Dantez:

Top5 2020: 1. Black Curse – Endless Wound 2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned 3. Akhlys – Melinoë 4. Offermose – Stilhedens tårn 5. Sevdaliza – Shabrang CZ/SVK deska roku: 1. Goatcraft – Spheres Below 2. Infer – Aeon of Deathless Blight Neřadový počin roku: 1. Balmog – Pillars of Salt 2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony 3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga Artwork roku: Akhlys – Melinoë Objev roku: Golden Light Archeologický objev roku: Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992) Shit roku: Behemoth – A Forest Koncert roku: 1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR Videoklip roku: Flatbush Zombies – Afterlife Film roku: 1. His House 2. The Devil All the Time 3. Hunter Hunter Potěšení roku: hudební nadprůměr Zklamání roku: Shame od Uniform a skon MF Dooma

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.

2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.

3. Akhlys – Melinoë

Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.

4. Offermose – Stilhedens tårn

Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.

5. Sevdaliza – Shabrang

Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Goatcraft – Spheres Below

Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.

2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.

Neřadový počin roku:

1. Balmog – Pillars of Salt

Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.

2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.

3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.

Artwork roku:

Akhlys – Melinoë

Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.

Objev roku:

Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.

Archeologický objev roku:

Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.

Shit roku:

Behemoth – A Forest

Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.

Koncert roku:

1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.

Videoklip roku:

Flatbush Zombies – Afterlife

Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.

Film roku:

1. His House

Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.

2. The Devil All the Time

Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.

3. Hunter Hunter

Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.

Potěšení roku:

hudební nadprůměr

Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.

Zklamání roku:

Shame od Uniform a skon MF Dooma

Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.

Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.

Zhodnocení roku:

Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.

---