Země: Norsko Žánr: viking metal Datum vydání: 9.9.2011 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Norrøn kraft 02. Naglfar 03. Alu alu laukar [Ym:stammen cover] 04. Varden brenne 05. Atter på malmtings blodige voll 06. Balladen om bifrost Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook

Einherjer patří poprávu mezi průkopníky viking metalu, kteří v polovině 90. let pomáhali společně s několika dalšími tento styl utvářet a dávat mu jeho tvář (přičemž všichni s největší pravděpodobností samozřejmě vycházeli z kořenů, které zasadil svými nesmrtelnými deskami Quorthon z období 1988-1991). Už jen z tohoto historického nástinu bude nejspíš každému jasné, že v případě těchto Norů nebudeme mít co dočinění s trendovou podobou viking metalu (která se snad ani viking metalem nazývat nedá, ale dejme tomu…), nýbrž s jeho prapůvodní podstatou.

Kariéra Einherjer je (snad až na jednu slabší výjimku v podobě “Odin Owns Ye All” z roku 1998) lemována samými kvalitními počiny, jenže v roce 2004 se nad nimi zavřela voda a tři ze čtyř tehdejších členů založili stylově velice odlišné (thrash metal) uskupení Battered. O čtyři léta později však nastal obrat o 180° a Einherjer opět povstali, aby všem pseudo-Vikingům ukázali, jak se to má hrát, a aby všem fanouškům, kteří si je ještě pamatují z dřívějších dob, opět potvrdili, že na samotnou špičku svého žánru jednoznačně patří. Palčivou otázkou zůstává, jestli se jim to s comebackovým počinem “Norrøn” – s nímž si dali docela na čas, když vychází až tři roky po samotném návratu – povedlo. Tak si ji pojďme zodpovědět…

Nebudu vás dlouho napínat – podle mého názoru se Einherjer s “Norrøn” opravdu povedlo stvořit nahrávku, která na dřívější období a na všechny jejich desky, které jsou (nebo by přinejmenším měly být) ve všech učebnicích viking metalu, navazuje více než důstojně. Možná mi trochu kalí úsudek fakt, že Einherjer je kapela, kterou mám opravdu hodně rád a kterou poslouchám už relativně dlouho (poprvé jsem se k nim dostal okolo vydání “Norwegian Native Art”, což je dobrých 11 roků zpátky), a rozhodně také nezastírám fakt, že jsem v obnovu jejich činnosti v letech ticha pořád doufal, ale nemůžu si pomoct – ať se na “Norrøn” dívám z jakéhokoliv úhlu, vždy mi vychází album mimořádných kvalit.

Především oceňuji to, že “Norrøn” není pouhou kopií starých alb, která by se snažila těžit jenom a pouze z jejich odkazu. Na novince je cítit znatelný progres, avšak provedený nenásilně a s citem. Důkazem může být například na poměry kapely velice se vymykající “Alu alu laukar”, jež se i přes svou netradičnost do kontextu nahrávky i celé tvorby Einherjer stále hodí. Více než kdykoliv v minulosti je taktéž mnohem více cítit hojné využití sborů. Skupina je však necpe bezhlavě všude, jsou spíše vkusně využity k umocnění atmosféry a gradaci skladeb, což se povedlo na výbornou. A musím říct, že mě velice překvapila ještě jedna věc, a to vyloženě hard rocková a heavy metalová kytarová sóla v některých písních. A i když to možná bude znít trochu divné, i tohle Einherjer vyšlo a rozhodně se nejedná o nic rušivého, naopak to “Norrøn” hezky oživuje.

Úvod desky obstarává skoro-titulní věc “Norrøn kraft”, která je jednoznačně nejdelším kouskem nahrávky (bez pár vteřinek rovných 13 minut). Song se rozjíždí přibližně půlminutovým, vcelku epickým intrem, následující sloky nejednou podle jednoho mustru, ale střídají se ve dvou různých polohách – jakési řekněme plíživé a o něco klasičtější s kytarovým zápřahem. V tomto duchu – samozřejmě se střídáním refrénů a také mírnými obměnami či mosty – pokračuje následujících několik minut, ale pokud by vás napadlo něco o nudě, tak ta se, mrcha jedna, tak nějak nedostavuje; píseň díky tomuto přístupu spíše příjemně graduje. Zlom přichází až po sedmi minutách s pomalou a téměř bezkytarovou pasáží, jež se po několika dalších minutách přehoupne do výtečné akustického kousku a následného fantastického závěru. Z toho všeho nám vyplývá, že Einherjer plochu třinácti minut nevyužívají k zběsilým manévrům, díky nimž by píseň skončila úplně jinak než začala, spíš pečlivě budují, gradují song a napínají posluchače. A že se jim to ale daří!

