 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez: Sokol, doktor z hor:
|
H.:
V dubnu jsem si zopakoval jednu ze svých nejoblíbenějších knih, a sice „Matku zemi“ od norského autora Knuta Hamsuna. Když jsem tuhle oslavu rustikálního života a tradičních hodnot četl na vysoké škole poprvé, dostalo mě to a nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Další průchody už samozřejmě a logicky nebyly tak ohromující, přesto se jedná o dílo, k němuž se vždycky rád vrátím, vždycky si s chutí užiju jeho kouzelnou atmosféru a samozřejmě i starosti poctivého sedláka Izáka, pro nějž práce na poli znamená život. Skvělá věc.
Během dubna jsem sjel také kompletní sérii „Wrong Turn“. Hixploitation bijáky mám rád a zrovna tahle značka nabízí přímo esenciální podobu hororu o deformovaných kanibalských buranech. Ani mě moc nesere, že po solidní jedničce „Wrong Turn“ upadlo do televizní produkce a lacinost z toho teče všemi otvory (i když teda musím uznat, že třeba šestka už je fakt echtovní shit). Furt bych si dal radši další bulharské krvavé céčko než čerstvý remake, který si vypůjčil jen jméno kvůli reklamě. Podrobnosti se samozřejmě časem objeví ve filmovém koutku.
Pořád drtím „Age of Empires II: Definitive Edition“. Geniální hra.
V rámci FPS archeologie jsem si tentokrát naordinoval první „Quake“. Bylo to fajn a tempo má „Quake“ snad ještě vyšší než jeho starší bratříček „Doom“, přesto – první dva díly „Dooma“ i „Duke Nukem 3D“ mi z těch legendárních devadesátkových stříleček přijdou lepší. Aktuálně hraju první rozšíření „Scourge of Armagon“.
„The Falcon and the Winter Soldier“ v sobě míchá naivní agitaci, patos, nucené moralizování a scénáristickou bezradnost. Tohle se fakt někomu upřímně líbí?
Metacyclosynchrotron:
Dokument od fanouška, který lze doporučit jen fanouškům Magma, což já jsem, takže u té hromady životních i tvůrčích anekdot jsem se neustále tlemil jako blbec. Kdo dosud nebyl nadpozemským géniem Magma zasažen, tak si může pro začátek vpálit do hlavy skladbu „De Futura“ nebo album „Köhntarkösz“. Já si dokument dám asi brzy podruhé a budu se modlit, abych kapelu ještě stihl naživo.
Black Mesa mám nainstalováno už dlouho, ale na té mojí plečce a retardované myši se to moc užít nedá, haha. Mrkl jsem se tedy, jak to paří borec na kanálu PatologTV, a hrál to skvěle, imersivně, bez keců a ukázal vše podstatné. Ale hlavně jsem si konečně prohlédl přepracované úrovně Xenu, kde mi pomalu padla čelist na stůl. Všichni víme, že v původní verzi stál konec hry celkem za piču, ale tady se vývojáři maximálně předvedli.
„Star Wars: The Rise of Skywalker“ jsem poprvé zhlédl až teď z jednoduchého důvodu. Když jsem totiž v předchozím díle „Star Wars: The Last Jedi“ viděl, jak Leia letí vesmírným prostorem, tak vám to byl takový cringe, že jsem málem odkráčel z kina, a to nebyl zdaleka jediný problém toho dílu. Kvůli tomu jsem závěr nové trilogie odignoroval, což je škoda, protože se mi líbil a v kině to mohlo být super: Na přiblblý, pohádkový blockbuster imho dobrý a třeba novou bitku Konga s Godzillou jsem nezvládl vůbec, haha.
