 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Dantez: Sokol, doktor z hor:
|
H.:
Poslední dobou zabíjím nejvíc času u „Age of Empires II: Definitive Edition“. Původního „The Age of Kings“ a „The Conquerors“ jsem se kdysi napařil jak blázen, ale pozdější HD verze s novými rozšířeními mě minula. Definitivní edice obsahuje všechno a ještě přidává další obsah, takže to doháním, drtím kampaně v chronologickém pořadí vydání a fest si to užívám – aktuálně hraju vietnamskou kampaň z „Rise of the Rajas“. Tenhle remaster rozhodně dělá legendě čest (víc než podobná předělávka u jedničky, kde mě některé bugy fakt zběsile vytáčely) a pořád platí, že všechno, co kdy člověk mohl od RTSka chtít, tak „Age of Empires II“ to má.
V posledních měsících také znovu procházím 3D trilogii „Grand Theft Auto“. Na trojce zub času zahlodal fakt hutně. „Vice City“ je mnohem lepší, ale pořád mělo mouchy (nemožnost plavat, když je všude okolo hromada vody, do níž se padá fakt lehce… nic moc). „San Andreas“ se zbavilo největších neduhů svých předchůdců a jejich klady dotáhlo na vyšší úroveň. I po těch letech se jedná o extrémně zábavou pařbu, která nikdy nezklame, i když pár konkrétních misí zaručeně vytočí. Úkoly u Zera jsem tentokrát zvládnul maximálně na druhý pokus, ale o to víc jsem ale vykysnul na poslední misi v kamenolomu a poslední příběhové misi. Každopádně, dohráno na 100 %.
Když mám chuť si zapařit nějakou pičovinku, tak mě nikdy nezklame platformer anebo tower defense. „Kingdom Rush“ v tower defense žánru platí pravděpodobně za nejuznávanější značku – já osobně mám sice o kousek radši „Cursed Treasure“, ale i tohle je super. I když musím říct, že s každým dílem (teď sbírám achievementy v „Kingdom Rush: Origins“) to jde o kousek dolů.
Co se filmů týče, tak zrovna jsem dočuměl všechny „Creepshow“. Jednička plná známých hororových ksichtů pod taktovkou George A. Romera a se scénářem od Stephena Kinga je oukej béčko z osmdesátek. O dvojce se dá říct něco podobného, ale už je výrazně horší. Modernější trojka spadla do sraček. Seriál z roku 2019 mi přišel docela nevyrovnaný, ale některé příspěvky se mi překvapivě pozdávaly.
Poslední dobou dost poslouchám staré Cradle of Filth. Není to náhoda, což určitě brzo pochopíte, jestli jste nepochopili už teď…
Metacyclosynchrotron:
Od „Mindhuntera“ jsem moc nečekal, ale nakonec jsem se do sledování intenzivně zažral. Pomalý běh seriálu mi nevadil, vztahové pičoviny mezi postavami obvykle taky ne, i když bych byl rád za osekanou verzi, která by se soustředila čistě na činnost předmětného oddělení FBI a rozhovory se sériovými vrahy. Ale to už by to musel být ryzí dokument. Seriál totiž u mě nejvíce stoupl, když jsem se dočetl, že zmíněné rozhovory s ptáčky jako například Ed Kemper nebo David Berkowitz, vcelku věrně odrážely skutečnost, no a samozřejmě přínos onoho psychologického a kriminalistického výzkumu je neoddiskutovatelný. Zamrzel jen konec a zjištění, že třetí série asi nebude.
Dlouho jsem si chtěl přečíst něco na téma fraktálů a jejich manifestaci v přírodním světe. Hledal jsem samozřejmě něco vědeckého a zároveň přístupného i laikovi, nikoliv jeblé ezo-bludy, a na základě doporučení jsem natrefil na tu správnou knihu. Psáno srozumitelně, věcně a poutavě, takže si od Philipa Balla přečtu i něco dalšího. Kdo by totiž řekl, že proces formování prasklin v půdě nebo říčních koryt může být tak zajímavý?
„Znovuzrozený čas“ jsem četl už před pár roky, tentokrát ale poprvé v češtině a jsem rád, že se překlad povedl. Rozjezd je celkem pomalý, ale jakmile se Smolin dostane k představení svého náhledu na roli času ve vesmíru, tak se na tom dá kvalitně zafičet. Jestli vás zajímá konkrétnější popis obsahu, tak si ho přečtěte na stránkách libovolného knihkupce; napoví vše podstatné, a pokud byste měli v zásobě nějakou jinou „srozumitelnou“ filosofickou nebo fyzikální literaturu, která se tématu času věnuje, tak sem s ní.
Na hry moc času není, ale nedávno přišel víkend, kdy už jsem měl všeho plnou prdel natolik, že se mi ani nechtělo nic poslouchat nebo číst. Tak jsem nainstaloval „Doom 3“, nahrál soundpack od Trenta Reznora a šel to kosit rovnou na hard. Po letech a s debilní myší to bylo „náročné“ tak akorát a ku mému překvapení jsem se při hraní i víckrát vylekal. Vůbec jsem nečekal, že hra zapůsobí jako kdysi, a dokonce i grafika vypadá stále skvěle.
