Skuggsjá - Skuggsjá

Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.


8 komentářů u „Redakční eintopf #87 – březen 2016“

  1. Ksakru, ještě víc tmy, temnoty a zla? :D :D :D To aby si člověk pořídil pochodeň… No, nebo radši baterku… P.S.: Snad Skuggsjá nezklame, velký očekávaní nikdy nepřináší nic dobrého, člověk je pak jen zbytečně pekelně kritickej i k něčemu, co je vysoko nad průměrem. :)

  2. Pre mňa je Skuggsjá veľkým sklamaním.
    Len ďalšia ixtá varianta nordic folk – viking – winter – kvázi dark – a ešte neviemakého metalu, pričom ten “metal” je tu len prázdny pojem, namiesto neho si radšej dosaďte 3xfolk; a ešte presnejšie – folklór. Vklad pána Bjørnsona je minimálny. Podobnú hudbu sme tu mali už v oveľa lepších variantách. Z celej dosky je, žiaľ, trošku zaujímavejšia iba jedna jediná (!) skladba: Rop Frå Røynda – Mælt Frå Minne, čo je na rovnú hodinu hudby dosť málo.
    Počas počúvania ma viackrát napadlo, že prečo ja vlastne ten nórsky folklór takto pozorne počúvam, a či by sa tí škandinávci s rovnakým záujmom venovali povedzme našej Chorea Bohemice, Lašským tancom, či Terchovskej muzike?…

    1. …ešte by som rád dodal svoje bezprostredné dojmy:
      často veľmi rozťahané, zbory bez gradácie, ako pri táboráku, patetické (+recitácia!), budovanie atmosféry minimálne, tympány dodané pre “epičnosť” dosť otravné, rockový doprovod veľmi úsporný… stačí?
      A to som k platni pristupoval veľmi ústretovo. Mrzí ma, ak kazím radosť z očakávania.

      1. Mám dvě poznámky/postřehy…

        a) Vypuštěný ukázky se mi hodně líbily, takže jestli to zní takhle celý, já budu spokojenej :D
        b) Jak je možný, že máš vždycky každý album najetý takovou dobu před vydáním? :D

        1. a) Som rád, že sa ti ukážky páčili a budem úprimne rád, ak sa ti zapáči aj celé album. Všetci sme rôzni a každý vníma hudbu inak.
          Vo všeobecnosti nie som zástanca negatívnych kritík, Z vlastnej skúsenosti viem, koľko práce musia muzikanti vynaložiť pre vznik AKEJKOĽVEK skladby. Kvalita môže byť kolísavá, ale vždy je to dielo, kus roboty.
          Iná vec je však prípad, keď je okolo platne väčší hype, než si doska (podľa mojej mienky) zaslúži, a ešte horšie, ak za tým cítim menežérske “prášky” a promo tlaky.Vtedy sa môže stať, že “vybuchnem” a poviem svoj názor. (V žiadnom prípade nechcem tým naznačiť, že by na Sicmaggot mali byť nejaké tlaky, práveže si tento magazín vážim pre jeho nezávislosť.)
          Skôr ma pobavilo (sorry) to, ako sa redaktori tešia na 95%-né folklórne album. Okrem mien tvorcov ničím ďalším zaujímave (IMHO). Po Enslaved tam nie je ani len stopový prvok a samotná Wardruna má oveľa viac dark ambientu. Ale pre Nórov môže mať istú pridanú (národnú) hodnotu, uznávam.

          b) Vždy nie, stane sa len sem tam. Mám svoje (ľudské) zdroje, a keď pekne poprosím…. :D

          1. No, já to ještě nijak nesoudím… slyšel jsem jen ty ukázky a záměrně ještě spíš zběžně, protože radši si vždycky radši počkám na celou desku. Když z toho nakonec vyleze roztahaná nuda, nebudu mít problém to uznat… ale ten letmej poslech ukázek mě zaujal, a tudíž se těším, až si to pustím celý (o čemž ten eintopf ostatně je – že se těším).

            Že je to jen další folklórní (anebo dokonce jen folklórizující?) album… to mi neva, mě to baví :D A pokud z toho není nijak cítit Enslaved a naopak to bude mít blíž k Wardruně, tak to mně osobně bude spíš vyhovovat. Nějak jsem v posledních letech zjistil, že jakkoliv Enslaved hrajou skvěle a není tomu co vytknout, tak to nemám potřebu poslouchat a každý album poslechnu, řeknu si dobrý a víckrát to nepustím, radši se u nich vždycky vrátím ke starší tvorbě (90. léta), čili nevliv Enslaved u mě není překážka :)

  3. Skuggsjá mi kytarovou prací a atmosférou značně připomělo DorDeDuh, snad až příliš, je to fakt sakra podobné ta hudba, třebaže melodika je inspirována jinou kulturou. Ale Hancocku, Skuggsjá přece není žádný folklor, poslechni si norský folklor, to je něco totálně jiného, stejně, jako Žiarislav nemá s folklorem kromě inspirace společného nic.

    1. Jasné, uznávam, že sa môžem mýliť, nie som odborník na nórsky folklór a vždy veľmi rád poopravím svoj názor smerom k faktom.
      Mne to však ako folklór pripadalo, čo z hľadiska poslucháčskeho zážitku je to isté.
      Prirovnanie k Žiarislavovi je inak veľmi presné, ale nekoliduje s predchádzajúcou vetou. Vážim si ho skôr pre jeho názory a vedomosti, než pre jeho hudbu. Tak silná inšpirácia folklórom pre mňa vždy bude – folklórom. Mimochodom, nie som odporca folklóru, celkom ho mám rád, ale v (pre mňa) rozumných dávkach.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.