Electronic Beats 2015

Electronic Beats 2015

Electronic Beats 2015
Datum: 13.3.2015
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Adi Ulmansky, Ibeyi, Von Spar, Warpaint

Ačkoliv obecně vzato nemám zrovna moc sympatií k hudebním akcím, které se konají pod patronátem tak nehudební organizace jako T-Mobile, na letošní pražské vydání festivalu Electronic Beats jsem nakonec přece jenom vyrazil. Důvod je jasný – možnost vidět Warpaint. Nemá cenu nijak zastírat, že zbytek účinkujících mě příliš nezajímal, avšak navzdory očekávání jsem se nakonec docela dobře bavil skoro celý večer…

Jako první se slova ujala izraelská zpěvačka Adi Ulmansky se svou kombinací jakési modernější elektroniky (trochu glitch, možná trochu dubstep a trochu ještě něco jiného) a hip-hopu. Když jsem to zkoušel před samotnou akcí poslouchat, hudebně mi to přišlo diplomaticky řečeno nic moc (nediplomaticky řečeno jako debilita), ale živě ta vyhrazená třičtvrtěhodinka uběhla docela rychle a příjemně – čemuž jistě napomohl i fakt, že koukat se na pěknou holku prostě bývá zábava. Na pódiu se nacházela pouze tři velká svítící písmena ADI, jinak si ale Adi Ulmansky vystačila jen s pomocí notebooku, synťáků a pultíku, které na střídačku ovládala, a samozřejmě také mikrofonu, do nějž občas zazpívala, občas zarapovala. Navíc nebyla úplně statická a tu a tam se neváhala trochu zavlnit do rytmu nebo jít s mikrofonem na jednu stranu pódia blíž k lidem (druhá strana publika měla smůlu, protože tam jí v cestě stál stůl s hračkami), takže nuda to určitě nebyla. Poslouchat tohle asi fakt nezačnu, ale i tak musím říct, že nakonec se mi to skoro i líbilo.
Zaznělo: “Chinatown”, “Snow”

O něco hůře na tom byla z mého pohledu francouzsko-kubánská dvojčata Ibeyi. Ne, že by na tom, co se na pódiu dělo, bylo něco vyloženě špatně, protože sesterskou dvojici hraní podle všeho bavilo a i v publiku to vypadalo na spokojenost, jen asi nejsem ten správný člověk, který by docenil kombinaci R&B, ethna a špetky uhlazené elektroniky. Na můj vkus je to takové moc “černošské”, což samozřejmě nemyslím nějak blbě, aby si někdo nemyslel, jen mě podobné věci prostě neoslovují (byť třeba taková “River” je poměrně příjemná písnička, to zase ano). Zpočátku mi vystoupení přišlo relativně zajímavé, (přinejmenším z toho důvodu, že jsem podobných věcí zatím živě moc neviděl; a kromě toho – talent tam jistě je, to také nepopírám), ale postupem času jsem se začal trochu nudit a ani africké bubínky, a capella písničky nebo uvolněná komunikace to nezachránily. Pro mě osobně nejslabší článek večera.
Zaznělo: “Better in Tune With the Infinite” [Jay Electronica cover], “Ghosts”, “Mama Says”, “Oya”, “River”

Kdo mě ale bavil opravdu hodně, to byli němečtí Von Spar, kteří přehodili náladovou výhybku k psychedelii. Jejich lehčí a stravitelnější věci jako třeba “Chain of Command”, jež mě jinak příliš nebaví, se daly v koncertním podání skousnout úplně v pohodě a ta zkouřenější krautrocková tvorba pak byla živě opravdová pecka. Když se Němci po trochu zbytečně natahovaném minimalistickém intru (během něhož se dva, místy tři členové docela regulérně nudili, protože neměli co dělat) konečně rozjeli, nastoupily bicí a monotónní psychedelické plochy, tak to mělo vážně sílu a právě v takových chvílích to kapele slušelo suverénně nejvíce, protože ten drogový nádech typický pro tyhle žánry to rozhodně mělo. Von Spar navíc jako jediní ten večer skutečně využili prostor Archy se svou projekcí, která byla místy dost zajímavá, tudíž se bylo i na co dívat. Bez těch několika jednodušších kousků bych se sice obešel, ale i tak super vystoupení a kapela schovaná za hradbami kláves, pultů a notebooku (kytarista vzadu téměř nebyl vidět) vypadala docela mocně.
Zaznělo: “Chain of Command”, “V.S.O.P.”