Dantez:
Většina by asi nesouhlasila, ale za mě je kvalita releasů Bolt Thrower vesměs vzestupná (linearitu kazí jen „Honor Valour Pride“). Finální „Those Once Loyal“ je vyšperkovaný triumf, který jsem docenil dávno. Až teď mě ovšem sundalo o sedm let starší „Mercenary“, které hází hutné groovy a hrubozrnné riffy téměř bez přestání.
Sokol, doktor z hor:
Co se knihomolské patologie týče, konečně se mi do pracek dostala slavná novela Ernsta Jüngera „Na mramorových útesech“. Alegorický a lyrický příběh „in a foreign land, in a foreign time“ nás zavádí do fantastických a magických kulis Velké Mariny a nabízí vskutku artistní a čarokrásný pohled do duševního a duchovního vývoje dvou bratří, kteří se odvrátili od své válečnické minulosti a zasvětili svůj život květinám. Rostoucí plíživé nebezpečí, které přichází zvenčí i zevnitř, však změní jejich život a přivede je k bolestivé konfrontaci se stínem, jemuž dříve sloužili. Krátké vyprávění o zoufalém boji hlavního hrdiny s Nadlesním a jeho „světluškami“ a „lemury“ bylo ve své době (1939!) okamžitě pochopeno jako podobenství nacistického teroru. Doporučuji všem deseti a pokud už se odhodláte k četbě, vychutnejte si závěrečný hrdinův pohled z mramorových útesů.
Skvělou zprávou, tentokrát pro milovníky francouzské literatury, je relativně nový překlad Célinovy „Cesty do hlubin noci“, tentokrát pod názvem „Cesta na konec noci“ (rok 2018). Od prvního a kvalitního českého překladu, který vyšel bezprostředně poté, co svou revoluční a kultovní knihu Louis-Ferdinand Céline vydal, uplynula řada let a díky fenomenální překladatelské práci Anny Kareninové si tak můžeme vychutnat originální jazyk a célinovskou svébytnou práci s jazykem daleko věrohodněji a přesněji. Takže pokud toužíte po autentickém Célinovi jako po ničem jiném a nemáte na to číst „Voyage au bout de la nuit“ v originále, nemusí vás to vůbec trápit, stačí vzít a číst. Protože cynické a ponuré vyprávění tohohle mizery za to stojí, i když nepatří k nejkratším.
Občas se stane, že se člověk na koncertě vyleje jak váza a není nic horšího než ještě opilejší kamarád, co vás hecuje k nákupu desek jen proto, že chce podporovat umění z cizí kapsy. Nevím už, jak se to stalo, ale „Attention Please“ od Boris jsem možná koupil přesně takhle, což by vysvětlovaly i podpisy členů kapely. Od koncertu Boris a Amenra utekl už nějaký ten pátek a já zjistil, že jsem to dosud neslyšel. A upřímně? Potěšilo to. Nečekal jsem „Amplifier Worship“ nebo „Absolutego“, na druhou stranu ani tohle – což jsem po poslechu nahrávky „Pink“ klidně i mohl. Jemné, melancholické trippy post-cosi mi kolem půlnoci dokonale sedlo do nálady a já si poklidně chrochtal nad tím, že Boris umí zahrát prakticky cokoliv.
Miluju staré Swans, vždycky jsem je miloval a vždycky budu, proto buďte rádi, že jste před deseti lety neviděli můj výraz poté, co jsem slyšel „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“. Většina reunionů ve mne nebudí dobrý dojem a původně jsem to ani slyšet nechtěl, jenže udělal jsem to a to mi uzavřelo cestu k novým Swans na celou dekádu. Možná jsem nebyl v dobrém rozmaru a měl bych tomu dát druhou šanci, ale míra zhnusení byla taková, že jsem se vždycky jen elitářsky ušklíbl, když někdo pěl ódy na „The Seer“ nebo „To Be Kind“. Nakonec jsem svou chybu napravil, obě desky si poslechl a musel jsem uznat, že mne to minulý měsíc velmi potěšilo. Nebyl to však jediný opožděný dárek, který mi Gira nadělil, protože „The Glowing Man“ mi přišel naprosto excelentní. Něco takového jsem dlouho neslyšel a upřímně, za trest by mi měli vyrvat ten otravný moudrák, co mi ještě zbyl, že jsem starého pána tak podcenil. Tohle totiž opravdu JSOU Labuťky ve své krystalické podobě – a mají snad všechno, co z nich udělalo takový kult.
Ještě jeden kousek, tentokrát se vrátíme zpátky k literatuře. „Jáma a rypadlo“ od Patrika Linharta, které jsem nedávno dočetl, není nic víc a nic míň než další komorní majstrštyk známého českého dekadenta, frenetika a vexilologa. Po Vídni a Walesu se s ním vracíme převážně na jeho milované Duchcovsko a Teplicko. V krátkých, ironických a hravých mikropovídkách si skládáme neoromanticko-sudetské podhoubí, které doslova hýří svéráznými figurkami, neuvěřitelnými historkami, magií a peprným humorem. Dokonalá sonda do duší lidí, kteří žijí „na konci světa“, poetická a zábavná. Tam, kde by se vyvoněná měšťácká prdel ani nevytrřela hajzlpapírem, se Linhart prohrabuje v uhlí a vyzdvihuje drobné, ale zářící démanty. Pro milovníky Sudet, pankáče, tuláky a pábitele povinnost!
