Duobetic Homunkulus - Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.

Duobetic Homunkulus – Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.

Duobetic Homunkulus - Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Zero Budget Productions

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Zero Budget Productions

První pohled (Stick):

Duobetic Homunkulus jsou veselá sebranka. O tom svědčí už ne zrovna zapamatovatelný název jejich posledního počinu. Na koleni složená a nahraná nahrávka je vypiplaná do největších detailů, tudíž vás ani nenapadne, že to všechno se nahrálo na počítači a slepilo doma. Rovněž digipackové provedení nemá chybu. Úchylná továrnická atmosféra na mě dýchla hned v první chvíli, kdy jsem jej otevřel.

Hoši nešetřili na praštěném názvu alba, nešetřili ani na názvech skladeb. Všechny jsou pojmenované řádně psychoticky (“Jarmilky horizontálního obrážeče Bédy” – to snad mluví samo za sebe) a stejně tak jsou zahrané. Představte si, jak se dechovka zkříží s technickým death metalem avantgardního rázu, a možná dostanete matnou představu o tom, co vlastně tihle dva továrníci vytvářejí. Liché takty, táhlé riffy střídané sekanicemi, běsné bicí, sem tam nečekaná vsuvka (tu harmonika, tu gottovský vokál). Na jejich válech rozhodně nepoznáte, že to nahrávali ve svých obývácích (tedy mimo zpěvů, ty se nahrávaly v jakémsi kulturáku), tedy Walis (zpěv/kytara a další serepetičky) a Wokis (basa a další legrácky). Ten vypulírovaný zvuk dneska nevyleze z kdejakého studia a naprogramované bicí ve vás rozhodně nevzbudí pocit chladné elektroniky.

Nejen zvuková stopa je vymakaná, ale ta obrazová za ní ani trochu nezaostává. Mimo výtvarné stránky je samotné CD napěchované speciální stopou, ve které se můžete mrknout na fotky, přečíst si o vybavení, na které se hraje nebo o začátcích souboru. Co mě překvapilo hodně, bylo i přibalení tabulatur, to kdyby se nějaký šílenec chtěl ty jejich eskapády opravdu naučit. Docela dobře si neumím představit, jak se taková muzika dá prezentovat naživo. Už jenom poslech je vcelku náročná činnost, protože tohle vám do hlavy nevleze ani na desátý poslech. Všechny skladby se pomalu zahryzávají do vašeho mozku a zanechávají hluboké šrámy. Při délce 23 minut je “Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.” bleskové dílo, a pokud jste zvyklejší na náročnější hudbu, nebude pro vás problém tohle protočit i několikrát po sobě. Popravdě, tahle věc se fakt nedá příliš popisovat tohle se musí slyšet. Povinnost pro všechny avantgardně laděné posluchače, opravdu jsem koukal, že někdo umí něco takového složit, dát tomu ucelený (továrnický) koncept a ještě to zahrát a pak to prezentovat. Bravo, pánové!


Druhý pohled (Zajus):

Znáte to. Večer trochu popíjet, do postele hodně po půlnoci, budík v pět a od šesti u soustruhu. Pořádně utáhnout obrobek a hlavně nezapomenout kličku ve sklíčidle. Mistr pustí rádio, aby šla práce lépe od ruky, jenže místo klasické cimbálky začne hrát rambajz nesoucí jméno dlouhé jako ten nejdelší hřídel. Duobetic Homunkulus vyfrézovali hodně zvláštní obrobek. Stejně jako v případě EP “Části a mechanismy strojů” jde o neotřelou technicko avantgardně death metalovou záležitost, která je navíc legována malým množstvím jakési dechovky. Povrch debutového alba kapely může působit poněkud drsně, jenže to je jen zdání a při bližším pohledu zjistíte, že jde naopak o album poctivě vyleštěné.

Abyste udrželi tempo s neustále se měnícími rytmy, budete se muset hodně otáčet. Technicky precizní jsou oba klíčoví dělníci, jak Wokis a jeho “kytarově suspenziální hřídelo”, tak Wallis se svými “bassově nosnými vodícími lištelami”. Navíc se v tom všem šílenství najde prostor i pro melodie. Tak například zpěv v dechové části skladby “Polámal se hřídeleček” či prazvláštní ústřední motiv písně “Když muž se strojem snídá” z hlavy asi jen tak nedostanu. Některé vstupy piana jsou pak bez nadsázky perfektní. Pokud bych měl přeci jen hledat nějaké ty slabé stránky, asi bych zmínil že jde o album poněkud krátké. Na druhou stranu, radši sedm precizně vyrobených obrobků, než dvakrát tolik zmetků. Pochvalu naopak zaslouží krásný digipack.

Vážněji řečeno, já jsem z debutu Duobetic Homunkulus nadšený nejméně tak, jako jsem byl kdysi nadšený ze zmíněného EP, tedy nemálo. Jen nevím, co by o si o něm myslela paní Evženie z úvodní skladby. A nyní ke strojům!!!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.