Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.10.2013 Label: selfrelease Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook / twitter / bandzone K recenzi poskytl: Dying Behind

Pražští Dying Behind existují zhruba tři roky a drhnou hrubý thrash metal s minimálními žánrovými přesahy. V trojčlenném obsazení kytara/zpěv-basa-bicí byla nahrána debutová deska “Surprise from Inside”, jež bude 18. října pokřtěna koncertem v pražském klubu Exit-Us. Album bude k dostání na klasickém CD, ale je možné si jej také volně poslechnout na Bandzonovém profilu kapely (a dle chuti si jej odtud také kompletně stáhnout). Co tedy debutové album Dying Behind přináší?

Na disku se nachází osm (respektive sedm, předposlední “Bloodred Ocean Waves” je ani ne minutová instrumentálka) skladeb, všechny jsou aktuální původní tvorba. Tedy s výjimkou závěrečné “Everything Is Over”, která pochází z loňského dema. Thrashing ozývající se z drážek alba je načichlý především moderní podobou žánru, okořeněnou o metalcorové vlivy. Hned první “Breathless” odpálí ve vysokooktanovém tempu a hrubozrnné riffování je doprovázeno agresivním vokálem, podporujícím celkový nátlak. Je to však asi jediný případ rychlejší palby v celkové kolekci. Vokály se občas pokusí i o nějaký čistší refrén, který je zazpívaný tak někde na hraně (připomíná to trochu styl Peavyho Wagnera z Rage). Jinak se jede většinou ve středním tempu. V riffových sekanicích se ovšem občas najde místo pro melodii, jak je tomu například v heavy metalem nasáklé “Die Here”, která ale svým charakterem do celkového vyznění desky příliš nezapadne. Jak deska postupuje, zjišťujete, že se na ní nachází dostatek relativně chytlavých skladeb, které ale zní dosti nepůvodně. Riffy jsou nasázené s jistotou podle učebnice, ale jde už o několikáté vydání toho samého. To mě jako posluchače tak úplně neoslovuje. Nemluvě o nepříliš originální lyrické stránce. Celkově není zvuku příliš co vytknout, šťavnaté kytary i bicí, jen basa by mohla být o něco výraznější.

Tím nechci říct, že by to bylo vyloženě špatné. Kapela se snaží a jako nástřel to slouží dosti dobře a naživo to má určitě šanci nerozhodné přesvědčit. Když si ale vzpomenu třeba na debut jiných Pražáků Spreading Dread a jejich “…Sanatorium…”, které mělo sílu uragánu, pořád mi tu chybí něco navíc, co by mě nutilo desku otáčet stále dokola. Schopná banda, která nezklame věrné fanoušky stylu či kamarády. Pro lidi, kteří však chtějí hudbu poslouchat hodně do hloubky, je to na pár protočení a zas o dům dál. Když na sobě budou makat, možná že se dostanou někam výš, záleží na tom, co od muziky chtějí. Pokud to dělají vyloženě pro svou radost, tak mají tedy mou plnou podporu.