Nejočekávanější album měsíce: Devin Townsend – Z2

H.: Mysticum – Planet Satan Index očekávání: 8/10 Ježura: Manes – Be All End All Index očekávání: 8/10 Kaša: Devin Townsend – Z2 Index očekávání: 6/10 nK_!: Slipknot – .5: The Gray Chapter Index očekávání: 10/10 Atreides: Manes – Be All End All Index očekávání: 10/10 Zajus: Anaal Nathrakh – Desideratum Index očekávání: 9/10 Skvrn: Manes – Be All End All Index očekávání: 10/10 Thy Mirra: Slipknot – .5: The Gray Chapter Index očekávání: 9/10

Před časem jsme v eintopfu trochu nenápadně zavedli takové zajímavé pravidlo, že při počítání indexů pro jednotlivá alba se začaly započítávat i desky, jež každý redaktor zmíní, a to za poloviční počet bodů oproti té hlavní nahrávce, kterou si ten který redaktor vybere. Když si tedy jako nejočekávanější album měsíce zvolí X a dá index třeba 9/10, ale v textu zmíní, že se těší i na Y a Z, pak X dostane 9 bodů a Y i Z každé 4,5 bodu. Jednoduché.

Zdánlivě to vypadá jako kravinka, ale v říjnu toto pravidlo poprvé ukázalo svůj smysl. “Be All End All” od norských experimentátorů Manes si hned tři redaktoři zvolili jako nejočekávanější album měsíce. Přesto nakonec v součtu celé redakce vyhrálo “Z2” od Devina Townsenda, ačkoliv to si jako nejočekávanější zvolil jediný redaktor. Nicméně nové dvojalbum legendárního kanadského nezmara jinak zmínilo hned šest lidí z osmi, díky čemuž se Devin vyšvihl do čela indexové tabulky. Avšak nutno dodat, že to bylo velice těsně, protože “Z2” nad “Be All End All” zvítězilo o pouhý půlbod. Na třetí příčce se pak umístila očekávaná novinka “.5: The Gray Chapter” od populárních maskovaných Američanů Slipknot.

H.:

Původně jsem se tu vykecával víc, ale abych vás příliš nenudil, budu tentokrát trochu stručnější a zmíním jen jednu záležitost, o níž se moc nemluví, i když by se podle mě mělo a vlastně si myslím, že by to měla být pro každého fanouška black metalu jedna z nejočekávanějších událostí za dlouhé roky. Mysticum jsou možná první skupinou, jež začala kombinovat chladný industriální sound se syrovým black metalem a byli to právě oni, kdo položil základní kámen kapelám jako Aborym nebo Dødheimsgard. Debutová a doposud jediná dlouhohrající nahrávka “In the Streams of Inferno” je i přes své stáří dodnes neskutečný náser, který svou zvířecí nehostinností ponižuje i současné skupiny. O pokračování v podobě “Planet Satan” se začalo mluvit už na konci 90. let, ale bude to až letos, po dlouhých 18 letech od první desky, kdy novinka vyjde. A očekávání jsou sakra vysoko!

Ježura:

Září se zlomilo do října, z léta se stal podzim a pro hudebního fanouška začínají žně. Krom toho, že nejedna peněženka zapláče nad bezpočtem koncertů, které už teď plní bílá místa v kalendáři, také nabírá na intezitě koloběh vydávání zajímavých nahrávek a říjen rozhodně není výjimkou, neboť toho vychází spoustu a včetně velkých nebo význačných jmen. Můj výběr třech nejočekávánějších říjnových desek míří dvakrát do vod avantgardy a jednou někam na pomezí folk a black metalu ve značně netradičním podání; ve všech třech případech však do Norska. Oním netradičním mixem folku a blacku mám na mysli bergenské Galar s jejich třetí řadovkou “De gjenlevende” a bylo by to pro mě velké překvapení, kdyby tahle dvojice přišla s něčím jiným než výtečným a neotřelým materiálem. Druhé místo si odnáší slovutní Solefald, kteří se chystají namlsat své fanoušky na dlouho očekávanou řadovku “Kosmopolis sud” minialbem “Norrønasongen kosmopolis nord”. Ano, prosím. A neméně proslulí experimentátoři to u mě dnes také vyhrávají. Desku “Be All End All” od obnovených Manes jsem sice už (jednou) slyšel, ale ten jeden speciální poslech, který mně a řadě dalších Manes dopřáli na Brutal Assaultu, mě ujistil v tom, že až se mi album dostane do spárů, rozhodně s ním strávím dlouhé hodiny a budu se ochotně nimrat v tom, co mi napoprvé přišlo dobré a s potenciálem k růstu k hvězdným výšinám. Už se na to vážně těším, ujetému přebalu navzdory…