Podobné články
3.3.2018 Amenra, Boris Reporty
22.8.2015 Cradle of Filth – Hammer of the Witches Recenze
2.11.2011 Cradle of Filth – Evermore Darkly… Recenze
20.12.2019 Swans – leaving meaning. Recenze
28.5.2014 Swans – To Be Kind Recenze
23.10.2016 Swans, Anna von Hausswolff Reporty
Hoši, pindejte si o čom chcete, ale bylo by fajn na začátku vašich mouder zmínit, co kdo zrovna chcete rozebírat, aby se na jeden fyzicky a filozoficky připravil, nebo danou oblast třeba přeskočil.
Jo, fraktály jsou krásný.
Nechápu, co a jak by sis představovala.
(3xPC hra pak kniha a trochu hudby na závěr)
(tentokrát jen dva seriály)… takhle nějak bych si to představovala.
Jj, určitě by neuškodilo přehlednějc rozdělit podle deska/seriál/hra/kniha… Někdy člověk začne číst odstavec a vidí název něčeho, co nezná a ted uvažuje – je to hra a mám to ignorovat, nebo deska, kniha či film a má mě to zajímat? :D
Hehe, jako člověk co má naposlouchaný nejvíc Swans období “To be kind” a “The glowing man”, jsem rád, že mě teď Sokol nemůže mít za úplnýho trapáka :D
Když už jste se dostali k těm hrám, tak já třeba nehraju nic. Existuje k tomu řada důvodů. Jeden z nich je ten, že se herní průmysl stejně jako pornoprůmysl zaměřuje hlavně na muže. Což je dáno několika faktory, které se zas dotýkají sexismu na mnoha úrovních. Nejde jen o to, že se hry léta cíleně zaměřují hlavně na muže, ale ženy mají i nižší mzdy a více časově omezující a neplacené práce v domácnosti. Pokud ten problém není zacyklen, pak je to aspoň pořádný fraktál, ze kterého se díky vlivu trhu a kultury sexismu dostává ven dost těžko.
Osobně mám problém snad s každou hrou, co jsem kdy viděla. Mě hry svým nastavením rozčilují. Jak mám bipolárku a asi ještě pár dalších poruch, tak mě hrozně frustruje, když se mi něco nedaří. Zároveň nesnáším pocit promrhaného času, takže stavět nějakou farmičku nebo “žít druhý život” taky není pro mě. Potřebovala bych něco akčního, hezkého, záživného, kde bych se něco naučila a dávalo to smysl, ale zároveň by se tam nechcípalo a nebyly extra špatné volby, smrtelné pády a jiné záležitosti, po kterých bych rozšlapala ovladač a rozkopala obrazovku… no, ještě jsem takovou hru neviděla… samozřejmě že ideálně s hezkým a trochu gay hrdinou.
Milost!
Spíš ty máš teď sexistický předsudky a hlavně nemáš představu o realitě. Přínejmenším v současnosti.
“Since the 1990s, female gamers have commonly been regarded as a minority, but industry surveys have shown that over time, the gender ratio has become closer to equal, and since the 2010s, women have been found to make up around half of all gamers.”
https://en.wikipedia.org/wiki/Women_and_video_games
Odkaz obsahuje i tabulku, kolik procent hráčů jsou ženy. Například už v roce 2012 bylo 44 % hráčů v Český republice ženský. To zní jako prostředí, který je výhradně zaměřený na mužský publikum.
Ale co hrály? :D Velkohry, do kterých jdou prachy, nebo spíš trapárny jako farmička? Já toho načetla hodně. Samozřejmě u nejmladší generace už je to trošku jiný. Jsou tu ty snahy, ale furt dělají hry spíše muži pro muže.
https://en.wikipedia.org/wiki/Gender_representation_in_video_games
Tady hned první odstaveček… menší rozpočty, méně prodaných kopií atd.
Nejde jen o to, kolik žen hraje, ale jak často hrají, co hrají kolik si za to můžou dovolit utrácet. A taky že se musí věčně dívat na hnusné, tapné, macho chlapy vyprsené , pitomé sexice atd.;)
Tobě asi stačí procenta hráčů čehokoli a hned máš důkaz na skoro rovnost, páč vidíš všechno žůžově.
Mně teda přijde, že ten trend je aktuálně přesně opačnej než vyprsený pitomý sexice. Dokonce i Lara Croft už má malý prsa, haha. Ale na to pravděpodobně řekneš, že to je jen můj dojem a mám zkreslenej sexistickej pohled.
Holky hrajou farmičky… podle mě předsudek. Třeba moje přítelkyně paří Zaklínače a Diablo. Ale to asi řekneš, že to je jeno výjimka.
