Edguy poster 2011

Edguy, Kottak

Edguy, Kottak
Datum: 6.10.2011
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Edguy, Kottak

Já se vlastně nerozhodla jet na pražský koncert skupiny Edguy, já k tomu byla násilně přinucena. Dnes mohu říci, že naštěstí. Ale předtím se mi zdálo trochu jako horor vybrat si ze spousty jmen, na která jsem si mohla ukázat jen prstem a jet, právě tuhle kapelu. Jenže cesty a vliv páně Sammetova jsou občas méně či více nevyzpytatelné, a tak když se moje kamarádka, náruživá fanynka, dovtípila téhle akce, jako bych neměla už co rozhodovat. Nátlak byl větší, než mohl obyčejný člověk jako já zvládnout. No, to, co přišlo potom, bylo taky peklo, ale měla jsem jistotu, že se to 6. 10. alespoň trochu uklidní. Peklo hlavně proto, že pan Tobias se nám nachladil a zrušil předtím pár koncertů. Sečteno a podtrženo, do KC Vltavská jsem vstupovala s pesimismem už ze začátku. Dalším důvodem bylo, že tahle hala je známá pro svojí úžasnou atmosféru, kterou doplňuje “dušení a pečení” obecenstva zaživa a ani Tobi si to nenechal pro sebe a několikrát tomu věnoval jeden za svých vtipů. No, alespoň se z té nemoci pořádně vypotil.

Musím se přiznat, že o předkapele jsem se něco dozvěděla až potom, co jsem večer před koncertem začala “googlovat”, ale na to, co přišlo po příchodu celé partičky Kottak, mě nemohly připravit ani fotky, ani těch pár informací, co jsem nacpala a nadupala do mozku. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v pravěku. Je to docela tvrdé přirovnání a starší se mnou nemusí souhlasit, ale byl to přece jen první pocit, v hlavě se mi vybavilo něco s “glamem” a já nevím ještě čím a přišlo mi to, jak kdybych se vrátila v čase. Potom, co dohráli první písničku, se mi ovšem začali dostávat pod kůži. Přece jen, jak Kottak, tak Egduy mají hodně společného. Jedním z těch společných rysů je to, že ve svém čele mají silnou osobnost se značně neotřelým humorem. James Kottak jednoduše není jen výborný bubeník, ale i velice dobrý zpěvák a showman jak se patří. Není snad ani možno si zapamatovat všechny jeho hlášky na úkor Sammeta a jeho kumpánů. V jednom okamžiku se mu povedlo rozesmát celý sál, když si od jedné šílené fanynky vzal zaječí uši, které měli být ukázkou praštěného přístupu většiny přítomných dam a měli znázorňovat klip “Superheroes” (ve kterém, jak hodně lidí ví, členové Edguy střílí nevinné modelky v podobě králíčků), nasadil si je na hlavu a pokračoval ve své zběsilé jízdě další písní. Při jeho energickém poskakování sice vydržely na svém místě asi tak tři sekundy, ale i to byl úspěch. Jako by měly za úkol připravit nás na to, co přijde. Vyhecovat nás už dopředu. A svůj úkol splnily na sto procent. Předtím jsem neznala ani název jejich nového alba, dnes bych se na ně jela podívat znovu.

Ale jak už jsem řekla, Kottak nás měli důmyslně připravit na to, co přijde. Když jsem Tobiase Sammeta uviděla a zjistila, že žádná “šaškovinka” na začátek nebude, žádné jeho poskakovaní, že přišel trochu bez energie, začala jsem se děsit. Bylo poznat, že nebyl ve své kůži a písničku “Nobody’s Hero” začal trochu nejistě a na jeho hlasu, i přesto, že byl po většinu večera čistý, to bylo znát. Neměl tendenci se hnát do obrovských výšek a ničeho, co by nebyl schopen ukočírovat. Nikdy nám to ale nedal pocítit tak moc, abychom začali pochybovat, jestli je nebo není profesionál. On prostě je, a jestli snad jeho hlas nemoc trochu oslabila, mysl zůstala čistá.

