Ekove Efrits - Nowhere

Ekove Efrits – Nowhere

Ekove Efrits - Nowhere
Země: Írán
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Intro
02. Public Theatre
03. Parallel Presence
04. Blessed by Nature
05. One Truth, One Confession
06. Infinitesimal
07. Metamorphosis
08. Sword and Wound
09. At the Gates of Oblivion
10. Belong to Nowhere

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnes se v recenzi podíváme zase na jedno hodně příjemné překvapení, u něhož vám na samém konci článku doporučím, abyste si to šli okamžitě sehnat, protože to prostě stojí za to… ale to jsem asi neměl říkat takhle brzo, co?

Začněme však znovu a pomaleji vcelku jednoduchou otázkou. Kolik znáte metalových kapel z Íránu? Nepochybuji o tom, že se mezi vámi jistě najdou fajnšmekři, kteří by mi tu nějaká jména bez problémů vysypali, nicméně většina z nás jich asi moc dohromady nedá. Jenže právě Ekove Efrits stojí za to, abyste si tohle jméno do své kartotéky zařadili. Jedná se jednočlenný projekt z hlavního města Teheránu, za nímž stojí jistý Saman N., někdy též známý pod pseudonymem Count de Efrit. Nejedná se ovšem o začátečnickou záležitost, jelikož aktuální “Nowhere” je už jeho čtvrtým dlouhohrajícím albem.

Pokud si dáte tu práci a podrobíte jméno skupiny nějaké té rešerši, snad každý zdroj na vás vyplivne, že se jedná o black metal, v některých případech dokonce snad depresivní black metal. Budeme-li se bavit čistě o “Nowhere”, pak to první je v zásadě pravda, ale ne až tak úplně, protože takhle jednoduché to u Ekove Efrits není; depresivní black metal je pak úplná blbost. V čem je tedy ono pověstné jádro pudla? Ekove Efrits sice je black metal, ale v jeho současné podobě, jak je prezentována na “Nowhere”, bych se nebál jej označit jako experimentální. Do hudby promlouvá nejen třeba ženský vokál, o nějž se postarala Megan Tassaker ze stájových kolegů Lycanthia z Austrálie, ale také velký vliv lehké elektroniky, především pak trip-hopu. Obzvláště ve druhé polovině alba právě tato podoba hudby Ekove Efrits přebírá hlavní otěže a odsunuje black metal skoro až na druhou kolej… no, vlastně možná i v té první polovině. Jenže o co méně tam je black metalu, o to více jsou pak jeho výjezdy působivější. Právě díky tomu trip-hopu pak dá Ekove Efrits lehce vzpomenout na dalšího stájového kolegu, francouzský projekt netra, a byť zde se o až tak geniální záležitost nejedná, pořád je “Nowhere” svou kvalitou setsakra vysoko. Rovněž zmiňovaný ženský zpěv hraje výraznou roli, zdaleka nejde jen o rovinu obyčejného hostujícího vokálu, který přidá jednu sloku v jedné písničce, aby se neřeklo… naopak, Megan Tassaker dostala na “Nowhere” dost velký prostor, objevuje se v podstatné části písní a posouvá je ještě o kus dále… popravdě řečeno se mi zde její výkon líbí ještě víc než v domovských Lycanthia, ale to samozřejmě může být dáno i tím, že samotná hudební stránka Ekove Efrits mě oslovila o poznání více.

Začátek “Nowhere” však nějaké hrátky s elektronikou úplně nepředesílá. Úvodní půlminutka “Intro” je nic neříkající, jen ticho, do něhož sem tam zaštěbetá ptáček. “Public Theatre” se sice rozjíždí vcelku relaxačně, ale jakmile se ozve black metal, člověk si vzpomene spíš na takové Agalloch (nutno upozornit, že jen v případě tohoto kusu); celkově je to asi nejmetalovější song nahrávky. “Parallel Presence” začíná s další klidnější pasáží, která dýchá trip-hopem a do níž se postupně přidává Megan se svým vokálem, až po druhé polovině se ozývá metal. Takových songů, kde klidnější rozjezd směřuje k black metalovému vyvrcholení, je na desce víc, kromě dvou právě jmenovaných jsou to třeba ještě “Sword and Wound” a “One Truth, One Confession”, kde se elektronická a metalová složka vystřídají víckrát. Naprosto fenomenální je však v tomto ohledu šestá “Infinitesimal”, jež se pro mě takřka ihned stala naprostým vrcholem “Nowhere”. Nese se v lehce elektronické atmosféře, pomalu plyne, postupně vstupuje a zase odchází hned několik výtečných motivů, z nichž třeba jeden klávesový je bez přehánění naprostá fantazie. Ve svém závěru pak skladba dopluje do kytarového riffu a vypjatého vokálu, které píseň také ukončí. Tohle je pro mě osobně kompozice suverénně na 10/10, jednoduše fenomenální.