Já nepopírám, že hry bývaly víc pánská záležitost. Ale ten trend se obrací a už to podle mě dávno není pravda. Hry s ženskejma hrdinkama (a s realistickou velikostí poprsí) vznikají a mají úspěch. Třeba The Last of Us 2 loni vyhrálo snad všechny ceny, co se vyhrát daly, a za první víkend prodalo 4 miliony kopií. Na což mi předpokládám zase řekneš, že to je výjimka…
Navíc jsi vlastně sama řekla a je to napsaný i na tom odkazu, co jsi poslala, že chlapi jsou ve hrách vykreslovaný taky nereálně. Proč to vadí jenom ženskejm a u ženskejch?
Moudrá a krásná Sasha Grey v jednom rozhovoru řekla: “Porn made for women? What is that? I think porn should be made for everybody, you know. So the only division that should… There shouldn’t even be a straight and gay a division, you know. — That’s the great thing about porn is that it there’s something for everybody; there’s a niche for everybody no matter what you like.”
Domnívám se, že něco podobného by se dalo aplikovat i tady, jen teda s tím rozdílem, že nemáme porno pro kluky a holky, ale… hry pro kluky a holky. Teda vlastně nemáme nebo bychom mít ani neměli, což je to, co se tím snažím říct. Herní portfolium je dostatečně široké a pestré na to, aby zabavilo doslova všechny, kdo o hraní projeví zájem.
No a kolik si za to ženský můžou dovolit utrácet… Jako nevim, tohle už je trochu obšírnější diskuze. Možná to vidím až moc růžově, ale mně zase přijde, že ty seš až moc zahořklá a prostě chceš bejt ta oběť stůj co stůj.
Každopádně, já třeba dělám v IT firmě, kde ženský rozhodně nejsou nijak diskriminovaný, ať už z hlediska kariérního postupu nebo finančního ohodnocení. Naopak tam existujou iniciativy na podporu žen v pracovním prostředí. Ženskejch tam pracuje poměrně dost. Přesto chlapů máme výrazně víc. Otázka zní proč…
Zrovna nedávno jsem hledal k nám do týmu dva nový lidi. Měl jsem pár desítek pohovorů, dejme tomu tak 20-30. Víš, kolik z toho bylo holek? Jedna. Možná jen nestačí řvát, že ženský na těch pozicích nedělaj, ono je taky nutný se nějakým způsobem snažit. Pokud se o tu pozici prakticky žádná neuchází, nemůže se na ní žádná dostat…
H.: Tohle se snadno může zvrhnout do debaty, jak jsou ženy motivovány vůbec ke studování jakejch oborů a jaká odvětví trh jak odměňuje. Případně jakou zátěž mimo oficiální zaměstníání mají muži a ženy co se týče třeba domácích prací, péče o děti etc.
Ale tohohle džina bych sem radši nepouštěl, neb těch věcí s tím souvisejících je vážně milion :D
Ty máš hlavně velký problém sama se sebou, protože sexismus dokážeš nacpat úplně všude. Fakt trapné tyhle tvé elaboráty. Běž raději k odborníkovi a necpi to sem.
Btw a muži už dávno nemůžou za ženskou neschopnost se prosadit. Nikdo ženským v ničem nebrání, založte si ženská herní studia a dělejte hry jen pro ženský, ženské porno taky existuje a nikdo nikomu nebrání, aby ho produkoval. Ty vole můžeš jít klidně studovat jadernou fyziku a brát 80tis mesíčně a nemít děti, dělej si chceš, ale hlavně s tím tady už neotravuj. Moje přítelkyně pracuje v labolatoři jako molekulární bioložka a v životě si nestěžovala, že za něco můžou muži, protože proč, protože je inteligentní, cílevědomá a nemá v hlavě nasráno.
Definitive Edition AoE je ve všem skvělá, ale zmizel z ní jeden zásadní faktor, kvůli kterýmu mám sérii rád a kvůli kterýmu zůstávám u HD edice, totiž, že mizej po boji mrtvoly téměř ihned do země a nezůstávají tam v různých stádiích rozkladu ležet, jako tomu bylo dříve. Prohlížet si krví, těly a zničenou vojenskou technikou prokypřené bojiště po velkých střetech byla u týhle hry vždycky moje slabost.
U nás doma jsme oprášili zase hotseat Heroes III. Přes všechen inherentní sexismus a zaměření na muže mě holka honí po mapě už několik dní s dvaceti černejma drakama a mých dvacet minotaurů komentuje medovým “Ale ty máš taky slušnou armádu, já myslim, že to bude docela vyrovnaný.”
Já nikde nepsala, že ženy nehrají, nebo nejsou mozkově vybavené ke hraní. Dokonce jsou tu progrese. Jenže zmiňuju holá, obecná fakta a ty zmiňuješ jednu kauzu. Takže díky tomu že pár žen hraje a je v tom dobrých, asi nemám pravdu, že? Určitě existuji dokonce i hry, kde už je žen převaha, ale ani to neznamená, že nemám pravdu a pokud si to myslíš, tak jsi o herním průmyslu asi málo četl.:)
Ty vole… a já, naivní burcle, jsem si myslel, že se tu budeme bavit o hezkých a podnětných věcech. A on tu zas někdo lootnul Armageddon’s Blade po tom, co vykydlil deset troglodytů a rozdává čoudy na všechny strany. Teď by se vážně šiklo mít těch dvacet černejch draků a Pouta války ;-)
To, o čem píšu, se mi taky nelíbí, ale od kdy jsou podnětné jen hezké věci? Naopak věci hezké nejsou tak podnětné, jako ty, o kterých je třeba přemýšlet, protože jim k dokonalosti cosi (dost) chybí.
