Epica poster 2012

Epica, Xandria, Voices of Destiny

Epica poster
Datum: 19.5.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Epica, Xandria, Voices of Destiny

Už jsem se pomalu dostala k tomu, že když přátelé nevědí, co mi dát k narozeninám, dají mi prostě lístky na koncert a VIP meeting, spakují se se mnou a vyrazíme třeba právě do Prahy. Proti tomu nelze argumentovat, hlavně pokud jde o Epicu, o které jsem stále ochotna tvrdit, že jejich album je nejlepší ze symfonického metalu, které jsem za tenhle rok a možná i za ten minulý slyšela. Tyhle Nizozemce nakonec doplnily dvě předkapely, které byly jisté až čtrnáct dní před koncertem. První z nich, Xandriu, jsem už důvěrně znala z říjnového Out of the Dark, ale přece jen v tu dobu ještě musela Manuela spoléhat na staré písně, tak jsem se těšila na to, jak moc se ukáže s “Neverworld’s End” za zády; druhou, tou méně známou, byla německá kapela Voices of Destiny, sama se přiznám bez mučení, že tu jsem před koncertem “zkontrolovala” poslechem jednoho klipu a jinak jsem o ní nevěděla celkem nic. Občas je i lepší u podobných “speciálních” hostů nechávat možnost překvapení, protože často přijde zklamání.

Ale ještě předtím, než jsem si měla udělat názor na hudební stránku zmíněných kapel, měla jsem krátkou možnost posoudit samotné hlavní aktéry a bylo by špatné se o celém VIP setkání alespoň pár slovy nezmínit. Samozřejmě si všichni živě dokážeme představit náplň, z mého pohledu draze zaplacené tři čtvrtě hodiny, podepisování plakátů a já nevím čeho ještě, focení a občasné klábosení. Já osobně jsem sezdala, že jsem očekávala, že Simone Simons bude uvolněnější, Mark Jansen bude vyzařovat méně osobní aury, ale jinak jsem si je všechny správně dala dohromady s naprostou profesionalitou a ležérností. Obojí se prokázalo, když jsme se chtěli vyfotit s Markem a moje kámoška vrazila foťák omylem bubeníkovi Ariënovi van Weesenbeekovi. Ani se moc neošíval a nakonec máme fotky s oběma.

Po tomhle, řekněme, že pro mě trochu trapném začátku jsme se pak konečně všichni VIP šílenci dostali až přímo k pódiu ještě dřív, než se nahrnul dav zvenčí. Tahle pozice měla své výhody i nevýhody. Tedy hlavně ty výhody. Vždycky jsem si pamatovala, že KC Vltavská je ztělesněním pekla na zemi a ventilace pořadatelům máloco říká, ale kupodivu se zde v tento den dalo dýchat, i když si myslím, že hala byla celkem plná. A tak nezbývalo nic jiného, než si půl hodiny počkat na první kapelu.

Tou byli Voices of Destiny. Ohledně předkapel, které moc neznám, jsem vždy více skeptik než optimista, ostatně mám ještě živě v paměti nejmenovanou šíleně ozvučenou kapelu, kterou jsem na tomhle místě před dvěma roky viděla společně s Tarjou. Naštěstí Němci překvapili. Jejich zpěvačka hned první písní bravurně dokázala, že sice nejsou trhákem večera, ale že se s nimi musí právoplatně počítat a že si rozhodně dalšími divami večera nezadá. Stejně tak důvtipný byl výběr hosta, který má ve své hudbě taktéž obsažen mužský vokál, jehož řev se staví do jakéhosi kontrastu. A pokud se snad našly nějaké menší problémy, u mě se i tak žádný pocit barového drnkání se nedostavil, a i když jsem jejich písně neznala, tedy kromě “My Separation”, chtěla jsem tak nějak podvědomě, aby ještě hráli déle. Myslím si, že jsem nebyla jediná a jaké je lepší měřítko než spokojenost metalového obecenstva?

Setlist Xandria:
01. Valentine
02. Blood (on My Hands)
03. Euphoria
04. Cursed
05. Forevermore
06. Elysion
07. Ravenheart
08. India

Do Xandrie se po zdravotních komplikacích vrátil Nils Middelhauve. Na jednu stranu dobře, na druhou stranu škoda, bylo by docela zajímavé slyšet, jak by jim to šlapalo s Fabiem ze Serenity. Ne, že bych byla nějak nepřejícná, ale takové výměny vždy ukážou slabiny. Jak už jsem zmínila, Xandriu jsem viděla už dříve. V té době ještě nebylo na světě nové album, a tak Manuela měla na výběr hlavně ze starých písní, a co si budeme povídat, ať ty písně jakkoliv upravili, pro mě to znělo, jako když náleží někomu jinému. Ne, to není povzdech fanouška, to je fakt, že Manuela je hlasově někde jinde než Lisa Middelhauve. A právě z tohoto faktu vzniklo to vzlykání, že tahle skupina náhle zní jako Nightwish. Ne, tento den Manuela dokázala, že je originál a že není spravedlivé ji odsuzovat. Její výkon byl totiž nejčistší a nejstálejší ze tří kvalitních dam. Ona získala jistotu a myslím si, že pak už není potřeba o Xandrii jako celku pochybovat. Není, protože zbytek kapely je dobře sehraný tým už dlouho a protože tenhle večer se skupina zase představila v plné síle a pořádně vyhecovala fanoušky svou sehraností.

