Země: USA Žánr: celtic punk Datum vydání: 6.1.2017 Label: Born & Bred Records Tracklist: 01. The Lonesome Boatman 02. Rebels with a Cause 03. Blood 04. Sandlot 05. First Class Loser 06. Paying My Way 07. I Had a Hat 08. Kicked to the Curb 09. You’ll Never Walk Alone 10. 4-15-13 11. Until the Next Time Hrací doba: 38:40 Odkazy: web / facebook / twitter

Vždy když se schyluje k vydání nového alba bostonských Dropkick Murphys, tak by měli zbystřit nejen milovníci irských tradicionálů a kultury, ale i hromadné pijatiky. Tolik pozitivní atmosféry a energie, kterou tato šestičlenná parta svým posluchačům předává, se totiž jen tak široko daleko v americké rockové hudbě nevidí, a přestože to opakuji pokaždé, když o této skupině s irskými kořeny mluvím, tak tohle je prostě a jednoduše hudba jako dělaná na pořádnou párty. Na pěkně rozjetou párty. Přesně tak totiž Dropkick Murphys i navzdory přibývajícímu věku působí a jen těžko bych jim hádal, že tu káru táhnou už dvacet let.

Devátá řadovka „11 Short Stories of Pain & Glory“ dostává svému názvu a přináší jedenáct krátkých příběhů, v nichž se dohromady spájí vše, na co jsme od těchto celtic punkových veteránů zvyklí. Žádný moment překvapení se nekoná a snad jediné, co se od minula změnilo, je fakt, že novinka je prvním albem od dob „Blackout“, na němž nedudá Scruffy Wallace, jehož nahradil Lee Forshner, ačkoli zatím nezískal status regulérního člena Dropkick Murphys.

Jinak je vše při starém. Punkově neurvalejší kusy střídají tradičnější folkové popěvky a jedním dechem musím dodat, že dohromady to pořád funguje, aniž bych začínal mít dojem, že se ta klasická porce muziky, již Dropkick Murphys pravidelně servírují, začíná nějakým způsobem zajídat. Naopak si můžete být jistí, že jestli se vám líbily předchozí placky, tak novinka nezklame. Přesto je však v jejich vývoji patrná dlouhodobě sestupná vývojová tendence co do kvality, takže i když „Signed and Sealed in Blood“ bylo v době vydání krokem vzhůru, tak rámcově se parta kolem Kena Caseyho svým nejlepším letům lehce vzdaluje.

„11 Short Stories of Pain & Glory“ je tedy ve všech ohledech albem klasickým. Nezklame, nepřekvapí a na jistou chvíli dobře zabaví. Stačí to? Ale jo, mně ano. Hned úvodní „The Lonesome Boatman“ novinku odstartuje hezky od podlahy. Jedná se v podstatě o instrumentální kousek, v němž Dropkickové jen tak sborově pějí jakési chorály a celé to připomíná fotbalové příznivce na tribuně svých oblíbenců. Jestliže úvodní vál byl svým způsobem nečekaný, tak „Rebels with a Cause“ už je klasickou punkově přiostřenou vypalovačkou, na kterou všichni čekají. Vokály Kena a Ala Barra se ve slokách proplétají naprosto přirozeně a exploze přichází s energickým refrénem. Většina skladeb skončí krátce za tříminutovou hranicí, takže je jasné, že se jedná o fláky úderné a nikde se netoulající. Naopak, Dropkick Murphys jdou obvykle rychle na věc, krátká předehra, sloka a refrén, takže žádné nečekané zvraty.

Jednou z největších hymen na „11 Short Stories of Pain & Glory“ je skvělá „Blood“. Tohle je výjimečně pomalejší kousek s delší stopáží, ale i přesto mu nelze upřít nic z nasazení, jímž Dropkick Murphys překypují po celou délku trvání 40minutové studiovky. Bohužel ne vždy jenom nasazení stačí k tomu, aby se to pánům dalo jen tak sežrat i s navijákem. „Sandlot“ je příjemně uvolněná a překvapivě popová, ale tato poloha mi k borcům zas tak moc nejde, takže ji považuji za slabší kus ve středu hrací doby. Podobně mě nezvala nepříliš záživná halekací balada „Paying My Way“, která nic moc neřeší a nebýt vcelku vlezlé melodie, tak si na ni po skončení nevzpomenu.

Povedla se akusticky laděná „First Class Loser“ s tradicionalistickým odkazem klasických irských nástrojů, svižná „I Had a Hat“ či hospodská „Until the Next Time“. Nečekal jsem předělávku „You’ll Never Walk Alone“, jíž nechci upírat její autory, ale já ji budu mít navždy spjatou s  fanoušky F.C. Liverpoolu. Uznávám, že lehce punkový odér jí sluší a dudy v pozadí potěší vždycky, ale ta chorálová verze fanoušků ze stadionů má větší koule. Nejvážnější skladbou je pak památeční „4-15-13“ věnovaná obětem teroristických útoků v Bostonu při tradičním maratonu, která je z pomalejších písní Dropkick Murphys jedna z těch lepších. Starší kousky mám sice radši, ale cením tu ideu, takže si kritiku odpustím.

Je fajn, že album odsýpá klasicky v rychlém sledu a nedává zas tolik příležitostí, aby se člověk začal nudit. Dropkick Murphys prostě a jednoduše ví, co a jak zahrát, aby to dohromady fungovalo. Pravda, jejich manévrovací prostor je až neuvěřitelně úzký a nemají se kam posouvat, ale i přesto se „11 Short Stories of Pain & Glory“ neposlouchá o nic hůř než třeba „The Meanest of Times“. Že to už není taková pecka… to už je něco jiného.