Každopádně přemýšlet nad herním průmyslem není tvá povinnost, můžeš klidně řešit v deseti odstavcích nějakou starou knihu, co už ne nemá vliv prakticky na nic.
Jenže to je právě ten zásadní rozdíl mezi náma. Já si ty negativní věci uvědomuju, ale pouštím si je k tělu jen v případě, že mám chuť a sílu je řešit. A snažím se změnit to, co můžu. Ale nebaví mne řešit non-stop politicko-společenské výkaly, kterými je zaplavený internet a už nejen on.
A pak, nejsem na světě od toho, abych řešil morální dilemata některých lidí. A upřímně, já se fakt nedivím, že tahle doba je plná frustrovaných a zničených bytostí, když se imrvére řeší jen to, co je špatně a ještě k tomu na sílu. Je strašně jednoduchý upozorňovat, co je na hovno (a je toho fakt hodně), sem tam je to potřeba, ale co takhle někoho povznést. Ukázat mu něco krásného, dát mu naději, radost… Na to jsme už trochu zapomněli.
Ale pro mne za mne, klidně si dál nič psychiku. Já si raději vezmu nějakou starou knihu, která má praktický vliv alespoň na můj život ;-)
zapařte si s přítulkou k H3 neofic. datáč – Horn of the Abyss (je to graficky vylepšené a je tam nový hrad – Piráti). Jo a má to Giant single mapy, takže super…..
Kurva s kym, že si to mám zahrát?
přítelkyně=přítulkyně, přítulka. Jsi ze včera nebo jak ? :D
Hlavně šlo o ten Horn of the Abyss (autor nějakej mladej rusák) nedávno zaklepal bačkory. skončilo to na verzi 1.61. Slibovali i nový další hrad s potvorama (Forge), ale ten tým to asi neudrží bez hlavy projektu.
Já myslel, že tahle slova se používaj jen na mimibazaru :D
Hry jsou špatné. Nehraju a ani svým dětem to nedovolím. Nechci se jednou probudit se sekyrou v zádech.
…pokud pan Anastazov píše své články na drogách, jakože stoprocentně píše…
díky za tip na novej překlad Célina! už jen kvůli tomu ten článek má smysl
(a samozřejmě AoE už sosám, u toho prádně potahám cabana, jak je to sexistický svinstvo, holčičí pluky tam snad vůbec nejsou!!!)
Nověji už tam holčičí pluky jsou!
Malijci mají ženskou unikátní jednotku:
https://ageofempires.fandom.com/wiki/Gbeto
V lednu vyšel datadisk s novou civilizací, která taky může mít ženskou verzi unikátní jednotky:
https://ageofempires.fandom.com/wiki/Flemish_Militia
Ani nemluvě o tom, že za Španěly můžeš vynalézt unikátní technologii Supremacy a jít někoho rozkuchat s vesničankama:
https://ageofempires.fandom.com/wiki/Supremacy
(což zní jako trolling, ale fakt se to občas hraje :D)
Začalo to zajímavým výčtem různých zájmových aktivit, o pár hodin později se opět řeší zastoupení žen a sexismus. Pamatujete si ještě, když byl internet zábavnej a inspirativní?
Tohle téma tady zanáší stále jedná a tatáž osoba. Hry hraju přes 20 let a nebaví mě podobné nářky, proto třeba nechodím na Polygon nebo Kotaku, kde se řeší hlavně tohle a do hodnocení her tam promítají i nedostatečnou genderovou inkluzi nebo rasové zastoupení. Fakt nezájem, řešení těchto pseudoproblémů je jedna z nejotravnějších věcí vůbec. Chodím si sem číst o black metalu a místo toho čtu nářky kvuli sexismu.
Hele ale jinak docela přivítám nějaký zdroje odkud brát tipy na dobrý PC hry typu třeba Hotline Miami, Rusty Lake, Inside nebo Disco Elysium. Je toho venku fakt halda a já moc nemám nějakej vyloženě univerzální spolehlivej zdroj, kterej by to procedil.
Určitě můžu doporučit třeba RockPaperShotgun, Destructoid nebo GameInformer. Z ceskych hlavne Vortex (ti maji skvely videoobsah) a Games cz.
Osobne nejvic hraju na Nintendu, takze chodim na Nintendolife nebo NintendoEverything, ale to tady asi moc nefrci.
já ujíždím už přes rok na Subnautice. Je to krásný svět s dobrou hudbou, která v hlubinách fakt mrazí (s Leviathanem za zády). Některý hry umožňovaly dokonce nakopčit do adresáře vlastní hudbu (mp3), takže jsem hodně paříval kdysi Carmageddon s metalovou hudbou. To se to kosilo….
Rád bych věděl, jestli tři tečky chápou matematickou povahu fraktálu.