Cnuk:
V minulém měsíci jsem dočetl autobiografii Bruce Dickinsona, „What Does This Button Do?“, a mohu jedině doporučit. Je asi všem dobře známo, že Dickinson se věnuje kromě hudby i několika dalším činnostem, a to rovněž na docela dost vysoké úrovni. To všechno tu samozřejmě probere a právě hlavně o tom je tato knížka, což jsem rozhodně uvítal. Jestli se tak chcete dozvědět něco o Iron Maiden, tady toho moc nenajdete. Jednotlivé desky tu jsou samozřejmě zmiňovány, ale většina z nich hodně lakonicky a vlastně spíše slouží jenom jako nástin nějaké časové osy pro orientaci v příběhu. Trochu detailněji se vhodně rozebírají až sólovky a jelikož je kniha stále poměrně čerstvá, dojde i na všechny poslední řadovky Iron Maiden. Ústředím tématem je však všechno okolo a Dickinson to napsal fakt čtivě. Některé situace jako by se odehrávaly přímo před očima.
Původně jsem plánoval jít na dokument „Krále videa“ do kina, ale situace tomu nepřála, takže jsem to zkouknul až teď doma. Snímek se věnuje tzv. rychlodabingu, který u nás, a nejenom u nás, vládnul v době VHSkové. Začíná to docela vlažně, ale naštěstí se to včas rozjede. Popisuje se to ona doba, shánění materiálu, technické zázemí i potřebné kutilství, ale to nejlepší jsou samotné ukázky dabingu a vyprávění jednotlivých aktérů, co všechno si s tím prožili. Člověk často jenom kroutí hlavou, co všechno bylo vůbec možné, ale byli to prostě nadšenci a některým to dokonce vydrželo až dodnes.
Dantez:
V posledních měsících jsem si poměrně intenzivně jel na diskografii Bolt Thrower. Zdá se, že v dubnu jiskra přeskočila na Morbid Angel, nejvíce pak na desku „Formulas Fatal to the Flesh“. Nikdy jsem neupřednostňoval Vincent-éru kapely před dobami s Tuckerem, většinou jsem však raději sklouznul ke „Gateways to Annihilation“. Až teď mi pořádně došlo, že předchůdce nabízí podobnou, ne-li stejnou, porci zdrcujících momentů. Tracky „Umulamahri“ nebo „Invocation of the Continual One“ rozbíjí dodnes, nemluvě pak o „Nothing Is Not“, pod jejíž tíhou se vždycky rozklepu, hlavně u konce. Následně jsem dokonce lehce docenil i poslední vydanou desku „Kingdoms Disdained“, na které se sice utopený tón kytary rychle přejí, ale za ten zvukový nátlak to snad i stojí.
Okolo Vánoc jsem pořídil knihu „Člověk a jeho symboly“, ve které Jung (za asistence několika spřízněných psychologů) přibližuje svůj pohled na psychologii v takovém stylu, aby disciplínu pochopil i laik. Hodí se podotknout, že nakladatelství Portál si na vydání chtělo namastit kapsu – kniha má velký formát, celá je vytisknuta na fotopapíru a doplněna desítkami fotografií, maleb a ilustrací, na které text odkazuje. V závěru však koupě nelituju. Autoři vše popisují poměrně srozumitelně, ale bez obětování zevrubnosti. Dostává se na obecné líčení problematiky, popisů klíčových aspektů jungovské psychologie, vysvětlování mytologie i na konkrétní ukázky analýzy snů. Nejen text, ale i celkové zpracování navíc člověka láká, aby se ke knize vracel.
S podobným nadšením jsem v dubnu čuměl i do ilustrací Athanasiuse Kirrchera známého zejména pro své črty a návrhy vynálezů, díky kterým je občas zmiňován po boku Da Vinciho. Osobně mě spíš baví kresby odrážející se od alchymie, jako jsou kusy z původních obálek „Ars magna lucis et embrae“ a „Arithmologia“. A když už jsme u alchymie a drahých knih, neinvestoval tady někdo do „Divadla věčné Moudrosti a teosofické alchymie Heinricha Khunratha“?
