Eluveitie - Helvetios

Eluveitie – Helvetios

Eluveitie - Helvetios
Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Prologue
02. Helvetios
03. Luxtos
04. Home
05. Santonian Shores
06. Scorched Earth
07. Meet the Enemy
08. Neverland
09. A Rose for Epona
10. Havoc
11. The Uprising
12. Hope
13. The Siege
14. Alesia
15. Tullianum
16. Uxellodunon
17. Epilogue

Hodnocení:
Ježura – 5,5/10
H. – 5,5/10
nK_! – 7,5/10
Zajus – 6/10
Beztak – 5/10
Ellrohir – 4/10
Madeleine Ailyn – 5/10

Průměré hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Eluveitie jsem měl vždycky rád a i přesto, že se v posledních letech stali mainstreamem, jsem bránil jejich jméno, neboť i ten mainstream byl proveden navýsost kvalitně. Je mi tedy záhadou, kde se v případě jejich aktuální novinky “Helvetios” stala chyba…

Aby bylo jasno, nečekal jsem žádný návrat ke kořenům a tedy ani žádný nášup syrové pohanské atmosféry, jako tomu bývalo v dobách výborného debutu “Spirit”. Naopak. Po skvělé zkušenosti, jakou mám s mnohými tradicionalisty zatracovaným “Everything Remains as It Never Was” bych spíš tipnul, že při zachování vycizelovaného zvuku a širším masám přístupnému charakteru hudby samotné zkusí Eluveitie stvořit zase něco trochu jiného. Popravdě, ono to jiné je, ale poněkud jiným způsobem, než jsem si představoval. Lze jen těžko popsat moje upřímné zděšení, které následovalo po prvním poslechu. Absolutní plytkost, zoufale málo zapamatovatelných momentů a slušný riff aby člověk pohledal. Za vše mluví přemáhání, jakého bylo třeba k dalším poslechům. Ovšem dlužno dodat, že když už jsem se k nim přemluvil, po nějaké době jsem zjistil, že to nakonec není až tak úplně tragická žumpa, jako to vypadalo na poprvé. Jenže tahle prohlášení by bylo dobré něčím podložit, že?

Zásadním kamenem úrazu je enormní podíl naprosté vaty, který jedině vyniká díky neúměrné délce alba. Při takřka hodinové stopáž je složité udržet pozornost i u alba, jež nabízí daleko hodnotnější hudební zážitek než “Helvetios”, které v této disciplíně selhává na plné čáře. Na to, jak je dlouhé, totiž obsahuje zoufale málo skutečně dobrých pasáží, které nahrazuje již zmíněná vata. Co se týče celých skladeb, tam už je bilance vyloženě tragická. A přitom by stačilo zkrátit stopáž o čtvrtinu, některé skladby vyhodit úplně, některé zkrátit na polovinu, zbylý materiál zahustit slušnými pasážemi těch skladeb, které neprošly sítem, a voilà – rázem se bavíme o něčem jiném. Ne, nepředstavuji si to jako Hurvínek válku a pro ilustraci to snad stačí. A jak že se ta všudypřítomná vata projevuje? Tak především kytary. Nevědět že v Eluveitie figurují dva kytaristé, až na těch pár výjimek vážně nepoznám, že se do strun neopírá pouze jediný. Když si ovšem vzpomenu, co všechno se dá vytvořit za pomoci jediné kytary, potom kytarové party “Helvetios” nemohou už vůbec aspirovat na jakoukoli obecnou pochvalu. Sice se tu a tam urodilo, ale většina riffů postrádá nějaký nosný nápad a především koule. A na bezpohlavních a rozplizlých základech se špatně staví…

Nedostatek nápaditých a energických riffů jde v ruku v ruce s povětšinou nevýraznými a místy až otravnými slokami. Když už se případný potenciál skladby projeví, je to především v refrénech anebo mezihrách, a to prostě na dobrý song nestačí, je mi líto. Alespoň že si folkové nástroje udržují jakous takous úroveň, ale tady musím do poslední tečky souhlasit s poznámkou H. na toto téma (viz níže) – niněra, píšťaly, housle a kdovíco ještě pospolu prostě znějí slušně snad pokaždé, když se na ně hraje něco folkového. Ale abych tu jen nekritizoval, i “Helvetios” má svoje světlejší stránky. Za zmínku rozhodně stojí výkon niněristky Anny, která dostává v rámci Eluveitie čím dál tím víc prostoru i co se týče zpěvu a pokaždé, když otevře ústa, je to přinejmenším dobré. Třeba jinak nechutně přeslazenou rádobybaladu “A Rose for Epona” dovedu poslouchat jedině když se soustředím na Annin emotivní zpěv. Rovněž frontman a ústřední postava kapely, monsieur Chrigel Glanzmann, odvádí standardně nadprůměrný výkon a potěšil mě i novou polohou, která je slyšet v sypačce “The Siege”. A pak tu máme pochopitelně množinu vážně dobrých pasáží, které však trestuhodně zanikají v záplavě těch špatných až průměrných, z čehož ve výsledku zbývá akorát hořká pachuť promarněné příležitosti.

