Emmure - Eternal Enemies

Emmure – Eternal Enemies

Emmure - Eternal Enemies
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Victory Records

Tracklist:
01. Bring a Gun to School
02. Nemesis
03. N.I.A. (News in Arizona)
04. The Hang Up
05. A Gift a Curse
06. E
07. Like Lamotta
08. Free Publicity
09. Most Hated
10. Grave Markings
11. Hitomi’s Shinobi
12. Rat King
13. Girls Don’t Like Boys, Girls Like 40’s and Blunts
14. New Age Rambler
15. We Were Just Kids

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouho jsem se na tuhle desku těšil, dlouho jsem se odhodlával k recenzi ve strachu, aby můj obvyklý spánkový deficit neovlivnil nepříznivě hodnocení pro mě tak zásadního alba. Asi by bylo předem nutno říct, že jsem velký fanda Emmure. Velký. Což znamená, že mám jejich logo vytetované na pravém předloktí. Jasný? Tak fajn, teď se můžu pustit do naprosto objektivní a nezkreslené recenze nové desky “Eternal Enemies”.

Tato parta z newyorského Queensu je totiž jakousi zvláštní veličinou ve spektru metalových kapel. Zjednodušeně řečeno, každý, kdo o nich někdy slyšel, si velice rychle vytvoří silně vyhraněný názor – začne je buď nenávidět, nebo milovat. Ke které skupině se řadím já, to asi není třeba zmiňovat. Pokud si čtenář vzpomene, že na přelomu tisíciletí existoval dnes již prehistorický žánr nazvaný nu-metal, jistě si vybaví i kapelu Limp Bizkit, nejkontroverznější útvar tehdejší metalové scény. Právě na jejich odkaz se Emmure očividně rozhodli navázat, což je na “Eternal Enemies” slyšet možná ještě více než dříve. Skalní odpůrci obou kapel se mi teď asi vysmějí do tváře, jestli jako myslím vážně, že by nová deska zaznamenala jakoukoli změnu od těch předchozích, ale opak je pravdou.

První zásadní změnou je textová část alba. V posledních letech se Emmure na deskách vydávali na jakési vesmírné science fiction tripy. Na “Speaker of the Dead” se to hemžilo postavami z “Transformers” a “Street Fighter” a poslední fošna “Slave to the Game” byla zase plná komiksových postav z Marvelu a DC Universe. Zpěvák Frankie Palmeri v jednom starším rozhovoru přiznal, že v průběhu nahrávání “Slave to the Game” byla kapela v tvůrčí i osobní krizi, a proto do textů nevložil žádné zvláštní úsilí ani myšlenku. Na “Eternal Enemies” se Frankie ve svých textech vrátil do staršího období kapely, takže se tradiční fuckovací diss-tracky střídají s popisy pocitů a myšlenek kriminálních živlů, vrahů, šílenců apod. Klasika.

Už v intru “Bring a Gun to School” je vidět, jakým směrem se bude album ubírat. Text o člověku, který ve škole postřílí svoje spolužáky, se vine okolo obligátního riffu, při němž se hraje na prázdné struny. Emmure by si na svůj styl hraní možná mohli udělat patent, aby z toho aspoň něco měli, když už si z nich kvůli tomu polovina internetu dělá nekonečnou srandu. Singlovka “Nemesis” nakopne brutálním riffem, aby bylo jasno, že kapela rozhodně ještě nevyčerpala svůj potenciál. Uprostřed písně překvapí pochodový marš na virbl a přejde do breakdownu, kde podruhé překvapí synťák, prvek, který u Emmure rozhodně nebývá ve zvyku. Následuje “N.I.A. (News in Arizona)”, kde je naopak úvodní riff naprosto debilní, až se za kapelu skoro stydím. Na konci song naštěstí zachraňuje brutálně zkreslená basa, jež z debilního riffu udělá naprosoto ultimátní peklo a zlo. No fajn. Na čtvrté stopě “The Hang Up” je bohužel trochu slyšet, že Emmure už možná naráží na svoje limity. Kdyby “The Hang Up” byla na albu “Felony” z roku 2009, tak by moje srdíčko asi zaplesalo, ale ač to říkám nerad, na “Eternal Enemies” už je to lehce kolovrátek. Na “A Gift a Curse” se kytary trochu rozjedou, čímž myslím, že se zde nedrtí pouze akordy, popřípadě prázdné struny, ovšem aby skalní fanoušek nebyl zklamán, střídají se vyhrávky s těžkotonážním riffem jako z dílny Meshuggah.

