Emyn Muil - Túrin Turambar Dagnir Glaurunga

Emyn Muil – Túrin Turambar Dagnir Glaurunga

Emyn Muil - Túrin Turambar Dagnir Glaurunga
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: leden 2013
Label: Nartum Music Projects

Tracklist:
01. Túrin Son of Húrin
02. Aure Entuluva
03. Arise in Gondolin
04. Mîm’s Betrayal
05. Dark Riots from Angband
06. Gurthang
07. Path of the Doomed
08. The Sack of Nargothrond
09. Death of Glaurung
10. Hail to the Black Sword
11. When Beren Met Lúthien

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

“Pak Túrina zvedli a viděli, že se jeho meč zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Mnoho rukou usilovně sbíralo dříví; vysoko je navršili, zapálili velký oheň a zničili drakovo tělo, až z něho zbyl jen černý popel a kosti roztlučené na prach, a na spáleništi už nikdy nic nevyrostlo. Túrina však uložili do vysoké mohyly tam, kde padl, a vedle něj úlomky Gurthangu. Když bylo dokonáno a elfští i lidští pěvci zapěli žalozpěv vyprávějící o Turambarově udatnosti a o kráse Níniel, přinesli velký šedý kámen a postavili na mohylu. Elfové na něj doriathskými runami vytesali:

TÚRIN TURAMBAR DAGNIR GLAURUNGA”

Odpusťte mi prosím tento rozmáchlý knižní úvod, ale nic menšího než vpravdě biblickou citaci si tato “nejdelší z beleriandských pověstí” nezaslouží. Neboť pro mě, a to mi praktikující věřící budou muset odpustit, je Tolkienův “Silmarillion” jakousi obdobou Písma svatého, byť ve smyšlené zemi. Konkrétně tento rozšířený úryvek tedy nepochází přímo z originálu “Silmarillion”, nýbrž z českého překladu knihy “Húrinovy děti” (2007, Argo). Tragickým a epicky rozmáchlým příběhem Túrina Turambara jsem však nebyl zdaleka pohlcen já, ale též italský hudebník Saverio Giove, který se jej jal rovnou zhudebnit.

Zvolené jméno projektu Emyn Muil sice přímo s Túrinem nekoresponduje (jde o pohoří z “Pána prstenů”), zato však ihned evokuje nijak nezastíranou inspiraci Tolkienem. Žánrová škatulka epic black metal zase neomylně nazačuje, že jedním z muzikálních předobrazů jsou Summoning z Rakouska. Kdo Summoning nezná a má aspoň trochu kladný vztah k black metalu a hudební epičnosti, ten by si měl svou neznalosti ihned doplnit. Znalci, kterých je doufám většina, si při troše fantazie mohou povšimnout jisté tvarové podobnosti mezi logy obou kapel.

Především jde ale o samotnou tvorbu. Zde můžu s klidem prohlásit, že od dob australských Kinstrife & Blood jsem kapelu natolik dokonale podobnou svým geniálním vzorům nezaregistroval. A to přesto, že se o jejich hledání intenzivně snažím. Hudební podobnost je někdy brána jako negativní známka neoriginality a nedostatku tvůrčí invence, nicméně styl, jaký Summoning svými alby od roku 1995 nastolili, je natolik fantastický, že jsem naopak velmi žádostiv takové muziky, která by rozšířila omezenou množinu materiálu k poslechu. Letos během jara ji konečně po dlouhých sedmi letech rozšíří i sami titáni tolkienovské epiky, do té doby ale musí stačit “náhražky” jako Emyn Muil.

“Túrin Turambar Dagnir Glaurunga” je album více méně koncepční a sleduje život hrdiny Túrina, který je přes veškerou statečnost proklet kletbou, kterou temný pán Morgoth uvrhl na pokolení jeho otce Húrina, odsouzen k tragédii a zármutku. Vlastní rukou zabije v pominutí svého přítele Belega, který ho vysvobodil ze zajetí; dopustí se krvesmilstva s vlastní sestrou Nienor, kterou nezná; začarován mocí draka Glauruguna jen přihlíží, když skřetí armáda plení elfské město Nargothrond… Nakonec se stane Glaurunovým prokletím (v anglickém orig. “bane”, elfsky “dagnir”) a draka zabije, ale útěchu může nalézt už jen ve smrti. Řadu výjevů album popisuje, i když zdaleka ne všechny, neboť celý příběh je dlouhý a zřejmě nejrozpracovanější z toho, co mistr Tolkien stihl vytvořit mimo notoricky známého “Pána prstenů”. Ještě pro zajímavost – drak na obalu alba je vyveden ve stylu podobném tomu, jakým Tolkien sám draky kreslil (alespoň soudě podle jeho vlastních ilustrací draka Šmaka z “Hobita”).