Ale abych to konečně nějak rozetnul – “Helvetios” rozhodně obsahuje slušné skladby. Za zmínku stojí určitě “Santonian Shores”, která má jako jedna z mála skutečný odpich, tah na branku a koule. Prostě je to vážně solidní nářez. “Luxtos” se mi sice oposlouchala, ale pořád patří k tomu lepšímu, co lze na “Helvetios” najít. Stydět se nemusí ani klipem doprovázená a rovněž velmi příjemně odsýpající “Havoc” nebo na hranici prachsprostého popíku balancující, ale stále ještě velmi slušná “Alesia”. Do tohoto výčtu by se mohl řadit i srdceryvný žalm “Scorched Earth”, kdyby končil tak o minutu a půl dřív. “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo “The Siege” jsou skladby ucházející, které obsahují velmi slušné momenty. Problém je, že to jsou většinou jen ty momenty a zbytek je bohapustá generická výplň. Ano, přesně tady se skrývá podstatná část toho promarněného potenciálu. A pak nám tu zbývá odpad, nevýrazné a naprosto zbytečné skladby, které na albu akorát překáží, nudí a přispívají ke všeobecné mizérii. Kdybych o tom mohl rozhodovat, ukončím album s posledním tónem “Alesia” a do horoucích pekel pošlu i titulní “Helvetios”, neuvěřitelně utahanou “Home”, až na vokál nesnesitelně přeslazenou “A Rose For Epona” a čistě folkovou vložku “Hope”, která působí, že na albu je jedině proto, aby tam nějaká ta čistě folková vložka byla. S nimi by šel svou cestou prolog s ukecanou částí epilogu, které by v už tak zbořeném konceptu (který, ruku na srdce, není nikterak oslnivý) nebyly zapotřebí, a rázem bychom byli na slabých čtyřiceti minutách, ke kterým by se klidně dva nebo tři dobré songy přilepit daly. Pak bych možná “Helvetios” zhodnotil výrazně lépe. Bohužel tak ale musím učinit v jeho současné podobě a ta je všechno jen ne uspokojivá.

Dlouho jsem přemýšlel, kolik bodů mám nakonec “Helvetios” udělit. Nakonec jsem se rozhodl tnout do živého a alespoň tímhle způsobem vrátit kapele zklamání, jaké mi svým aktuálním počinem připravila. Není v tom nic osobního, to rozhodně ne, a ono zklamání jsem se snažil ohraničit čistě racionálním přístupem, jenže ono nelze hodnotit celé, ještě navíc koncepční album podle toho, že se vedle těch několika málo slušných skladeb objeví v těch mizerných nějaký dobrý moment. “Helvetios” je bez debat nejhorší řadové album, které kdy Eluveitie vydali, a já doufám, že to příště bude lepší. Kdyby to mělo být horší, to už bych nad kapelou musel definitivně zlomit hůl…


Další názory:

“Helvetios” už od půlky ledna, kdy jej nějaký dobrák jistě k velké radosti kapely i firmy vypustil na internet, budí velmi rozporuplné názory. Zatímco fanoušci opět šílí a vyzdvihují Eluveitie do nebes jako cosi unikátního, ostatní posluchači, kteří ještě neztratili soudnost, se chytají za hlavu. Zatímco minulá deska byla slušná a poslouchatelná (i když musím říct, že přestože jsem ji v dobové recenzi dost pochválil, za nějakou dobu jí velmi rychle také došel dech, přesto však proti “Everything Remains as It Never Was” stále nic nemám), novinka už je s prominutím opravdu příliš nedobrá. Nejlepší na “Helvetios” jsou folkové nástroje – ne snad proto, že by jejich linky byly tak dobře napsané, ale čistě z toho důvodu, že tyto instrumenty zní dobře samy o sobě, ať na ně hrajete s nadsázkou cokoliv. Zbytek alba je ovšem prázdný jak hospoda po zavíračce. Proč tam hrají dvě kytary nechápu, když na ozdobu by byla i jedna samotná, vždyť takhle by to pomalu zahoblovala i moje babička. A to je jen jeden příklad za všechny – celkově je to plytké, nevýrazné, šité horkou jehlou. Těžko říct, čím tato situace vznikla… buď samotným Eluveitie prostě docházejí nápady (že velká část nápadů už od jejich debutu nebyla ani původních, to teď ponechme stranou), nebo se label Nuclear Blast prostě a jednoduše snaží na kapele, jež je aktuálně v laufu a posluchačstvo ji žere, vytřískat pokud možno co nejvíc peněz v co nejkratší době, tudíž Švýcarům nedává dostatek času na vytvoření odpovídajícího materiálu (kdo někdy zaslechl občasné zákulisní drby o tom, jak Nuclear Blast neváhá kecat do tvorby svých nejúspěšnějších koní, ten určitě ví). To jsou ovšem jen spekulace a těžko vynášet nějaké soudy, jediným faktem zůstává to, že “Helvetios” je z velké části opravdu slabý materiál. Jediné světlejší momenty vidím v “Santonian Shores” a “Havoc” – ne, že by to byly vyloženě skvělé songy, jen jsou mezi tou ostatní mizérií jednookým králem mezi slepými. Chtělo by to méně skladeb, menší stopáž, více kvality. Uznávám, že je to možná přísnější, ale za mě 5,5, víc s prominutím nemohu dát, jelikož se mi “Helvetios” víc nelíbí než líbí, vlastně možná s touto známkou ještě přivírám oči…
H.

Oproti předchozímu dílu (“Everythig Remains as It Never Was”) mi “Helvetios” přijde určitým způsobem roztříštěný a decentralizovaný. Poukazuji hlavně na celkovou (ne)celistvost nahrávky, protože minule mi celkový koncept alba sedl více a tady si místy připadám jako na návštěvě u pejska a kočičky. Možná je to mnou, ale prostě mi nové skladby přijdou na placku naházené bez jakéhokoliv ladu a skladu. Samotný obsah materiálu proti předchůdci také maličko pokulhává, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního a v praxi jde jen o několik slabých kousků. Z těch lepších se mi naopak líbily “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo nástrojově laděná “Scorched Earth”.
nK_!

Dva roky po skvělém “Everything Remains as It Never Was” přicházejí Eluveitie s další řadovou deskou a já byl náležitě zvědavý, s čím moje nejoblíbenější folk metalová kapela přijde. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. “Helvetios” je v podstatě dobré album, které má ovšem několik zásadních chyb, které ho sráží na kolena. V první řadě je to délka. Téměř hodinová stopáž se k hudbě Eluveitie jednoduše nehodí. Rozdíl deseti minut oproti předchozím albům se může zdát nevelký, ovšem na vyznění celé desky to má zásadní vliv. Moje druhá výtka směřuje k instrumentálním folkovým intermezzům. Na “Everything Remains…” mě všechny tyto předěly bez výjimky bavily (dokonce jsem si občas cíleně pouštěl jen je), kdežto na “Helvetios” je mám chuť přeskakovat. Extrémem je v tomto případě “Scorched Earth”, jejíž umístění na albu považuju za největší omyl Eluveitie v dosavadní kariéře. “Helvetios” kvůli ní ztrácí i ten zbytek konzistence a jednoduše nefunguje jako celek, což je pro koncepční album zásadní problém. Právě koncepčnost celého projektu je pro mě dalším zklamáním. “Helvetios” působí jako kompilace několika dobrých skladeb, několika horších skladeb a několika nudných předělů a tak by koncepční album v žádném případě fungovat nemělo. Správné koncepční album by mělo diváka donutit poslouchat pozorně od začátku do konce, jenže “Helvetios” jako by vás přímo nabádalo k tomu, abyste si z něj pustili jen pár skladeb a zase ho vypnuli. Původně jsem chtěl Eluveitie vytknout ještě nepřítomnost alespoň jedné opravdové hitovky, která by se mohla rovnat skladbám “Inis Mona” či “(Do)Minion” z předchozích desek. Nakonec jsem takovou skladbu ovšem našel. “Alesia” je ukázkou, že i přes kupu výtek, které k albu mám, dokážou Eluveitie v roce 2012 stvořit opravdu silnou píseň. Jen je škoda, že takových není na “Helvetios” víc. Takto ho musím hodnotit za pouhých šest bodů a to mě velice mrzí.
Zajus