Druhou sortou písní na “Nowhere” jsou ty, v nichž se metal neozývá vůbec a jedná se o většinou čistě instrumentální atmosférické kousky. Nebudeme-li počítat zmiňované “Intro”, které je malinko o ničem, jedná se vlastně o všechny nejmenované, tedy “Blessed by Nature”, “Metamorphosis”, “At the Gates of Oblivion” a “Belong to Nowhere”. Právě tyhle kousky dovádějí k dokonalosti onu poklidnou náladu nemetalových pasáží songů, jejichž názvy padly v předchozím odstavci. Přestože mně osobně se z nich nejvíce líbí asi “Metamorphosis”, které paradoxně nijak neškodí, že přichází hned po nepřekonatelné “Infinitesimal”, výborné jsou všechny. Samozřejmě, pokud v hudbě striktně vyžadujete kytarové riffy, líbit se vám to nebude… i když to vlastně celé “Nowhere”. Jestli si ovšem umíte užít úžasnou atmosféru, ať už je zahraná na jakékoliv nástroje a v jakémkoliv žánru, jistě budete nadšeni i z těchto kompozic. A jaká že ta atmosféra je? Inu, stačí se podívat jenom na obálku “Nowhere”, protože ta pro mě osobně tu náladu hudby vystihuje naprosto přesně.

“Nowhere” je zjednodušeně řečeno určeno všem, kteří mají rádi inteligentní a působivou hudbu. Black metal v podání Ekove Efrits je hodně otevřený… vlastně natolik, až je ve výsledku black metalem mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát, protože když tak nad tím přemýšlím, vlastně je na tom albu v menšině. Ale to vůbec nijak nevadí, neboť důležité je to, že “Nowhere” je naprosto skvělá nahrávka. Pamatujete si ještě, co jsem říkal na začátku? Ne, nedělal jsem si srandu – vážně si to běžte sehnat, protože to prostě stojí za to.


Další názory:

Musím chtě nechtě souhlasit s oběma kolegy, protože deska “Nowhere” z provenience íránského projektu Ekove Efrits je tak trochu malý zázrak. Posluchači nabízí 52 minut hudby, která se i ve svém relativním minimalismu umí vytasit s takovou atmosférou, jakou jí může závidět opravdu kde kdo. Aby taky ne, když míchá trip-hop s black metalem, což jsou oba velmi atmosférické žánry… Nechce se mi tu moc zabíhat do detailů, protože jsou dostatečně vylíčeny v samotné recenzi, ale dva si stejně neodpustím. Zaprvé mě velmi potěšilo, jak nenápadně se Samanovi podařilo do hudby zapracovat jedinečnou melodiku středního východu, která sice celek nikterak neurčuje, ale když se nějakým detailem zlehka připomene jen proto, aby vzápětí zase vyklidila pole, je to velmi příjemné a “Nowhere” to dodává další, byť jen velice jemný rozměr. Druhá poznámka směřuje na trefné přirovnání skladby “Public Theatre” k tvorbě Agalloch. Ano, ta podbnost tam opravdu je, a to po hudební i vokální stránce, ale musím se přiznat, že když se Saman konkrétně zde pokouší o čistý zpěv, proti Johnu Haughmovi je to podstatně slabší, až bych řekl falešné. Naštěstí je to ale jediná výhrada, kterou k celé desce mám, a celkové kvality “Nowhere”, jež ani trochu nesnižuje, na ni dají takřka ihned zapomenout. Tahle deska se sice tváří trochu nenápadně, ale a kdo jí věnuje dostatek své pozornosti, ten v ní začne objevovat opravdovou nádheru. Na první pohled se tu toho sice neděje nijak moc, ovšem vlastní kvalita toho mála a také nesmírný Samanův cit pro kombinaci všech dílčích prvků desky stačí na opravdu skvělý výsledek. Každá melodie, každá kytarová linka, každý sampl – všechno je na svém místě, perfektně funkční a velice silné. Ať už se Ekove Efrits snaží zaujmout mírným či ostrým výrazem a ať už se zpívá nebo jde o čistou instrumentálku, vždy je to výborné, působivé, podmanivé… “Nowhere” má skvostných jednotlivin na rozdávání, triumfuje jako celek a navíc má v sobě něco, co nutí k dalším a dalším poslechům, přičemž každý z nich s sebou nese nové a velmi příjemné objevy. A když celou tu slávu ještě halí tak krásný obal, jakým se chlubí “Nowhere”, spokojenost může být absolutní. Nesmírně silné album a jasná volba pro všechny posluchače s otevřenou myslí, o tom není sporu.
Ježura

Ekove Efrits - Nowhere

“Nowhere” je jedním slovem nádherná deska. Kolega vše vystihl vcelku jasně, musím však jednu věc zdůraznit – black metal je na “Nowhere” opravdu až druhý v řadě. Elektronika tepe skrz většinu hrací doby alba zcela suveréně a když už nějaké ty kytary a bicí vystrčí růžky, není to na dlouho. Častěji kytaru slýcháme jako doprovod, pouhý prvek doplňující mnohem důležitější trip-hopové vibrace. Album hraběte z Efritu mi tak připomíná hudbu Thy Catalque, za níž stojí také jediný muž, maďar Tamás Kátai. Ovšem zatímco Thy Catafalque pracují spíše s negativními emocemi, hudba Ekove Efrits je spíše jemná, elegantní a tesklivá. Člověk žijící v srdci Evropy se tak musí podivit (a zastydět) nad tím, co může vzniknout v zemi, kterou si mnozí spojují spíše s válečnými konflikty a konzervativní ideologií, než s hudbou s moderním a technicky bezchybným zvukem. 8,5 bodu je hodnocení naprosto zasloužené, Ekove Efrits přinesli první překvapení nového roku.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.