U hopsačky “E” se konečně nevyhnutelně dostáváme k Limp Bizkit, Frankie mezi řvaním rapuje, v refrénu se vykřikuje “Hellyeah!!” a celkový feeling ještě umocní scratchující DJ. Takhle vypadá nu-metal po roce 2010. Následuje klipovka “Like Lamotta”, kde Frankie vypráví o vzestupu svojí kapely na scéně a dokážu si představit, jaké peklo se bude odehrávat pod pódiem, až jí Emmure budou hrát živě. V dalších dvou věcech “Free Publicity” a “Most Hated” si Palmeri pro změnu vylejvá svůj vztek na všechny ty zástupy haterů, kteří se do něj opírají na internetu. “Free Publicity” je klasicky nářez a “Most Hated” je zase ponurá píseň s epickým refrénem. Je zajímavé, že Emmure dokážou udělat ponurou píseň, i když neustále hrajou prázdné struny na sedmistrunkách jako vždycky. Epický refrén obsahuje i “Grave Markings”, jež mi osobně hrozně připomíná jeden song ze soundtracku ke hře “Mirror’s Edge”.

Jestli mě něco na albu fakt nudí, tak je to jedenáctá “Hitomi’s Shinobi”, prostě jenom rubačka bez nějakého zvláštního nápadu, takže o ní už nic dalšího psát nebudu. “Rat King” také neoplývá nějakou zásadní hudební invencí, ale zato je to aspoň rychlý moshcorový nářez, při kterém se v pitu trhají končetiny, necelé tři minuty a jde se od toho, takže proč ne. Vyhulená “Girls Don’t Like Boys, Girls Like 40’s and Blunts” by měla zřejmě přinést nějaké morální poselství, ale hudebně teda nic moc, což se nezmění ani v následujícím tracku “New Age Rambler”. Škoda. V tuhle chvíli musí mít už běžný metalový i hardcorový fanoušek chuť album vypnout, což by byla ale škoda, protože by přišel o zavírák “We Were Just Kids”, jakousi Frankieho zpověď, do níž zřejmě vložil svoje srdíčko a je to v tom slyšet, stejně jako v “MDMA”, ze “Slave to the Game”. Čisté kytary střídající se s nářezovým riffem v refrénu tvoří svojí dynamikou epos, který je paradoxně možná nejsilnější skladbou z alba, byť vůbec nekoresponduje s tradičním stylem kapely.

Jak tedy album zhodnotit… podle toho, co píšu, musí být jasné, že ač Emmure fakt žeru, z desky “Eternal Enemies” jsem se prostě na prdel neposadil. Zatímco internet si dělá srandu z toho, že Emmure hrají na kytarách jenom na jednu strunu a nepoužívají pražce, tak se pánové rozhodli světu ukázat, že mají na víc co se týče instrumentální složky, bohužel výsledek působí trochu rozpačitě. Na desce je spousta míst, kde hlavní riff podkresluje vyhrávka v pozadí, ambientní synťák atd. Jako by kluci trochu zapomněli, v čem jsou mistři, a to jsou drzé hardcorové riffy střídané brutálními breakdowny. Přestože jsou tracky na “Eternal Enemies” krátké, tak jsou děsně pomalé a utahané a všechny ambientní plochy a vyhrávky neskutečně kazí dynamiku a nasranost, kterou si Emmure získávají fanoušky už víc jak deset let.

Co naopak desce prospělo, je producent Joe Sturgis, díky kterému deska dostala precizní zvuk a určitě právě díky němu se na albu objevily synťáky, scratche a další elektronické prvky. Naopak tohle je cesta, kterou by se podle mě měli Emmure vydat. To, že umí víc než drhnout donekonečna prázdnou áčkovou strunu, na “Eternal Enemies” předvedli celkem obstojně, stejně jako to, že se nebojí nových věcí, jako je elektronika, byť je to v dnešním metalcoru celkem standardní záležitost. Nemyslím si, že by “Eternal Enemies” byla špatná deska, ale asi by jí slušelo méně než patnáct songů, vlastně kdyby se vypustily čtyři předposlední tracky, moje hodnocení by dopadlo líp. Takhle dávám sedmičku, ale jenom proto, že mám Emmure fakt rád, mám jejich kérku na ruce a tři kousky jejich merche právě na sobě, jinak bych musel dát minimálně o půl bodu méně.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.