Oproti Von Spar s bohatou nástrojovou výbavou působily Warpaint docela civilně, ale ono to vůbec nevadilo, jelikož losangeleská dívčí čtveřice byla skvělá i tak. I když je kolem téhle skupiny poslední dobou docela hype, bylo znát, že to není žádná umělotina, ale vyhraná a talentovaná kapela, která navíc na pódiu působila značně uvolněným dojmem a její výkon ani náznakem nepůsobil rutinně. Hudebnice se navzájem bavily, zároveň si ale také hraní užívaly a prožívaly (třeba taková Jenny Lee Lindberg je s baskytarou prostě úžasná, vážně). Vzhledem k tomu, kolik toho Warpaint prozatím vydaly, nijak nepřekvapí, že se hojně hrálo z obou dosavadních alb a z pilotního EP “Exquisite Corpse”. Měl-li bych ovšem jmenovat nějaké vrcholy setu, určitě bych zmínil “Love Is to Die”, během níž Theresa Wayman odložila kytaru a jen s mikrofonem se ukázkově rozparádila, excelentní “Disco//Very” (tenhle track je prostě pecka) a přídavkovou nádheru “Elephants”.

Na druhou stranu, vyloženě slabého místa set Warpaint neměl, a ať skupina zahrála cokoliv, ani jednou mě nenapadlo, že bych místo toho radši slyšel jiný song (za což ale do jisté míry určitě může i fakt, že všechny moje oblíbené kousky zazněly). Muzikantské výkony taktéž velká paráda, a i když jsem výše vyzdvihnul jen baskytarisku, skvělý byl kompletní čtyřčlenný ansámbl. Jednoduše řečeno to bylo výtečné od začátku do konce, na čemž nic nezměnilo ani to, že se Warpaint jako první na celé akci potýkaly s menšími technickými problémy. Jenže i když to místy trochu skříplo a zpěvačka/kytaristka Emily Kokal házela po zvukařovi pohled pomalu každou druhou písničku, naštěstí nešlo o nic, co by výborný dojem zkazilo. Celých cca 70 minut včetně přídavku o dvou položkách tedy uběhlo jako nic a líbilo se mi to vážně hodně.

Setlist Warpaint:
01. Warpaint
02. Undertow
03. No Way Out
04. Composure
05. Love Is to Die
06. Intro
07. Keep It Healthy
08. Disco//Very
09. Burgundy / Krimson
10. Bees
– – – – –
11. Elephants
12. Biggy

Celá akce jinak běžela úplně bezproblémově a stanovené začátky setů byly dodržovány opravdu takřka na minutu přesně. Pivo Heineken točené do zálohovaných kelímků bylo taktéž překvapivě poživatelné a upřímně mě ještě potěšilo, že se nepotvrdila moje největší obava. Docela jsem se totiž bál toho, jak to bude na místě vypadat, protože festival hlásil již nějakou dobu předem vyprodáno, což znamená naplněnou kapacitu Archy… nevím, jestli jste tu někdy byli, ale z mých předchozích návštěv mi vážně nepřišlo, že by se tam mělo pohodlně vejít 1200 lidí. Naštěstí jsem měl asi špatný odhad, jelikož nebyl problém se hýbat, a i když na Von Spar a Warpaint už bylo opravdu hodně lidí, já osobně jsem se nikdy nikde netlačil (není nic horšího, než když vám na koncertech narušuje osobní prostor nějaký upocený dobytek!). Další velké plus pak náleží vysokému počtu pohledných slečen v publiku – oproti metalovým akcím, kde to jsou samí kořeni, příjemná změna!

Úplně všechno však dokonalé nebylo a bez pár věcí bych se obešel. Čistě osobně mi není moc sympatické, když do mě projekce mezi kapelami bombarduje, abych o akci běžel hashtagovat na sociální sítě. Inu, #nasrat. Dále bych zrušil DJe mezi kapelami… už jen z toho důvodu, že ve většině přestávek mi přišlo, že prostě pustil jeden beat, který bušil lidem do palice celou půlhodinu. Úplně největší problém jsem měl ovšem s programem, který byl sice dodržován na čas (což je samozřejmě dobré), jen nechápu, kdo ty hrací časy stavěl… Jako sorry, ale začít hrát v půl desáté se čtyřmi kapelami a headlinera nechat začínat hrát v půl druhé ráno a končit ve tři (nakonec to ale Warpaint zapíchly o něco dříve), to mi prostě přijde jako totální hovadina. Začátek normálně v osm bych ocenil mnohem víc.

Nicméně i navzdory tomuhle jsem si z Electronic Beats odnesl mnohem lepší zážitek, než jaký jsem očekával. Warpaint a Von Spar totiž byli skvělí, Adi Ulmansky byla v pohodě a nakonec ani ty Ibeyi nebyly vyloženě špatné, byť mě to úplně neoslovilo. Za mě tedy nakonec povedený večer (no, spíš noc).


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.