Od úvodních tónů úvodní skladby “Túrin Son of Húrin” bude znalcům jasné, že nemluvím do větru ohledně toho, kde nalezl Saverio Giove svůj vzor. Přemýšlím, jak tu hudbu popsat slovy, a moc se mi to nedaří. Tohle zkrátka chce slyšet. Dominantními motivy jsou samply různých žesťových nástrojů (trubky ani ne tak často jako spíš hoboj nebo něco na ten způsob) hrajících většinou velmi temné melodie, méně častěji se objevují klávesy či zvuk strunných nástrojů hrajících ve vyšších partech. V patřičných chvílích je instrumentální složka doplněná či nahrazená kytarovým zvukem (hlukem) a celé je to doprovázené programovaným atmosféricky znějícím automatickým bubeníkem. Zpěv je většinou growl, sem tam ale dojde na recitaci, a to je pak teprve kus atmosféry. Melodie jsou hodně repetitivní a obvykle v celé skladbě nebývá víc než třeba dva, tři motivy, které jsou ale propracovány natolik dobře, že to vlastně ani nevadí. Ale jak jsem říkal – pokus o věcný popis je jedna věc, dojem z toho, jak to ve skutečnosti zní, si musí každý získat sám, protože slova nejsou s to věc obsáhnout.

Někde je podoba se vzorem takřka dokonalá – např. pátý song “Dark Riots from Angband” od času cca 2:20, to bych přísahal, že poslouchám originál od Summoning, tuším někdy z časů alba “Dol Guldur”. Jinde přeci jen probleskují prvky vlastní a objevné. Zářným příkladem je pro mě třetí “Arise in Gondolin”, kde mi na poměry, ve kterých se pohybujeme, nečekaně “rozjařený” úvod připomněl spíš třeba britský experimentální folk Jaldaboath než smrtelnou vážnost a chladný majestát Summoning. Ovšem platí to jen pro úvodní minutu a půl, následuje poměrně výrazný předěl (jeden z celkem častých prvků použitých při komponování) a skladba se přehupuje někam úplně jinam, k oné vznešené epičnosti, a když hlas v pozadí recituje: “By treachery within, his kingdom won’t last along, with my servants indeed, I’ll rule this world in eternity!”, tak člověku až běhá mráz po zádech. Pro mě rozhodně nejlepší kousek na albu. Texty jsou obecně na rozdíl od Summoning dost přímočaré, podobně jako názvy skladeb samotné, a posluchač tak hned ví, na čem je, což v případě “originálu” bývá někdy obtížné.

Přeci jen ale nakonec trochu zmírním vodopád slov chvály, která byla zatím vyslovena. Domnívám se totiž, že přestože všechno výše napsáno je pravda a přestože je to hudba, která se mi líbí, tak se Emyn Muil jaksi nepodařilo vystoupit ze stínu svých učitelů a hlavně se nepodařilo vtisknout svým výtvorům duši. Řemeslně je jeden každý song vyveden velice dobře a přesně tak, jak by to mělo být, ale málokterý je dost osobitý, aby byl individuálně zapamatovatelný. Chybí opravdu výrazné melodie, chybí opravdu majestátní momenty, při kterých by mohl běhat mráz po zádech. Intro prvního, třetí a outro závěrečného songu – víc toho asi nebude. A některé momenty jsou dokonce přímo otravné – hlavně se to týká instrumentálky “Mîm’s Betrayal”, která se mi opravdu nelíbí ani trochu, snad kdyby byl ten do omrzení se opakující motiv lepší…

K tomu abych propukl naplno v nadšení tedy nakonec kousek schází. Nicméně vezme-li se v úvahu, že je to debut, ze kterého se autor může poučit, a že ani sami Summoning nezačali ihned chrlit geniální a naprosto uchvacující alba, tak jde o velmi solidní padesátiminutovku ve společnosti krásné atmosférické a epické hudby. A za to jsem rád a děkuji.

Aure enteluva!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.