Dusan Jevtovic - Am I Walking Wrong

Dušan Jevtović – Am I Walking Wrong?

Dušan Jevtović - Am I Walking Wrong?
Země: Srbsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. You Can’t Sing, You Can’t Dance
02. Am I Walking Wrong?
03. Drummer’s Dance
04. One on One
05. In the Last Moment II
06. Embracing Simplicity
07. Third Life
08. Tra-Ta-Ta-Ta-Ta
09. Bluesracho
10. If You See Me Again

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Srbský kytarista Dušan Jevtović na první pohled působí jako ostřílený mazák. Není to samotnou náročností jeho hry, vždyť dnes vám Hendrixe zahraje kdejaký patnáctiletý cucák. Jde spíše o skladatelskou vyzrálost, která vás při prvním poslechu praští přes nos. V principu si Jevtović vystačí s málem, nečekejte žádné velkolepé orgie, ale právě to jeho málo má velký dopad na posluchače a přesně o tom bude dnešní recenze.

To jsme ovšem trošku přeskočili, a tak se vraťme na začátek a položme si otázku, kdo vlastně Dušan Jevtović je. V Srbsku narozený Jevtović, momentálně žijící ve španělské Barceloně, na kontě již jedno album má. Přesto je však “Am I Walking Wrong?” oficiálně považováno za debutové album, jelikož na rozdíl od solitérního předchůdce vychází mezinárodně a s výrazně větší pozorností. Jevtović okolo sebe postavil zajímavou kapelu, s níž “Am I Walking Wrong?” natočil a která má na vyznění alba téměř stejně velký vliv jako on sám. Prvním ze zbylých členů tria je Katalánec Bernat Hernandez, který po všech zákoutích alba prohání svou pražcovou i bezpražcovou baskytaru. Dvojici pak doplňuje bubeník Marko Djordjević, o jehož renomé vypovídá už jen to, že hru na svůj nástroj vyučuje v proslulé bostonské hudební konzervatoři v Berklee.

Sestava i erudice muzikantů značně napovídá, směrem ke kterému žánru se Jevtović a jeho kumpáni na “Am I Walking Wrong?” vydali, a toto tušení se ukáže jako správné. Když se kytarová hudba vydá směrem k jazzu, jedním z průsečíků je žánr zvaný jazz fusion, a “Am I Walking Wrong?” je jednoduše ukázkovým představitelem této škatulky. Typicky jazzová struktura-nestruktura skladeb a netradiční rytmy se mísí s rockovým feelingem a výsledkem je chytré a posluchačsky náročné album, které si není vůbec snadné podmanit. Připravte se tedy na dlouhou dobu strávenou mnohými poslechy, při kterých albu jednoduše nebudete moci přijít na kloub. Možná si rychle zapamatujete tu a tam nějakou povedenou melodii, ale podchytit esenci celé desky vyžaduje jednoduše čas.

Jestli si sólová alba kytaristů představujete jako technickou jízdu a při pohledu na šestistrunku se vám vybaví Paul Gilbert či Joe Satriani, musím vás varovat, že “Am I Walking Wrong?” je úplně jiné. Jevtović je bez debat výborný kytarista a na mnoha místech to dává znát, jen málokdy to však je rychlostí či složitostí. Častěji jsou to spíš zvláštní postupy a melodie, které jinde rozhodně neuslyšíte, což tvoří nejsilnější zbraň desky. Jevtović používá hodně výrazný efekt, který se spíš než do jazzového klubu může hodit na mnohem špinavější místa, ale možná i to je jedna z ingrediencí, jež tvoří výjimečnost jeho hudby. Skladby se obvykle točí okolo jednoho ústředního motivu, který se místy ztrácí a občas se již nevrátí, a téměř bez výjimky během své relativně krátké doby stihnou vygradovat do intenzivního závěru. Tento ústřední motiv je často velice jednoduchý a je dost překvapivé, jak dobře s ním Jevtović nakonec dokáže naložit. Tak třeba taková “One on One” má ústřední melodii připomínající snad country či podobnou hudební kratochvíli severoamerických venkovanů. I na něm však dokáže Jevtović vybudovat velice dobrou píseň.

Síla skladeb roste i klesá se silou právě tohoto ústředního motivu a ten v “One on One” patří spíše mezi ty slabší. Opak lze říci kupříkladu o úvodní “You Can’t Sing, You Can’t Dance”, která vyústí v ohromně zábavné sólo. Zde se dostáváme k již zmíněnému Hernandezovi a jeho baskytaře. Zatímco Jevtović sóluje poměrně úsporně, Hernandez ze svého nástroje umí vytěžit více. Tak třeba při sólu z posledně zmíněné skladby kouzlí možná ještě lépe než samotný Jevtović, dokáže to však činit relativně nenápadně a tudíž hlavní postavě alba nekrade velký díl pozornosti. Pokud mu ji však věnovat budete, rozhodně vám bude mít co předvést. Tím se dostáváme k poslednímu členovi tria, bubeníku Djordejićovi. Že jde o mistra řemesla, je jasné, jeho jazzová hra však předčí i vysoko položená očekávání. Právě on je z mého pohledu nejimpozantnějším mužem desky, a to i přesto, že konkurence je nesmírně tvrdá.

A tak ve výsledku dostáváme desku, která vás, pokud si ji dostatečným počtem poslechů zaslouženě podmaníte, bude bavit čím dál tím víc. Ačkoli zde máme jen tři nástroje, rozhodně nelze tvrdit, že by nebylo čemu věnovat pozornost. Na Djordeviće můžete mít uši nasměrované takřka neustále, protože každá sekunda jeho hry oplývá vzrušením. Hernandez sice místy mizí v povzdáli, ale občas se vynoří, a ať už je to třeba sólo v “Drummer’s Dance” či jedna z typicky bezpražcových vychytávek, vždy to stojí za poslech. Jevtovićův přístup je pak jednoduše jiný. Jeho hru si poměrně snadno zapamatujete a nebudete díky tomu mít problém se v nahrávce orientovat. Zároveň ale nikdy nepodlehnete pocitu, že právě slyšíte hrát “obyčejného” kytaristu.

Videoklipy a další ukázky hudby do svých recenzí nevkládáme omylem, protože jsme vždy rádi, když si čtení dokreslíte hudbou samotnou. V tomto případě je to zvláště důležité, jelikož k popisu alba jednoduše není vhodných slov, a tak vás k poslechu klipové “Embracing Simplicity” zvu, neboť jde o stejně dobrou skladbu jako všechny ostatní, byť se od průměru možná částečně liší svým relativně “tradičním” přístupem. Poslední poznámkou pak bude doporučení kvalitních reproduktorů či sluchátek. Ačkoli je totiž mnoho hudby kvůli absenci detailů s nadsázkou možné poslouchat bez velkých ztrát třeba na chrasťácích průměrného notebooku, Jevtovićova hra plná drobných záchvěvů se prostě dá vychutnat, jen když do vašich uší plyne bez ztráty zvukové kvality.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.