Sokol, doktor z hor:
Duben pro mne nebyl až tak měsícem nových a převratných objevů, jako spíše ohlédnutí a vzpomínání. K jedněm z nich patří i básnická sbírka Petra Čichoně nazvaná „Pruské balady / Preussische Balladen“. Jak název napovídá, dílo je dokonce dvojjazyčné, a aby toho nebylo málo, součástí této stálice mého čtenářského fondu je i hudební nosič, na kterém maestro Čichoň některé ze svých básní zhudebnil. A jaké „Pruské balady“ jsou? Troufám si říct, že z nich cítím až cosi hrůzného, pastorálního – není se čemu divit, básně jsou plné snoubení přítomného i minulého snění a drasticky a intenzivně se vrací do minulosti, do neklidných časů konce druhé světové války. A tak čtenář hledí vstříc bizarním tragédiím, aniž by si byl konkrétně jist, kdo mu propůjčuje oči. Při vzpomínkách na lesní vilu na Landeku jsem si navíc uvědomil, že jsem ještě neměl tu čest číst autorovu prozaickou novinku, ve které vkusně pracuje s prajzským dialektem.
Hudební vzpomínka se týká N. B. Lennoxe, ne konkrétně jako Animal Collective, ale jako Panda Bear. V dubnu bylo totiž deset let (12. 4.) od vydání (zamilováníhodné) nahrávky s (úžasným) názvem „Tomboy“. Psychedelická, elektronická jízda na mne před dekádou vykoukla z obálky nějakého magazínu a já se začetl. A četl, četl a četl, protože souvislosti a vyprávění o nové desce mělo pro mne neskutečný rajc. Tenhle pocit euforie „Tomboy“ spolehlivě vyvolal i po letech, navzdory tomu, že jsem si tuhle „drogovku“ dlouho do oběhu nepustil. No, stálo to za a pokud nemáte s N. B. Lennoxem tu čest, třeba právě Panda Bear bude příležitost pro vás.
Dál mne potěšilo osmé číslo obtýdeníku živé literatury Tvar, který mi pravidelně chodí do schránky. Konkrétně rozhovor s Annou Luňákovou. Nejen, že jsem jejím tichým, byť vášnivým obdivovatelem, ale ten rozhovor se mi tuze líbil. Jen potvrdil to, že je to osoba vzdělaná, chytrá, v jistých ohledech moudrá, a přitom přirozená a zábavná. Oproti jiným, egohoničským rozhovorům, které se tam občas zadaří, byla tohle radost číst. A na zadní straně čísla báseň Ezry Pounda. Co víc chtít…
Na konci aprílového měsíce mne zastihla naprosto úžasná zpráva! Přišel mi e-mail, že vyšlo „In Stahlgewittern“ od Ernsta Jüngera v češtině. Pokud někdo čte moje knižní blafy a netrpí mou rigiditou, jistě si vzpomíná, že jsem před dvěma měsíci hovořil o jeho knize „Na mramorových útesech“. Zážitky z první světové války (které už jsou na cestě za mnou, do pohraničí) nazvané „V bouřích ocele“ jsou jednou z knih, kterou předchází její pověst. Nu, zatím těžko říct, až přečtu, posoudím. Ale už teď vám stoprocentně mohu říct, že se neskutečně těším!
Podobné články
5.4.2021 Kulturní svinstvo – březen 2021 Redakční eintopf
5.3.2021 Kulturní svinstvo – únor 2021 Redakční eintopf
8.1.2018 Morbid Angel – Kingdoms Disdained Recenze
30.3.2012 Morbid Angel – Illud divinum insanus – The Remixes Recenze
26.9.2015 Iron Maiden – The Book of Souls Recenze
23.6.2018 Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age Reporty
sokol: tvou ridigitou sice trpím, ale čtu a pamatuju. Na vaše typy pak mrku blíž, protože mě zajímají.
Už se těšíte na komentář ke kultuře… takže: 3,2,1…
Za minulý měsíc jsem toho viděla hodně, něco přečetla i slyšela, větší dojem se dostavil u dokumentu Miluji tě, teď zemři. Je to zajímavý… doporučuju.