Vždycky bychom se mohli dohadovat o tom, zda jsou Tobiasovy vtipy trapné či trefné. Musím se přiznat, že tenhle typ humoru mi sedí, něco mezi sarkazmem, výsměchem a trefnou poznámkou, to je přesně to, co často dávám okoušet lidem okolo mě. A jsem odhodlaná tvrdit, že tohle není Sammetova póza, to je jen projevování jeho talentu v praxi a tam, kde to více méně nikoho nebolí a ještě mu to dělá image. A tak když prohlásil pro mě památné věty jako “Hele, mám to mokrý…. Ne to, co myslíte, to sluchátko…” a začal si ukazovat na ucho, málem jsem pukla smíchy. Někomu to může přijít prvoplánové, ale přinejmenším to má svůj účinek na chod celé show.

Tobias také děkoval za to, jak moc je deska v České republice úspěšná, ale upřímně, mě by zajímalo, kde není. Člověk sice čte dost špatných recenzí na “Age of the Joker“, ale to málokdy odpovídá realitě a deska má určitě úspěšnost víc než dobrou. Takže proč by ho to netěšilo. Pak se vyslovil o tom, jak má rád Českou republiku, a to už si skeptici jako já nejspíš říkali, že to říká o každé zemi. Už už jsem čekala klišé, že má rád české pivo, když v tom začal něco žvanit o tom, že jeden z kapely ztratil panictví a myslím si, že jsem nebyla jediná, komu to v hlavě začalo “šrotovat”. Mluvil o Dirkovi a celou dobu tak vážně, že to bylo krásný a že se k sobě hodili a pak na konec, už svým šíleným tónem, dodal, že tím vyvoleným byl Felix. Další důvod, proč nechápat, kam na tyhle hlouposti chodí. Dirk reagoval úšklebkem.

Takže se v polovině večera, někde po slavné písni “Robin Hood“, potvrdilo to, co jsem si myslela. Že ostatní členové kapely nejsou taková kulisa, jak si zvláštně fanynky rády myslí. Není to jen jeden šašek na pódiu, ale jsou hned čtyři, o Felixovi, čili bubeníkovi, se nebavím, útoky alter ega Tobiase na něj jasně svědčí o tom, že je jediné normální introvertní stvoření v téhle pětici ztroskotanců. Ovšem upřímně, neznám nikoho, kdo by se dobrovolně nechal pranýřovat, aniž by mu z toho něco plynulo. A Edguy, to je benefit sám o sobě. Ne, jsou na koncertě mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát. Protože dobrá kapela se pozná nejen svojí tvorbou, ale i svým chováním na pódiu. Další věcí, kterou nemohou opomenout.

Setlist Edguy:
01. Nobody’s Hero
02. The Arcane Guild
03. Tears of a Mandrake
04. Pandora’s Box
05. Rock of Cashel
06. Lavatory Love Machine
07. Behind the Gates to Midnight World
08. Superheroes
09. Robin Hood
[drum solo]
10. Ministry of Saints
11. Vain Glory Opera
– – – – –
12. Land of the Miracle
13. King of Fools

Moje kámoška se nejvíc těšila na “Superheroes“. Ještě jsem ji neviděla ve větším afektu, čekala jsem, až dostane infarkt. Co s tou písničkou fanynky mají, nevím, ale určitě i někdo méně zblázněný musí uznat, že je jednou z nejlepších, ne-li tou nejlepší v celé tvorbě. Pro mě osobně ji převyšuje akorát “Ministry of Saints” a ta zazněla také. A přidejte si k tomu “Lavatory Love Machine” a máte namíchaný koktejl, po kterém ti, co ještě pochybovali, přestali. Protože o Tobískovi se přece nepochybuje.

A pak už se nejspíš začali potit i neživé věci, protože v sále začalo být opravdu na omdlení. Tobias ovšem zase předvedl, že publikum umí udržet v napětí, i když už i jemu samotnému dochází síly. Opět zažertoval. Chytnul plechovku piva a začal vyprávět o tom, že se to pivo do sebe jednoduše kopne, aby chránil neobnovitelné zdroje, když už se o nich tak mluví. Že tam nezůstane ani jedna kapka. Tobias není jen zpěvák, je bavič a herec, protože ta plechovka byla jeho hereckým kolegou při improvizaci. A jeho hra se bohužel pomalu chýlila ke konci.

V důsledku to byla smršť, která si vyžádala pár písniček jako přídavek. Byla to smršť, která je možná podle měřítek Edguy naprosto normální. Otázka je to, jestli chceme nadstandard považovat v jejich případě za standard nebo ne. Protože posuzovat a kritizovat vysoce promyšlenou zábavu a naučené prostředky je možná i zbytečné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.