Už je to několik let, co mám Eluveitie zaškatulkované jako jednu z mých mnoha oblíbených kapel. Jenže ono už je to pěkně dlouho, co jsem si pustil nějakou jejich desku celou. A musím se přiznat, že předešlé album “Everythig Remains as It Never Was” jsem slyšel pouze jednou. Už mne to k téhle bandě moc netáhne a můj opravdu malý zájem se projevil i u “Helvetios”. Tato deska obsahuje obrovské množství zbytečné vaty s pár světlými momenty, které desku nemají šanci zachránit. Stále to jsou klasičtí Eluveitie, ale už mne to prostě moc nebaví. Jako vždy jsou zde skvělé folkové nástroje, jenže kam se poděly kytary? Kde je ten parádní melodický death, který si vyhrávali dřív? Zdánlivě se tváří, že tam stále je. Jenže já o něj během poslechu nezavadil. Je prostě tak nevýrazné, až bych brečel. A co jako, u všech svatých, má znamenat ta téměř hodinová stopáž? Tak snad jsou alespoň fanoušci spokojeni. Mne totiž deska k dalšímu poslechu nepřiměla. A tak přesouvám Eluveitie ze své škatulky “oblíbené kapely” do škatulky “kdysi jsem poslouchal” ke kapelám jako In Flames či Killswitch Engage.
Beztak

Eluveitie jsem neměl nikdy rád. O to víc mě překvapilo, že nové album začíná skvělým songem “Helvetios”, následovaným podobně povedeným kouskem “Luxtos”. Bohužel tím více méně končí pozitiva a v dalším průběhu se potvrdil můj zažitý obraz Eluveitie coby nezáživné kapely, která na obyčejný agresiviní death metal namíchala sem tam nějaké to nástrojové fidlátko a z nějakého důvodu to neuvěřitelně široké masy fanoušků vzaly jako nový a objevný vítr na poli folk metalu. Krásně je to toto mé obvinění vidět například na skladbě “Havoc” – první minuta naprosto tuctový death, pak se tedy chvíli jakž takž fidlá (ale fúze nefunguje zdaleka tak dobře jako třeba u maďarské Dalriady), pak opět hrají prim deathové riffy a growl, kterým se v samém závěru marně snaží sekundovat jakési folkové pozadí. Jistě, jsou přítomny i skladby jako “Scorched Earth” nebo závěrečný nesmírně hezký “Epilogue”, jenomže z mého pohledu převažuje nezáživný materiál. A ke všemu album obsahuje dva vyloženě odpuzující, řekl bych popově laděné kousky – “Alesia” a potom naprostý výblitek “A Rose for Epona”. Záměrem zjevně bylo slevit z běžné agresivity, nabídnout něco baladického a vyvolat emoce prostřednictvím “silného textového námětu”. Emoce se tedy u mě vyvolat podařilo, ovšem jiné, než si asi kapela představovala. Na albu je pár nadějných kousků, ovšem tak na jedno dvacetiminutové EP a ne na hodinovou stopáž full-length nahrávky. Podle mého by Eluveitie prospělo dát si chvíli tvůrčí pauzu a přestat chrlit jedno album ročně ve snaze vytřískat co nejvíc z aktuální vlny popularity. Pak možná budu uvažovat, že nějakému vyzrálejšímu výtvoru přídělím větší dávku bodů.
Ellrohir

Eluveitie

Po poslechu “A Rose for Epona” jsem měla pocit, že se Eluveitie možná totálně zbláznili a kytaristovi možná přerazili obě ruce, aby nemohl hrát. To tak strašně “zpopovatěli” a “zhitovatěli”? Naštěstí moje nervozita značně povolila po prvních minutách celého alba. Začalo mi to totiž znít jako skupina, kterou tak dobře znám. Možná až moc mi to začalo znít jako skupina, kterou znám. Eluveitie by si měli dát oddech a najít nový směr svým nápadům. Je to kvalitní a dobré pro zarputilé fanoušky. Ti mají jistě radost. Člověk, který si dopřeje odstup a podívá se na jejich diskografii komplexně, pochopí, že “Helvetios” je jakési prapodivné omílaní starých dobrých tónů a motivů. Když už je znáte tak dobře jako já, je vám to ještě očividnější. Písnička stejně nazvaná jako album je sic kvalitním, ale do očí bijícím příkladem celé té maškarády. Jako by se to ani nesnažili popírat. Na celém neštěstí přidává také to, že když už vykrádáte svoje staré nápady, neměli byste je seřadit, jak vás to napadne, ale dát celému albu nějakou tu přesně danou linku. To se Eluveitie podle mě až tak nepovedlo. A když už se tam pokusili o něco nového, tak po podle mě až tak taková pecka, jako v rámci “Epony”, nebyla. Možná příště. Opravdu doufám v to, že se příště přes tu pětku přehoupnou.
Madeleine Ailyn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.