Mi doporučili animáč Yuri!!! On Ice z roku 2016. Nasbíral dost ocenění a pobavila jsem se. Vy to vidět nechcete (pokud jo, tak to tady nepřiznáte), takže “upřímný trailer”, abyste věděli, o co jste přišli: https://www.youtube.com/watch?v=txtTkpgiFkQ&list=LL&index=2
Rozbor:
Zápletka pajednoduchá; geniální Mo Dao Zu Shi ani (staré!) Ai no Kusabi se nekoná, ale jde hlavně o prostředí, animace je místy kouzelná a dokonce je tam i jeden Čech. Ten není extra zajímavý ani hezký, působí retardovaně a mezi nejlepší se nedostane, takže váš vzorek Japonci vykreslili dokonale.:D
Mám ale pro zdejší homofóby pozitivní zprávu; Čech se projevuje heteronormativně, což ale stejně musí, protože kdyby tak nečinil, tak ho budou čeští neandrtálci urážet a vůbec by to měl těžký.
Vlastně bych YOI označila po zmíněných MDZS a AnK za třetí nejlepší BL anime, které jsem viděla. Platí ovšem, že nejprve ty dvě, pak dlooouho nic a teprve YOI. Prostý příběh (pořád lepší než nelogicky zamotaná kravina) a lehce otravný hlavní hrdina to sráží (ale nepochybuju, že uťáplost týpka, který se stává přitažlivým pokud stojí na ledě, nebo se ožere, je tvůrčí záměr). Naštěstí většina postav otravná není, ať už je to bezstarostný Viktor, nebo přinasraný mládenec, kterému přezdívají Koťátko.
Tady sestřih s Koťatkem, abyste viděli, proč to dostalo ta ocenění. Ale asi na to ani nekoukejte, stejně žádné důvody nenajdete, protože to neodpovídá vašim představám o umění a naopak obsahuje mnoho atributů, které máte v naivních hlavinkách spojeny výhradně s kýčem.
https://www.youtube.com/watch?v=jeX72c46Vt8
Fanouškovských videí je na YT nespočet. Jen na “Love me like you do” jsem jich našla desítky. Je to kýč jak sošky z Pána prstenů (stejně jako jsou sošky hrozné a sošky trochu lepší jsou i videa a videa), ale v tomhle je i síla současné fikce spojená s internetem jako médiem. Jsou to právě tyhle postavy, které formují miliony (převážně) dívek po celém světě. Vytváří sny o lásce, romantice i morálce a dělají to určitě líp než třeba Disneyho Sněhurka, protože vztah tu není povrchní (i když propasti překovávat nemusí a kulturními rozdíly Rus x Japonec se nezabývají). Jen “reklama” na vepřové mě štve stejně jako v MDZS. Jídlo utužující vztahy a propagujćím východní kulturu je ok ač už klišé, ale mohli by si vystačit s lotosem.
Mimochodem – víte, že i kritika nebo komentář může být umění?…dneska už se takové věci i prodávají. Když jsem o tomhle psala před pár lety, tak tomu nikdo nevěřil – ač určitě nejsem první a jediná, kdo tohle tvrdil. Aspoň že se dneska za divný a nevyžádaný kecy, jako že je Země kulatá a jiný kraviny, už neupaluje (maximálně banuje) …i když v Polsku to možná znovu zavedou.
Chápu, že vás to tady nezajímá a takový pragmatik jako H. by radši věděl v jakém bytě a za kolik bydlím, takže mám 3+1(65m2) ve velkém městě a platím i s energiema necelých 5 táců, páč jsem si na to tvrdě a poctivě zdědila, protože když tvrdě a poctivě nezdědíš, tak dneska něčeho dosáhneš jen s klikou, nebo podobnou tvrdou a poctivou, starodávnou činností jako dědění.
Edit: rigidní a tipy… tak to dopadá, když spechám.
Kdo vydal toho Jungera?