Kaša:

Říjen je zatraceně nabitý měsíc, protože bych dokázal vybrat snad desítku alb, na která se (jedno jestli více, čí méně) těším. Nicméně, protože můžu uvést pouze tři kousky, tak musím sáhnout po novince Exodus, kteří se celkem nečekaně opět dali dohromady s navrátilcem Stevem “Zetrem” Souzou a od jejichž “Blood In, Blood Out” čekám thrashový počin roku. Další návrat, tentokrát však ještě zajímavější, přináší “At War with Reality” severských At the Gates. Navázat po 19 letech na takový opus jako “Slaughter of the Soul” bude obrovská výzva, takže doufám, že se borci pochlapí a přijdou s fantastickým materiálem. No, a samozřejmě nesmím opomenout Devina Townsenda a jeho očekávané dvojlabum “Z2”. Devina já prostě žeru a od návratu kávychtivého Ziltoida si slibuju opravdu velké věci. Druhý kotouček, jakožto novinka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je pro mě už jenom třešnička na dortu. Dvojité porce nové muziky se nebojím, takže věřím, že tenhle poťouchlý Kanaďan dostojí svému jménu a očekávání se mi vrátí na konci října zpět.

nK_!:

Začínám mít takové neblahé tušení, že asi žádnou očekávanou hudbu neposlouchám. No vážně, každý měsíc mám dost problém vybrat tři desky, které bych sem mohl napsat a tento říjen je to ještě horší. Přitom mám pocit, že oproti mému hudebnímu okolí toho sjíždím strašně moc. Nebo je jenom celý rok 2014 okurkový? No nic, každopádně v říjnu vyjde po nekonečných šesti letech nová fošna kapely, na které jsem kdysi svou metalovou dráhu začínal. Ano, řeč je samozřejmě o Slipknot a jejich novince “.5: The Gray Chapter”. Jestli tohle nebude nahrávka roku, rituálně smažu harddisk s muzikou a odinstaluji všechny hudební přehrávače v počítači (brát, prosím, s rezervou). Zkrátka se hodně těším a doufám, že i přes loňské nucené odejití bubeníka Joeyho Jordisona a smrt baskytaristy Paula Graye (v roce 2010) bude “Pětka” (stejně jako starší tvorba) stát za to.

Atreides:

Byť v říjnu je víc desek, které mě zajímají, jejich seznam vážně nemá cenu vypisovat. Namísto toho vyberu všehovšudy dvě. První z nech je “Z2” z dílny Devina Townsenda, nástupce prvního Ziltodia, který u mě byl onou seznamovací deskou s tímto umělecem, a který mě svojí mentální vyjetostí baví dodnes. Druhou deskou je má dnešná volba, a to “Be All End All” od Manes. Sedm let stará “How the World Came to an End” sice má pár much, jinak jde ale o excelentní a nadčasovou desku. Novou desku jsem již slyšel v rámci Brutal Assaultu a tak o ono překvapení z prvního poslechu jsem již nějakou dobu připraven, zatraceně mě ale zajímá, jak se album vyvine v průběhu času, což je vlastnost, která je v případě Manes dá se říci esenciální. Očekávání jsou tedy vysoká, stíny pochybností minimální a nedočkavost ohromná.

Zajus:

Jestliže si pravidelně stěžuji, že fakt nevím co zvolit, či hůře nevím z čeho zvolit, tentokrát to snad ani nemohlo být jednodušší. Ne snad, že bych byl nějaký dlouholetý fanoušek Anaal Nathrakh, popravdě jsem se dosud stále neprokousal celou diskografií. Na “Desideratum” se však těším opravdu hodně. Když jsem poprvé slyšel jejich poslední počin “Vanitas”, doslova mě sestřelil ze židle s razancí, s jakou se to povedlo kdysi snad jen Converge. Pokud by se někdo sháněl po hudbě, jejíž agresivita a intenzita je vyhnaná do naprostých extrémů, a přesto nejde jen o samoúčelné mlácení do nástrojů, doporučil bych mu právě Anaal Nathrakh. “Vanitas” bylo perfektně vyvážené, energické a zapamatovatelné a přesně to čekám od jeho nástupce. “Análové” nejsou jedinou kapelou, na kterou se v říjnu těším, ale odstup je velký. EP se staronovými skladbami vydají moji progmetaloví oblíbenci Haken. Ačkoli tato kapela zatím vypouští zásadně samé klenoty, na “Restoration” nahlížím skepticky. První vypuštěná “Darkest Light” mě totiž dost zklamala a obávám se, že v podobném duchu se ponese i zbytek disku. Kdo však téměř zaručeně nezklame, je Devin Townsend. Sice se obávám jeho typického problému, tedy přebujelé stopáže, ovšem i tak nepochybuju, že “Zet na druhou” přinese tunu skvělého materiálu.

Skvrn:

Říjen je fakt brutálně natřískaný. Těch desek je neskutečný kotel a na své si musí přijít snad každý. Volba říjnové jedničky na rozdíl od září hrozně složitá a po delším váhání jsem ukázal na “Be All End All” z dílny norských experimentátorů Manes. Upřímně vůbec netuším, jak bude nástupce skvostného “How the World Came to an End” (2007) znít, co je však jisté, je to, že jen jeho kvalitativní vyrovnání by znamenalo otřesy v letošní albové špičce. Původně jsem tu měl sice úplně jiné album, ale zkrátka sedm let je sedm let, zvlášť když Devin Towsnend své desky seká jak Baťa cvičky a Solefald přichází “jen” s předzvěstí dlouhohrajícího alba. To, že se na nového Townsenda čeká vždycky sotva rok, je věc první. Věc druhá je, že na nového Ziltoida se opravdu těším. První část z dílny téhle zelené příšerky mě majestátně bavil a já pevně věřím v to, že i dvojcédéčko “Z2” zaboduje. Jediného, čeho se trochu bojím, je formát, jelikož jde vlastně jen o takového “poloZiltoida” – na druhém CD totiž najdeme řekněme klasickou Devinovu desku. V neposlední řadě tu je již zmiňované “Norrønasongen kosmopolis nord” od Solefald. A i když jde opravdu jen o minialbum, neříkejte, že škatule “progressive folk-pop-noise” ve vašich uších nezní dostatečně zajímavě. Jak jste zřejmě pochopili, příští týdny budou opravdu výjimečné a nebude tedy žádný překvapením, že v čele s datem 10. 10. bude říjen za 10/10.

Thy Mirra:

Mohl bych se lehce opakovato po kolegovi nK_!, protože letos to s deskami mám hodně podobně. A vlastně to dost podobně mám i se Slipknot. Rozhodně to nebyla moje první metalová kapela, dostal jsem se k nim až celkem pozdě přes mého taťku, ale jsem za to možná rád, těžko říct, co bych si z tak komplexní hudby, jakou Slipknot tvoří, vzal v nějakých třinácti letech. Každopádně vymodlená deska všech maggots je zde a těším se na ni fakt dost. Netřeba asi dodávat, že Slipknot je divadlo od začátku do konce a i celé několikaleté přecitlivělé drama po smrti Paula Graye je možná lepší brát trochu s nadsázkou, každopádně Slipknot jsou tu a jejich šaráda s novými maskami, tajnosti s novými členy a celkové zahušťování atmosféry jim obrovsky hrají do karet, proto musí být index očekávání vysoko snad u všech, kteří s nimi kdy přišli do styku. Pánové totiž odjakživa ví, co dělají. V těsném závěsu jsou Emigrate, možná lehce nedoceněný side project Richarda Kruspeho z Rammstein. Jejich debutové album mám jako skalní fanoušek Rammstein tisíckrát najeté a zadřené hluboko pod kůží, takže zklamání neočekávám ani v nejmenším. Další věcí, kterou si s radostí poslechnu je “Z2” od Devina Townsenda, pokračování Ziltoida, což je jedna z mých nejoblíbenějších desek od tohoto kanadského Voldemorta, a tak čekám s nadějí, že to dopadne skvěle, což, řekněme si na rovinu, taky dopadnout nemusí, protože Devinův rozptyl je široký a ne s každou deskou se každému může trefit do vkusu, natož právě mně!

---