajú do čierneho. Fajn. Len, Kašo, tvoju pochvalu niektorých skladieb beriem ako ústretovosť voči DT, alebo veľmi komparatívne so šedivým zvyškom. Tiež by som príliš nechválil Manginiho, veď tento bicista dával poslucháčovi nezrovnateľne väčšie zážitky (techniku aj invenciu) ešte v diluviálnych časoch Annihilatoru(!) a teraz na mňa pôsobí ako námezdný robotník. Pôvodne som tiež chcel pochváliť LaBrieho za jeho špičkový profesionálny a heroický výkon, no keď tak nad tým rozmýšľam, viac by poslucháčovi “dal”, keby bol Petrucciho od tejto kraviny odhovoril.
    Nie som si istý, či pri súčasnej matrici spôsobu práce a hierarchii v kapele este niekedy dôjde v DT k revitalizácii….

  2. Pro mě osobně jsou DT neposlouchatelný, tuhle kapelu jsem nikdy nedokázal docenit a cokoliv jsem si pustil, to mě nudilo. Kdysi o nich někdo řekl, že je to spíš sport než hudba – docela to sedí. Zkoušel jsem pár věcí z toho novýho alba a nedá se to. I to, co kolegové jmenovali jako to dobrý, mi přišlo nudný. A balady – velký jméno kapely stranou, mělo by to zaznít na rovinu – jsou regulérní sračky. Patos a kýč až na půdu, prostě zvratek.

  3. Když to tak čtu, tak si říkám, že by někdo moh dělat variaci Honest Trailers na hudební desky. Tahle by za to dle recenze stála dvojnásob :D

  4. Hmm, nikdy nikam nepíši žádné komentáře, ale teď prostě musím. Poslouchám Dream Theater léta a mám od nich vše vč. HD koncertů vč. posledního z Bostonu. Pořádám doma večery s kamarády kde posloucháme a koukáme na jejich koncerty, kde méně muzikální kamarády zasvěcuji do úžasného světa Dream Theater, který je na první poslech složitý a náročný a o to víc po jeho pochopení a naposlouchání nádherný. The Astonishing jsem přijal jako dvojalbum, které Dream Theater díky menší náročnosti dostane mezi více posluchačů. Když však tady čtu názory jako “chtělo se mi po poslechu umřít”, “to utrpení”, “DT jsou neposlouchtelný” atd., atd., tak si říkám jestli tomu vlastně rozumím. Jako bývalý muzikant (mám 57 let), který hrával na koncertech, rockových zábavách, v barech a chodil na konzervatoř si myslím, že rozumím. Jak staří, tak nový DT mě neskutečně baví, mám je v autě kde nic jiného neposlouchám. Tak jako lituji lidi, kteří nikdy nepoznali lyžování na ledovci, tak lituji lidi, kteří nikdy nepoznali DT. Opravdu jsou o hodně ochuzeni. Howgh

    1. Když si kliknu na to poslední video, co je v recenzi, Losing Faythe, tak prostě slyším odpornej kýč a patos, sorry. Stokrát radši si pustím buranskej splatter rap od Řezníka, protože to je aspoň sranda… Na druhou stranu, nijak mě neuráží, pokud to někdo poslouchá, v pohodě. Jen mě osobně tato kapela extrémně nudí a nepřipadá mi, že by můj život byl jakkoliv intelektuálně ochuzenej, když neposlouchám DT…

      Co se týče kolegů, tak aniž bych za ně chtěl mluvit, myslím, že jejich kritika nesměřovala vůči DT, ale vůči poslednímu albu DT, což je podstatnej rozdíl :)

      1. Já se tedy u DT nenudím ani vteřinu a kromě nich se mi líbí ONE OK ROCK, MUSE A BRUCE HORNSBY, ale krom MUSE to nikdo nezná. Zvlášť BH tady neexistuje a když jsem byl v USA, tak ho tam hráli v rádiu každou chvíli. DT díky své náročnosti na poslech stadion nevyprodají, tak se asi The Astonishingem chtěli dostat do podvědomí širšího publika což zarytým fanouškům nejsehranější kapely vadí. Je to ale hlavně opera, ne řadové album a bez vizuelního děje jako např. u Ayreon – The Theater Equation to může chvilkama drhnout.

        1. Pokud se ti novinka líbí – dobře pro tebe, mě “The Astonishing” regulerně zklamalo. A to nepíšu jako někdo, kdo hudbě DT nerozumí a nebaví ho – stačí se mrknout třeba na můj report z jejich pražského koncertu, aby bylo jasný, že jsem fanda. Ale bejt fanda kapely neznamená, že musim nutně sežrat všechno, co vypustí do světa. A nemyslím si, že pokud jejich strategie je skutečně otevřít se širšímu spektru posluchačů (čemuž sice nefandim, ale kdyby byla deska dobrá, tak to hravě překousnu), nejlepší možný nápad je natočit desku tak úmorně dlouhou, že to na jeden zátah je takřka nadlidkej výkon poslechnout…

          Jinak – ta “The Theater Equation” od Ayreon je natočené vystoupení, kde se hraje celá deska “The Human Equation”, což je prog-rocková/metalová opera, která je čistě hudebně prostě dobrá – a vlastně má přesně všechno, co mi na novince Dream Thetater chybí. Především tím myslim nápady, který jsou schopný udržet pozornost po celou hrací dobu (víc jak hodina a půl hudby) a nejsou jen patetické instrumentálně pestré nic. Problém “The Astonishing” není, že by jí chyběla vizualizace (kór teda to vizuální provedení na tebou zmiňované “The Theater Equation” je nic moc), ale že prostě je tam strašnej nepoměr mezi dobrými nápady a vatou. Toť můj názor..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.