Dámy/dámo a pánové, tohle byl nejlepší eintopf za dlouhou dobu! Hry nehraju, ale naprosto mi nevadí si o nich něco přečíst, jako rozšíření obzorů. A vlastně mi vyhovuje i ten formát, kdyby tam byly nadpisy, možná bych taky selektivně přeskakoval a ochudil se o něco zajímavého. Asi sjedu nějaký Boris, ty už jsem neposlouchal snad deset let a Bolt Thrower, ti mě míjeli. Od Swans můžu prakticky cokoli (dokonce mám rád i ty často tupený desky s králíčkama na obalech), ale z toho novějšího období u mě nejvíc zabodoval jednoznačně Věštec.
Tak Věštec je bezesporu super album, fakt jsem rád, že jsem se k němu dostal. Ale ohledně těch králičích desek jsi mne trochu zmátl – já jsem právě měl za to, že White Light a Love Of Life jsou spolu s The Great Annihilator považovány za velice přelomové desky, stejně jako třeba Children of God nebo Greed/Holy Money. Přes to poslední jmenované jsem se ke Swans dostal a byla to šleha, ale s Labutěmi jsem kamarád na život a na smrt právě díky “Love Of Life”. A i recenze, které v té době na králičí desky vycházely, byly velmi, velmi pozitivní. Vlastně jsem zatím doposud nepotkal nikoho, kdo by ty desky hejtil. Takže pro mne zajímavý poznatek.
Jinak ohledně toho králičího designu, v tomhle ohledu doporučuji ten “živák” Omniscience. Na obalu je zřejmě hodně psychadelická Jarboe, co kouká z nějakého roští či kýho výra, ale když si člověk třeba na discogs najde obrázky “inside”, tak jsou tam zase ti samí králící, které Derek Thomas vymaloval na White Light/Love Of Life. Ale tentokrát trochu jinak ;-)
Dovolím si malý offtopic. Zajímalo by mě, kolik lidí zde kupuje fyzické nosiče, jestli CD nebo LP a hlavně kde fyzickou hudbu nejlépe nakoupit. Několikrát jsem například objednával CD přimo od Debemur Morti a doba dodání byla asi měsíc, což je prostě moc. Dík za tipy.
Zrovna s DMP jsem nikdy neměl problém. Vždycky mi všechno došlo v pohodě a v rozumný době. Já mám každopádně výborný zkušenosti s firmama z Reichu jako IBP, Ván nebo Amor Fati, případně Frantíkama jako Osmose nebo Season of Mist. Pagan a Agonia z Polska taky bývají v pohodě.
Pravděpodobně nejde sáhnout vedle ani s velkejma labelama typu Nuclear Blast, Napalm, Century Media nebo Metal Blade, který mají zákaznickej servis pošéfovanej. Já osobně ale od nich prakticky neobjednávám. Nedávno jsem něco málo bral u Napalm a bylo to ok.
Vždycky ale hodně záleží na tom, co sháníš. Já třeba nenakupuju u firem. Jdu po konkrétních nosičích a objednávám tam, kde je mají. Kupodivu se mi za celý ty roky nestalo zas tak často, že jsem měl s objednávkou výraznější problémy (ve většině případů navíc kvůli lokálním dopravcům, ne kvůli odesílateli), a jen výjimečně se stalo, že nic nedorazilo…
S DMP vždycky naprostá spokojenost, většinou to je v ČR během pár dní. Jen jednou se mi stalo, že jsem na to čekal více než měsíc, ale to bylo kvůli celkovým problémům kvůli covidu, za které samozřejmě label nemohl.
Tiez mam diagnozu. Bandcamp, discogs, vydavatelstva, priamo od kapely… Na to nie je univerzalna odpoved. Najcastejsie sa riadim cenami postovneho.
DMP bolo vzdycky bezproblemove a velmi rychle.
Mě docela zarazilo, že když jsem v prosinci sháněl LP posledních Blut aus Nord, tak jsem prošel snad všechny evropský speciálky, kde to neměli a pak jsem to normálně našel na českym Muzikeru. Jinak pokud můžu, tk podporuju český distribučky, což znamená třeba Day After.
Souhlasím, s Day After jsem měl vždycky skvělé zkušenosti.
Z českých věcí, aspoň co se black/death metalu týče, má docela smysl koukat na Lavadome.
hodně mi toho sežene místní Musicrecords, nebo Murderous. Jednou jsem si u Napalmu objednal starý kousek Lord Belial. S polákama kšeftuju jenom face to face, Agonia mi kdysi dávno poslala velký h…. Dřív jsem brával od jednoho známého, co měl tady na Moravě label, ale zahraniční věci měl hodně drahé….
Music Records jsou hodně v cajku, vždycky si od nich beru nějaký hevíky, větší kapely a tak. S Murderous jsem taky nikdy neměl problém, i když pravidelně od nich neberu.
S Agonií jsem osobně výraznější problém nikdy neměl. Zrovna v listopadu jsem u nich nakupoval a bylo to ok. Ani s Witching Hour jsem nikdy neměl problém ne, i když jeden čas o nich po netu běhali docela humorný historky o nedodanym zboží, rozjebanejch balících a tak. Ale neobjednával jsem u nich hodně dlouho.