Academia
Morbid Angel – Formulas je snad jejich nejlepší deska, z té jsem vyřízenej vždy. Po Altars taky má nejoblíbenější. \m/
U té Black Mesa jsem si fakt myslel, že se na tu Xen pasáž nakonec vyserou, protože ji stejně neměl nikdo rád, ale co z toho za ta léta provedli, to jsem taky valil. Trvá to navíc snad stejně dlouho jako předchozí průběh. Jako pokochal jsem se, obdivoval to zabejčení a rozplýval se nad těma superostrýma texturama (z každý vědecký tabule se dá všechno přečíst a že jsou popsaný jak debil), ale stejně nedám dopustit na první půlku v tajných komplexech Oblasti 51. Mimochodem mi přišlo vlastně docela vtipný hrát tu hru v současné grafice a přitom tam chodit v těch kanclech mezi těma CRT monitorama a obecně devadesátkovou technikou.
Králové videa: Super asi o to víc, že jsem dotčená generace, která ty rychlokvašky hltala (co jiného měla dělat jako adolescent). Dodnes si nemůžu vzpomenout na původní název lehce erotické komedie, která nesla ostrý VHS title: “Mastičkářovy tři fiktivní dcery”. Kdyby to někdo znal s originál názvem, tak to sem hoďte. Dík
Jo, Krále videa jsem zmiňovala už před několika měsíci, zajímavý dokument. Jinak je trochu škoda, že téměř všichni zmiňuji věcí, co jsou dost neaktuální a často se týkající období druhé světové, nebo doby krátce před ní. Trochu aktuální je jen Sokol, který zmiňuje aspoň ten Tvar. Jinak jako kdyby všichni zamrzli v čase, což je pro kulturu u nás žel dost příznačné.
Ve výčtu jsem našel jednu věc z WWII. To je pro tebe často? A smysl má se věnovat jen současným věcem? To jsou kecy tvl.
Většina je z minulého století nebo tam má kořeny. Nic moc, co by bylo trendy nebo je významně ovlivňovalo, tedy kromě nostalgickych trendů pro konzervy.
Datum vydání novýho dílu Wrong Turn: 26. ledna 2021
Datum vydání AoE2:DE: 14. listopadu 2019 (poslední DLC 26. ledna 2021, nový DLC vyjde v létě)
Poslední díl tý pochcaný Marvelovky měl premiéru 23. dubna 2021.
Ale chápu, že tři měsíce zpátky už je historie pro konzervy. 14 dnů nazpátek asi taky.
Matka země vyšla víc jak dvacet let před 2. světovou. Jestli to počítáš jako krátce, pak ok, jsem vinen :)
Dobře, tak pár aktuálních věcí tam je. Těch
herních… nevím, zda přinesly něco nového… možná jo, třeba mě poučíš. Marvelovky bych moc nepočítala jako nějaký tip, páč to tady zná každej trotl.
20 let beru za “chvilku”
Většina prostě moc aktuální není.
… a předělávky bych taky úplně nepočítala, pokud nepřináší něco nového.
No, jestli tou předělávkou myslíš to AoE, tak zrovna to teda oproti původní hře přináší hodně novejch věcí.
Každopádně, třeba já naopak upřednostňuju dávat sem zatuchlejší věci. Od novejch mám recenze…
Poslal jsem to jako quest povolaným z Otrlce a skutečně se jednomu z nich podařilo ten film vyhrabat! Německý název sedí přesně: https://www.csfd.cz/film/145855-mastickar/galerie/plakaty/, příp. https://de.wikipedia.org/wiki/Der_Kurpfuscher_und_seine_fixen_T%C3%B6chter
Upřímně si myslim, že ten název motivoval všechny. Já jsem se rozhodl, že podle něj udělám dobrodružství do dračáku.
Vřelé díky. Jdu to někam naštudovat, protože z dětství si na žádné hrůzostrašné momenty nemůžu vzpomenout.
Za tu tvou Matku zemi dostal v roce 1920 Nobelovku a vůbec to byl zajímavý kus, co se právě významně angažoval v WWII, tos tam mohl zmínit. Asi to musel napsat fakt skvěle, když je to tak oblíbené, ač téma je od pohledu nuda a možná si pár stran i přečtu, ale celý asi ne.
