Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 15.11.2015 Label: Dusktone Hrací doba: 62:45 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Dusktone

Se jménem italské formace Enisum se na našich stránkách nesetkáváme poprvé. Svého času jsem tu totiž já sám osobně recenzoval předcházející počin kapely, jímž bylo album s názvem „Samoht Nara“. Pokud byste prahli po nějakém podrobnějším výkladu, co jsou tihle Italové zač, co mají za sebou anebo co třeba znamená jejich jméno, pohodlně vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi, kde jsem to psal vcelku podrobně, abych se nemusel opakovat a abychom se tím dnes nezdržovali.

Pro nějaké usazení novinky „Arpitanian Lands“ do kontextu bych si ovšem dovolil v rychlosti zopakovat verdikt kritiky na „Samoht Nara“. Jednalo se o desku, na níž bylo formálně vše v pořádku a u níž poznat, že za tím stojí poměrně zkušená a ne neschopná skupina. A přesto ten atmosférický black metal v jejím podání neměl žádný velký účinek, protože trochu postrádal to hlavní – onu atmosféru. Jestli v něčem byli Enisum alespoň trochu poutaví, bylo to pronikání vlivů neofolku, což Italům šlo o poznání lépe od ruky než black metal.

Jinými slovy, „Samoht Nara“ na mě příliš velký dojem neudělalo, takže jsem neměl moc v plánu ještě někdy téhle skupině věnovat svůj čas. Nicméně v momentě, kdy se objevilo „Arpitanian Lands“, nedokázal jsem překonat zvědavost, zdali Enisum ten svůj potenciál přece jen nakonec nenaplnili, pročež jsem jim dal druhou šanci. Byla využita?

Vzhledem k tomu, že v minirecenzích není tolik prostoru, nebudu to prodlužovat – ani druhá šance nebyla využita a ani napodruhé mě Enisum nepřesvědčili. „Arpitanian Lands“ je opětovně nahrávkou, jež se zdá být technicky vzato zcela v pořádku a objektivně dobrá, ale vnitřně mě nechává naprosto chladným a působí na mě spíše průměrně. Nemohu si pomoct, ale ten atmosférický black metal v podání Enisum mi připadá strašně generický a rovněž předvídatelný. Jistě, tento druh „přírodního“ black metalu asi nepatří k žánrům, od nichž předem čekáte originalitu, ale když té muzice vidíte až do žaludku (to je jogurt?), tak to prostě není úplně ono.

Jestli se Italové na minulé desce blížili cascadian black metalu, na „Arpitanian Lands“ to platí jen částečně. Zato se tu však ozývají jiné vlivy – jestli mi novinka něco nejvíc připomíná, je to slabý odvar z Agalloch, jejichž vliv je zde dost patrný. Nicméně jsem narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na Falkenbach. Navíc mě mrzí, že se Enisum na „Arpitanian Lands“ zbavili toho, co bylo na „Samoht Nara“ nejzábavnější – neofolk zde zůstal maximálně ve stopovém množství, jestli vůbec aspoň to.

Je pravda, že několik vcelku solidních melodických linek se průběhu hrací doby objeví, ale když to vezmu kolem a kolem, nevidím na „Arpitanian Lands“ jedinou věc, proč bych to měl dále poslouchat anebo se k tomu snad dokonce i zpětně vracet. Snaha tu je, jakási úroveň také, ale výsledku cosi schází a do špiček stylu mají Enisum hodně daleko. Vedle nezáživnosti pak nahrávce už definitivně podraží nohy i přílišná hodinová délka. Inu, třetí šanci už dávat nehodlám…