S MusicRecords souhlasím. Mezi českými obchody mají asi i nejlepší ceny – dají se tam občas vychytat alba za pár korun. Jednou jedinkrát jsem s nima měl menší problém, když jsem si kdysi objednával LP Misfits a přišla nějaká bootleg verze. Vyřešilo se to ale bez problémů, navíc potom začali psát ke zboží katalogový číslo, takže se dá vše před objednávkou dohledat.
Jinak mohu doporučit i DayAfter, Magick Disk Musick nebo High Roller Records. Teď mám poprvé objednáno u Blood Harvest Records, ale to dorazí kvůli předobjednávce až někdy v květnu.
Co máš u Blood Harvest? Sněť? Tam mě taky svrbí ruka, ale čekám, zda to nebude mít někdo tady :)
u Sněti bych s nákupem merche klidně počkal na živák. Jak začnou koncerty, budou hrát zase osmkrát tejdně
Jojo, mám tam Sněť. Počkat by se dalo, ale má to dva háčky – kdy budou živáky a kolik kopií u sebe bude mít nakonec samotná kapela :D. Co říkali na FB a v rozhovou na Rádiu Wave, tak moc ne.
Ať už to bude jakkoliv, já si to pro klid na duši objednal a přihodil k tomu ještě další dvě desky. Vzal jsem vinyl s tou oranžovou mazanicí, která se pěkně hodí k obalu.
Ad Doom 3 – shodou náhod mám taky rozehráno. Loni ke konci roku jsem si dával maraton starejch Doomů a sjel jsem The Ultimate Doom, Doom II a Doom 64. Potom jsem nainstaloval i trojku, ale už jsem byl nějakej přeDoomovanej, tak jsem to v Delta Labs nechal bejt. Poslední dny jsem ale tuhle šovinistickou sexistickou prasárnu začal zase jet, když už jsem skončil s GTA:SA.
Každopádně, s hraním na veteran bych se moc nechlubil. Zrovna Doom 3 se jinak moc hrát nedá :D Na menší obtížnosti je hra úplně směšná. I na veteran se všude valí tři prdele lékáren a armoru, že víc jak polovinu z toho člověk ani nevyužije, a to aniž by spamoval save/load.
Ale jinak je Doom 3 zbytečně podceňovanej, protože je jinej než zbytek série. Já mám tu hru ale rád a souhlasím, že i dneska pořád vypadá dobře a má super atmosféru.
Doporučuju ti Doom Vulkan (nebo jestli to není ten shodný s 64). Je to asi 3 roky stará hra, která má slušnou grafiku, kde postavičky a prostředí silně připomínají staré časy. Navíc to rozjedu v poho na interní grafice Ryzen 3400G, takže nemusím živit ČEZ s nějakou přežranou NVidií apod. Jo a v pozadí hraje nějaký heavík nebo co, bez zpěvu naštěstí, jen řezavé kytarky. Ještě aby to někdo předělal do verze PerverseDoom, jako před 20 lety :D
Jestli si dobře pamatuju, tak já jsem měl u Dooma 3 dost problém s nábojema :D Jinak je dobrej, atmosféru měl jako žádnej jinej, ale chyběly tomu nápaditější lokace. Bylo to vlastně pořád to samý a ty lekačky impů byly po čase dost předvídatelný. Pořádně mě to začalo bavit, až když jsem se dostal do pekla, ale to možná bylo už Resurrection of Evil.
Ammo občas bejvá problém, když člověk intenzivně používá jednu zbraň, ale nijak velkej. Občas se mi to stává u chaingunu nebo plasmovky. Paradoxně ne u BFG, který vždycky šetřím takovým způsobem, až ho prakticky nepoužívám :D Hra tě prostě nutí ty zbraně střídat…
Nutno ještě vypíchnout střídaní zbraní a baterky, což je prakticky hrozně debilní, ale té hře to v závěru přidalo hrozně na atmosféře.
Mně to přišlo jako super nápad. Člověk si musí vybrat, jestli bude vidět, nebo bude střílet. U většiny modů tohle byla první věc, co dali do prdele, co mi přijde jako zásadní narušení mechaniky hry. Možnost svítit i střílet udělali i v BFG edition, což byl ostatně jeden ze zásadních důvodů, proč radši hraju originální verzi. BFG edition tím pádem dává smysl jen kvůli rozšíření Lost Mission, který jinde není.
Jinak teda jo, Mindhunter byl hodně super, velká škoda, jestli další série nebude. Přitom konec druhé si o pokračování vyloženě říkal.
S tím Doomem trojkou to vidím podobně. On to je rozhodně nejvíce temný a posrávací Doom, sám ho mám dost rád, byť chápu hodně lidí, kteří ho kritizují, že to není typická Doom rubanice. Projít nekonečnou mapu dvakrát tam a zpátky, jenom aby ses dostal zase ke dveřím, které jsou na začátku levelu, záživnosti dvakrát nepřidá. V době, kdy to vyšlo, to byl ale totální kult a když jsem se k tomu vrátil po dohrání 2016 a Eternalu, taky mě to furt dost bavilo. Hlavně, když jsem to hrál po flašce vína po půlnoci v totální tmě a s připravenýma čistýma plínkama po ruce.
