Ecnephias - Necrogod

Ecnephias – Necrogod

Ecnephias - Necrogod
Země: Itálie
Žánr: gothic / dark / death metal
Datum vydání: 1.6.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Syrian Desert
02. The Temple of Baal Seth
03. Kukulkan
04. Necrogod
05. Ishtar (Al-‘Uzza)
06. Anubis (The Incense of Twilight)
07. Kali Ma (The Mother of the Black Face)
08. Leivathan (Seas of Face)
09. Voodoo (Daughter of Idols)
10. Winds of Horus

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Italská pětice skrývající se pod jménem Ecnephias má za sebou tři studiová alba, z nichž se ale žádnému nedostalo výraznější pozornosti. Nemůžu soudit, zda je to oprávněný stav, nebo ne, ale tato skutečnost by se mohla nyní změnit prostřednictvím novinky “Necrogod”. Když už ničím, tak faktem, že se v jedné skladbě jako host objevil SakisRotting Christ a o mastering se postaral Dan Swanö ve svém studiu Unisound, by mohla vzbudit zájem posluchačů, kteří o existenci tohoto uskupení neměli nejmenší páru. A protože není jejich aktuální album vůbec špatné, tak pojďme nahlédnout pod jeho pokličku.

Ecnephias vznikli již v roce 1996, přesto si na své debutové album “Dominium Noctis” museli počkat až do roku 2007. Co se odehrávalo oněch jedenáct let, opravdu netuším, ale předpokládám, že jako každá začínající kapela vymetali každý klub, který jim umožnil postavit se na pódium, čímž se skupina slušně vyhrála. I když se ani jí nevyhnuly nějaké ty personální rošády, zní aktuální sestava vedená lídrem Mancanem dost soudržně a především profesionálně. Žádný underground, ale stylová nálepka “dark occult metal”, jak ji kapele přilepilo vydavatelství, je uvěřitelná a do jisté míry i charakteristická, protože pokud si pod tímto označením představíte totéž co já, tak jste doma. Hudebně se jedná o relativně melodický počin, kde jsou ony melodie zajišťovány všudypřítomnými kytarovými vyhrávkami a klávesovým podkladem, případně piánem, přičemž vokál je v drtivě většině momentů kontrastně death metalový s občasnými přešlapy do melodičtějších nálad.

Krátké instrumentální intro “Syrian Desert” zní přesně, jak napovídá titul. Orientální odér je znatelný a je škoda, že zbytek desky jej nerozvíjí ve větší míře, čímž by album získalo nový rozměr. Nicméně se tak neděje, takže první plnohodnotnou skladbu “The Temple of Baal Seth” spustí kytarová linka, jež se několikrát vrátí, a přestože jsou death metalové prvky patrné, nečekejte žádné zběsilé sypačky. Refrén se dokonce dotkne temnějších gotických spolků a mě okamžitě napadli Moonspell, ke kterým mají Ecnephias v některých skladbách blízko. Zajímavostí je, že kapela ve slokách sáhla k angličtině, nicméně v refrénech na vás zní portugalština, kterou jsem sice původně pokládal za italštinu, ale proč ne. Album obsahuje dost vyrovnaný materiál, ale to bych nebyl já, kdybych si i přesto nedokázal najít nějaké ty osobní favority, ke kterým dále řadím hned následující “Kukulkan”, již umně zjemňuje piáno. V titulní “Necrogod” se konečně dostane na kýžený orientální motiv a melodický vokál, ke kterému bych měl menší výtku. Přestože je Mancan slušný řvoun a proti jeho agresivnímu vokálu nic nemám, tak ten melodičtější mi moc nesedl, ale to je subjektivní, protože mě pouze nezaujala jeho barva.

První půlku desky končí skvělá “Ishtar (Al-‘Uzza)”, jež se natáhla na nějakých šest minut, ale postupným střídáním melodických a temnějších momentů nedává moc šancí k myšlenkám o zdlouhavost a povedené kytarové sólo v závěru potěší. Nebudu to ale natahovat, takže upozorním ještě na skočnou “Kali Ma (The Mother of the Black Face)” a orientální “Anubis (The Incense of Twilight)”, ktera přesně splňuje mé představy o tom, jak by album mělo znít, tedy trošku jako Rotting Christ, ale opravdu jenom trošku. Na samotném vrcholu se usadila “Voodoo (Daughter of Idols), v níž se ke slovu dostal zmíněný Sakis a svého kolegu vůbec nezahanbil, jak bych očekával. Skladba jako taková nevybočuje z toho, co je představováno po zbytek desky, ale mě ze všech skladeb baví suverénně nejvíc.

Když to shrnu, tak jsem nečekal zhola nic a dostal jsem velmi dobrou desku, která mě chytla a i po více než desítce poslechů nemám stále dost. Nevím, jak to své povídání nějak trefně zakončit, protože mám pocit, že už jsem řekl vše podstatné, takže jen ve zkratce… Ecnephias a jejich “Necrogod” můžu doporučit všem příznivcům spojení agrese s melodiemi. Padla tady jména jako Moonspell a Rotting Christ. Ne snad, že by se jednalo o úplně stejnou hudební sortu, ale jisté indicie mají tyto kapely společné a jednou z nich je slušná kvalita jejich posledních počinů, takže s chutí do toho.


Další názory:

Vesměs ve většině věcí souhlasím s kolegou. Taktéž jsem toho od Ecnephias nic moc nečekal, ale “Necrogod” nakonec docela překvapilo, byť se nejedná o žádný zázrak. Deska je relativně příjemně melodická, přesto však disponuje trochu syrovějším soundem, na což jsem si musel chvíli zvykat, ale nakonec je tato kombinace úplně v pohodě. Rovněž do puntíku souhlasím s přirovnáním k Moonspell a Rotting Christ, protože například v jistých momentech “Ishtar (Al-‘Uzza)” si na klidnější momenty portugalských veteránů nelze nevzpomenout, na řecké straně platí úplně to stejné o “Voodoo (Daughter of Idols)”. Mými favority jsou ovšem skladby, v nichž Ecnephias nejvíce popustili uzdu orientálním vlivům, takže si mě hned od začátku získala “Anubis (The Incense of Twilight)” a především titulní “Necrogod”, jež se pro mě stala jednoznačným vrcholem nahrávky. Naopak taková “Voodoo (Daughter of Idols)”, kterou vyzdvihuje kolega, mě zase moc nebaví, i když třeba na posledním albu Rotting Christ by se opravdu neztratila. Nicméně jako celek docela solidní prácička.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.