Na informacích byste taky mohli zapracovat, ale je mi jasný, že to nechcete mít moc dlouhý. ale myslím, že každý si takové věci nevyhledá, protože je na to příliš zaměstnaný, a tak by bylo dobré, tyhle zajímavosti zmínit.
Jo, v roce 1920 za tu knížku dostal Nobelovku, a jo, během války kolaboroval s náckama a podporoval okupaci Norska. Bylo to ok? Ne. Mění to není na kvalitě jeho předešlýho psaní? Taky ne. Zmínit jsem to moh, dokonce jsem o tom uvažoval, ale nakonec jsem se na to vydlabal. Chtěl jsem jen v rychlosti pohoňkat nad knížkou, nebyly v tom ambice psát stručnou biografii autora.
Skvěle to asi napsal. Co jsem čet, tak Hamsun je v Norsku pořád docela kontroverzní téma, protože na jedný straně je to pro ně důležitej autor (a Matka země není jediná, třeba Divoký chór je taky velkej), ale na druhý straně je mocně sere ta jeho kolaborace. Po válce ho soudili za velezradu.
Zajímavej příběh to je. Ale jak říkám, tohle nikdy nemělo takový ambice. Koho by to ale zajímalo, tak vzniknul i biografickej film, kde si Hamsuna zahrál Max von Sydow:
https://www.csfd.cz/film/21641-hamsun/prehled/
Četl jsem Hlad, to bylo fajn. Takový mix Dostojevského a Kafky.
Hlad je zásadní, Matka země se mi tolik nelíbila, ale je to důležitá knížka, to je jasný.
O tom Magma filmu jsem vůbec nevěděl, ď, si dám.
Zrovna já tenhle věčný pláč nad “neaktuální kulturou” moc nechápu. V posledních svinstvech jsem vyprávěl o knize P. Linharta či R. Husáka, které jsou záležitostí kolem dvou let staré. Z knihovny na mne kouká nová básnická sbírka Terezky Šustkové, ale na to si chci vyhradit speciální klid a prostor…
Víš, já vyznávám tu tezi, že k tomu, aby ses plně orientovala v knižní kultuře, potřebuješ mít fakt načteno a to klidně x staletí nazpět. Jen tak mimochodem, vezmi si do ruky 2666 od Roberta Bolaňa, přelouskej těch tisíc stránek plných intertextu a juxta pozic a pak mi poreferuj, čemu jsi rozuměla a čemu méně. A to Tě upozorňuju, že Bolaňo (jehož obálku Nacistické literatury v Americe mám v avataru) není žádný každý druhý cucáček, co vzal tužku a začal psát.
Číst aktuální literaturu nemám až takovou potřebu – protože vím, že si ji jednou stejně přečtu, navíc si budu stále pamatovat souvislosti + budu mít znalosti daleko hlubší literatury předešlých generací. A navíc – otázky, které jsou dnes palčivé nebo aktuální mne nezajímají. Zajímám se o ně až s odstupem, dávám si dokupy svůj tehdejší a současný pohled, porovnávám s názory umělce nebo jeho postřehy a konečně si upevňuji pohled. Takže třeba současná queer literatura mne začne zajímat třeba za dvacet let, už možná proto, že síto vytřídí kvalitu od trendu.
Jenže knihy jsou jen jedna součást. Ty máš aspoň všeobecně načteno dost, ale ostatní borci nemají ani to. Hlavně často nejsou schopni skoro vypotit ani větu o tom, proč by zrovna tohle mělo být zajímavé, k čemu by to mohlo být někomu dobré nebo aspoň inspirativní. Neuvažují o tom a ani o souvislostech. Umění toho dokáže hodně ovlivnit (hlavně to aktuální), ale tady se na to sere… myslím všeobecně… a pak to tu vypadá, jak to vypadá. Samozřejmě ne jen kvůli tomu, ale věci mají takové ty korelace a kauzality…
Jasně, vím, že to nezměním, ale snad se můžu aspoň rozčilovat a smát.