Jak již bylo řečeno, následující položky nejsou zdaleka tak dlouhé (druhá nejdelší “Atter på malmtings blodige voll” má lehce přes osm minut, čili skoro o pět minut méně), takže lze očekávat trochu odlišný přístup. Druhá “Naglfar” se zvuky mořských vln na svém konci i začátku se nese relativně v mantinelech starší tvorby, takže nejde o nic špatného. Další “Alu alu laukar” jsem na začátku zmiňoval jako pro Einherjer docela netradiční kus, což stále trvá. Song zaujme hodně výraznou rytmickou linkou (která je sice docela jednoduchá, ale rozhodně má své nesporné kouzlo) a vícehlasem v refrénu. Ve “Varden brenne” vystrkují růžky ony výrazné sbory, jež se starají o patřičnou náladu, ale jinak píseň působí až příjemně staromilsky a dřevně, což mám já osobně rád. Jinak mi přijde, že Grimarův krákorák je ve “Varden brenne” oproti ostatním songům o dost víc vyzdvižený v mixu dopředu (zvláště v refrénu a při poslechu na sluchátkách je to cítit), ale to byl nejspíš záměr, Dále tato skladba nabízí vyloženě hard rockové kytarové sólo, jak jsem zmiňoval výše. Samozřejmě není jediné (jedno krátké se objevuje třeba i v “Norrøn kraft”), ale právě ve “Varden brenne” je nejdelší a nejvýraznější.

“Atter på malmtings blodige voll” má sice trochu nemastný, neslaný začátek, ale není to nic hrozného. Jak se však písnička rozjede, jedná se opět o záležitost, která lahodí sluchu. Zaujme především svou pestrostí a střídáním nálad. Song balancuje od nášupových sypaček (jediné na desce – tohle přece jenom nikdy nebyla doména kapely), přes klasické Einherjerovské pasáže až ke klidnějším momentům. Závěr se nese ve znamení akustické kytary, což připraví půdu pro šestou a poslední kompozici “Balladen om bifrost”, která se – jak už její název, byť je v norštině, napovídá – ponese v pomalejším baladickém duchu, což znalcům Einherjer jistě připomene debut “Dragons of the North” z roku 1996, který rovněž končil úžasnou baladou “Ballad of the Swords”. “Balladen om bifrost” má vcelku podobnou pozici, ale není tak sugestivní, přesto má svůj nesporný půvab. Pomalé akustické pasáže přímo srší severskou zasmušilostí, která vždy graduje povedeným refrénem, v němž nastupují i elektrické kytary.

To bychom měli probrané změny od minula i celý tracklist, takže nám zbývá ještě jedna důležitá věc – celkový dojem z “Norrøn”. Z textu už asi vyplynulo, že ten je – alespoň z mého pohledu dlouholetého příznivce Einherjer – velice příznivý. Album mě opravdu chytlo hned na první poslech – poprvé jsem si ho pouštěl asi ve tři hodiny ráno, kdy za okny zrovna zuřila bouřka, což skvělému úvodnímu dojmu velice napomohlo. Avšak i po velikém množství poslechů (a za různého počasí) mě “Norrøn” stále opravdu baví a opravdu si to užívám. Jen bych rád na závěr upozornil ještě na jednu věc – “Norrøn” je opravdu nutné poslouchat jako desku, čili v kuse a od začátku do konce, protože jedině v této podobě má tu pravou sílu a působí tak, jak má působit. Má svou pevně danou strukturu i gradaci, která se při pouštění náhodných válů na YouTube rozsype jako domeček karet v prudkém vichru. Takže, poslouchat jen kompletně jako desku a odměnou vám bude opravdu výtečný poslech.