Nicméně, pokud máte komp na to, abyste rozběhali 2016 nebo Eternal, tak taky těžce doporučuju. Ten pokrok v těch hrách je fakt mega znatelnej a hlavně to je totálně nekompromisní rubanice a masakr zmrdů. Eternal je ještě o několik tříd vetší marast než 2016, ale oba díly jsou fakt super. Doporučuju!
Jo a ještě k těm GTAčkám, asi v dnešní době nemám motivaci hrát znovu starší díly, byť především na Vice City mám super vzpomínky (z těch 3D má asi nejlepší story, side questy atd.) San Andreas bylo super a nabízelo hodně možností, ale jak bylo už fakt velké, bylo to ve výsledku tak trochu o hovně. Ve čtyřce mě docela bavil story mode, ale po dohrání má člověk tak trochu pocit, že nemá smysl cokoliv dalšího dělat, jelikož nedostane vlastně žádné bonusy.
Z čeho jsem ale posranej, tak je (dnes už taky trochu starší, ale fakt výborná) pětka. Regulérně nejnadupanější děj, kterej šlape od samotného začátku a baví až do konce. Žádný hraní si na zkurvenýho taxikáře, prostě hned v třetí misi jdete vykrást banku (nebo co to bylo) atd. Plus to je taky asi první 3D GTA, kde se dají nějak normálně řídit auta, vypadá to dobře no a celkově to je fakt hodně pestré (i díky tomu, že přepínáš mezi několika postavami). Je to velký, máš tam mega možností, ale furt nemusíš přejíždět po obrovský mapě jako čurák jen kvůli tomu, aby ses dostal k další misi. Ve 4k s full detaily to fakt vypadá krásně a nenapadá mě jediná věc, co bych tomu vytknul.
Takže jestli něco z relativně novějších her má smysl pařit, tak za sebe říkám minimálně GTA V a Doom Eternal.
Mimochodem, vím, že poněkud odbočím ze světa akčního survivalu, ale vidím, že jste fajnšmekři – znáte Grim Fandango? Jsem to dohrál teďka v adventu potřetí (teda po víc jak dekádě, takže jsem z toho zase něco měl), ale je fakt, že některý pasáže jsem měl nadrcený (ono dost těch hádanek je tam insane, než mi došel ten trik s “umělým sněhem”, vyškubal jsem si málem vlasy) a tak si to víceméně užil jako interaktivní film. On Tim obecně dělá skvělé hry, škoda, že Psychonauts jsem nikdy nedohrál (ten dračí boss v mlékařově noční můře byl pro mne konec), ale ty hry mají kouzelnou atmosféru, jsou neotřelé, originální a rozhodně nejsou hloupé. Ale abych se vrátil ke Grim Fandango – tam je deset z deseti snad úplně všechno krom ovládání (remaster udělal ovládání víc user friendly, ale stejně jsem to z nostalgie dohrál šipkama), hudba fenomenální, dialogy a vnitřní monology hlavního hrdiny rovněž, atmosféra přísná a nádherně noir. A hlavní hrdina, to je v podstatě moje alter-ego. A ten jeho hispánský přízvuk je bomba.
Trochu si říkám, že bych si to mohl zahrát znovu teď, v březnu, abych měl i já nějakou hru do svinstva. ;-)
Navíc, a to jsem zapomněl, je ta hra krutě tragikomická (ten hořký humor je zabijáckej) a též umí být až hluboce a krásně dojemná. Pokud jste nehráli a slyšeli o tom v superlativech, tak po tom určitě sáhněte.
Znám Grim Fandango, nikdy jsem to nedohrál. Pamatuju si recenzi ve Score i demo, ke hře samotné jsem se na PC dostal o mnoho let později. Momentálně mi leží ve Switchi remasterovaná verze, kterou jsem koupil z důvodu “třeba někdy”. Ze starých adventur je mi nejbližší určitě první Broken Sword, The Longest Journey a Gabriel Knight.
Vida, další pixelhunter. ;-) Tak starý, dobrý Broken Sword, o tom když mluvím, používám samá hezká slovíčka. Ne, vážně, je to skvělý. A mělo to taky svůj osobitej humor. Hlášku “Zatvářil se, jak kdyby si zrovna prdnul na pohřbu” používám dodnes. Osobně jsem nejraději měl část s Irskem, zvlášť toho hvízdajícího týpka před knajpou, ale toho zkurveného kozla si mohli autoři odpustit. Než jsem se přes něj dostal, zabralo to dva dny nadávek.
Irsko je nejlepší, souhlasím. Každý charakter tam je nezapomenutelny, starostlivý chlápek v gumákách před hromadou sena, kýchající borec u piva nebo ten kluk, kterého pak srazil Khan v autě. K Vánocům jsem dostal Broken Sword 5 a koho tam nepotkám, no hned v první půlhodine strážník Moue a pak ta květinářka z Rue Jarry. Nostalgie.
ad Metacyclosynchrotron:
Ohledně seriálu “Mindhunter”. Netflix prý aktuálně jedná s D. Fincherem o případné třetí řadě, tak uvidíme, co z toho nakonec bude.