A to co je teď by tě mělo zajímat nejvíc, protože co bylo je pryč a co bude můžeš ovlivnit díky současnosti…znát minulost je samo taky prospěšný, pokud ji tedy neomezíš jen na pár předchozích století západní kultury, která je dost na jedno brdo i ve způsobu myšlení autorů.
Zrovna v tomhle si dovolím oponovat. Jak na tom zdejší borci jsou co se týče “načtena”, to posoudit nemůžu, ale o současnou kulturu se dost zajímají – vezmi si, kolik aktuálních desek tu s neuvěřitelnou kadencí vychází. Nebo ti snad hudební záběr takového Háčka přijde neaktuální? On snad poslouchá hudbu, i když jde na hajzl ;-)
Mne současné věci nezajímají, protože jsem malý človíček. Jsem rád malým človíčkem, obtěžují mne hry těch takzvaných velkých lidí – vůdců, reformátorů, revolucionářů, vizionářů. Je mi lépe ve světě bláznů, jurodivých, tuláků a mytologických taškářů. Nikam jinam ani nepatřím a patřit neumím a je mi vážně příjemnější sem tam vyperlit nějaké opravdové moudro z voleje (byť jednou za sto let), než vědět o všem všechno. A ano, je pro mne přijatelnější objíždět republiku a pátrat po freskách Jana Karla Kováře (sice průměrného, ale mému srdci blízkého) nebo po tzv. beuronské malířské škole, než se zabývat něčím, co mi přijde daleko pomíjivější – tady je alespoň garant pár století. Máš samozřejmě plné právo tím pohrdat a může Ti to přijít k smíchu, ale raději naplním svou drobnou úlohu na tomhle světě, než abych se sral do sfér, kterým i přes upřímnou snahu nerozumím.
Ale ohledně omezení na západní kulturu, tady Tě musím vyvést v omylu. Jako religionista amatér jsem se zajímal o hinduismus, tao, tantru, zen a disponuji celkem obstojným fondem východní literatury, ať religionistické, nebo právě poezií či prózou. Největší favoriti jsou – a ano, je to cliché – asi Japonci, jejich próza je dost zajímavá (Endó je můj favorit už několik let), ale mám i poezii cca od devátého století našeho letopočtu (Ono-No-Komači a spol.), přes haiku… Indů a Čínanů mám též dost.
Hudbu na hajzlu neposlouchám. Na hajzlu naopak čtu ty knížky. Anebo luštím křížovky. Ale za křížovky mě … určitě taky vydissuje, protože to je koníček důchodců, což jen podpoří její domněnku, že jsem zamrzlej. A vlastně i kdybych byl, tak mám v piči…
Hele, křížovky miluju mimochodem taky, hehe. Skvěle to procvičí můj senilní mozek a vždycky mám radost, když mne to obohatí o nějaký nový slovíčko ;-)
Za cokoliv stručně, nářečně, zkráceně nebo řídce bych vraždil…
2666 je přísnost, ale vlastně nakonec celkem čitelná, jen ten čtvrtý díl je docela nakládačka, tam jsem cítil až návaly (podobně až fyzicky nepříjemné čtení je Krvavý poledník, druhá půlka). Nacistická literatura v americe je dokonalost, ale nejvíc mě od Bolaňa oslovila asi Třetí říše, to mi připadá jako opravdu nádherná kniha, navíc podobně jako ve Smrti v Benátkách z těch stránek člověk cítí smrt. Naopak k Savage detectives si cestu pořád hledám…
2666 mi tady taky prohýbá knihovnu, prohryzal jsem to, ale na mě už moc postmoderna. Krvavý Poledník je naopak pořád nejlepší věc, co jsem kdy četl.
Když už byla zmíněna Smrt v Benátkách, nemá tady někdo zkušenost s The Magic Mountain?
Zásadní věc, jako skoro vše od Thomase Manna :)
Četl jsi i ostatní McCarthyho věci? Ta první “trilogie” to je masakr jako hrom. Asi chápu, že literárně cennější je ta hraniční trologie, ale takovej “blackmetal” v knižní podobě nemá obdoby.
Věřím, ale ta délka v kombinace s obsahovou náročností mě celkem děsí. Nějak se bojím, že to nepoberu.
Od McCartyho mám přečteno (vyjma prvotiny a toho scénáře, co pak zfilmoval Scott) vše. Určitě je v mé osobní top 3. Neznám nikoho podobného, kdo by šel textem takhle napřímo, ale zároveň hrozně do hloubky. Čtenář si přitom může užít obě roviny nezávisle na sobě. Té prvotní transgrese si asi taky cením více než hraničářské trilgoie, ale Blood Meridian obecně vede o velký kus.
Když si to propojil s tim blackmetalem, tak k takovému Krvavému poledníku poslouží jako výbornej soundtrack třeba americký Wayfarer, fúze BM s westernem, který jsem vůbec nevěřil, ale album World’s Blood tou atmoškou sálá neskutečně. A pak si třeba pusťte film Bone(r) Tomahawk.
Okay, tak tohle si zaslouží můj komentář. Savage detectives jsou super, ale kdybych je četl ve dvaceti, asi mne baví daleko víc. Amulet je skvělá jednohubka s krásně popřenou linkou času, Nacistická literatura/Vzdálená hvězda je dokonalost, to už bylo řečeno a ano, 2666 se čte skvěle, zvláště některé narážky v páté části jsou literární skvost. Ta čtvrtá část byla místy opravdu ubíjející a odporná.
Co se týče Třetí říše – dodnes nevím, jaký k té knize mám vztah, ale byla to jedna z mála knih, kde jsem o hlavního hrdinu měl opravdový strach. A ta pointa, to byla poezie. Nicméně mám rád i Chilské nokturno, v tom jsem se třeba já osobně dost našel…
Palec nahoru za to, že to znáš… ale vzhledem k tomu, že znáš Prousta nebo Célina, tak mne to zas až tak nepřekvapuje.
Dantez: spíš bych doporučil Doktra Faustuse, ale je to pomalejší, jasně… mě ještě z podobnýho ranku jako McCarthy oslovil (samozřejmě kromě Faulknera) Nick Cave, A uzřla oslice anděla je podobně “zlá” kniha.
Lomikar: Jj, bohužel to nový album už tak silný není, ale World Blood je naprosto parádní. Z toho jde zima víc, než z ledasjakýho “zmrzlinovýho” blackmetalu.
Z podobného filmového ranku přihodím Proposition z roku 2005 (kde mimochodem dělal Cave scénář i hudbu).
Proposition je super jak svině
“A uzřela oslice anděla” je neskutečné zlo, ale dost morbid mi přišel i Zajda Munro ;-)
Tyjo tak to mi přišlo vlastně hodně slabý, když si teď vzpomínám. Oslice je ukrutnost obrovská, zejména doporučuju anglicky hovořícím originál, to jsou úplné jazykové orgie, biblická angličtina a nejburanštější argot. Ne že by překlad nebyl slušnej, ale v tomhle případě je zážitek z originálu docela těžko přenosný.
Black metal mixlej s westernem ? Ale pocem, zlato :) Bone Tomahawk byl minulej týden v noci v TV a bylo to bezva. Husinu jako svině jsem neměl z lidožroutů, ale z těch dvou zkurvenců na začátku, to se mnou docela hnulo.
Sokole, doporuč prosím nějakou operu… Zjistil jsem, že mi tahle forma není cizí, jenže možností po čem sáhnout je mnoho a já se v tom prd vyznám :D
https://www.youtube.com/watch?v=aVx7Nv9RUS8
pf, čekal jsem návod jak naisntalovat ten prohlížeč, neasi
https://www.youtube.com/watch?v=x5F5UHLlNS8&list=PLuZ_0sJWVjO0Lwo4aQF0t113XbZAD0qM_&index=3