Epica to měla vymyšlené dobře, jen co je pravda. Lidé většinou začnou šílet před hlavním “trhákem” večera, ale teď se mi to zdálo ještě více promyšlené. Oni totiž měli nahrávku “Karma” vepředu prodlouženou o samotné bubnování a to fanoušky a lidi, kteří měli desku “naposlouchanou” snad i zezadu dopředu, dohánělo k šílenství. Mě taktéž, modlila jsem se za moment, kdy to intro začne a přemýšlela jsem, zda nemá Mark něco společného víc s psychologií než s fyzikou, ale třeba jsem podezřívala špatnou osobu [Mark Jansen je vystudovaný psycholog, který se zajímá o kvantovou fyziku, okolo níž se točily koncepty některých předchozích alb kapely – pozn. redakce]. Po “Karma” nemohlo přijít nic jiného než “Monopoly on Truth”, kdyby se tak nestalo, považovala bych Epicu za neestetické blázny. A zde přišly momenty, které mě při poslechu mírně znejistily. V téhle písni jsem se jako pokaždé soustředila více méně na vokály a teď jsem k tomu měla větší důvod než kdy jindy. Simone Simons se mi ze začátku, a to už na tom meetingu, nezdála ve své kůži. A nechci být rýpal, samozřejmě, že umí velmi dobře zpívat, ale při některých úletech, a to třeba i v úplném začátku večera, jsem si říkala, co že se to děje. Tak jsem si prostě jen přemýšlela, jestli to byl momentální problém, nebo se jí to ulítává vzhledem k výškám, ke kterým ten hlas táhne na každém koncertě. Ať je to jakkoliv, ano, je to božská diva, ale když to “netrefí” stejně tak “božsky” reagují vaše uši a jejich zakončení v mozku. Často jde o tenký led.

Setlist Epica:
01. Karma (Intro)
02. Monopoly on Truth
03. Sensorium
04. Internal Warfare
05. Serenade of Self-Destruction
06. Sancta Terra
07. Delirium
08. Blank Infinity
09. The Obsessive Devotion
10. Storm the Sorrow
11. The Phantom Agony
– – – – –
12. Cry for the Moon
13. Unleashed
14. Consign to Oblivion

Co se týče Marka Jansena, už nepochybuji, proč po něm fanynky blázní, ale stejně tak by bylo drzé pochybovat o jeho vokálech a o tom, že s kytarou už pracuje tak dobře, jako kdyby byla přirostlá k jeho tělu. Až teď jsem si uvědomila, jak moc je důležitý. Simone je skvělá zpěvačka, ale stále je to jen ženská, co ještě navíc podle mě nikdy nezněla úplně metalově. I když je to věc názoru, Mark jasně dokazuje, že tohle jin a jang funguje na koncertě stejně dobře jako na CD. Nehledě na to, že zde se ještě o 100 % víc umocní kytary, které by nakonec rozhýbaly i dřevo. Po “Monopoly on Truth” jsem zjistila, že už Marka mluvit normálně neuslyším. No, možná je to nakonec výhodné jak pro něj, tak i pro posluchače.

Dalším pro mě trochu překvapivým faktem bylo, jak rychle se Rob van der Loo aklimatizoval v kapele, nejen po té stránce fanouškovské, protože žádné truchlení a kvílení, že tohle a tamhleto se na koncertě nekonalo, nebo se to ke mně ze zadních řad nedostalo, ale i po stránce hudební. Možná, že bylo dokonce špatně, že se zaběhl až moc dobře. Neměla jsem vůbec tendence po něm pokukovat a sledovat jeho počínání. Prostě tam byl a předváděl více než dobré výkony, stejně tak jako Mark nebo Isaac Delahaye; když přitom všichni tři stihli udělat nějakou parádičku pro publikum, a jakože jich bylo požehnaně, tak to bylo víc než příjemné.

Při “Delirium” se naplnou ukázalo to, že Simone by ani pro některé představitele mužského pohlaví nemusela zpívat, přece jen jako pečlivě nasvícenou bohyni a s vlasy vlajícími pod nátlakem velkých větráků, tak si jí všichni představujeme, ne? Ale do ní jsem už “šťouchat” nechtěla, aby to neznělo jako nesnášenlivost nebo, nedejbože, závist. Moje zraky se totiž v tuhle chvíli upíraly za ní. Nejprve na Marka, který vzal do ruky akustickou krásku a chvilku později ještě výše na Coena Janssena. Ty “stupínky” byly v KC Vltavská tak pěkně vyřešeny, že bylo vidět krásně na všechny členy. Coenova hra byla v téhle písni samozřejmě patrná a já si uvědomovala, jak moc ten song znám a že se to piáno ani miniaturním způsobem neliší od verze na CD. To, že “Delirium” bylo schválně umístěno až za polovinu, protože pomalé písničky se většinou dávají jako zvolnění doprostřed, jsem pochopila až potom.

Když se perfekně vymyšlený setlist začal blížit ke svému konci, jen tak náhodou jsem mrkla na hodinky a pak mi došlo, že žádné přetahovaní času se konat nebude. Celá show měla skončit v půl dvanácté a při “Storm of Sorrow” a “The Phantom Agony” jsme se nedosáhli ani k jedenácté. Tak si zakalkulovali i přídavek. Pomyslela jsem, co by se stalo, kdyby nebyl vyžádán, ale o tom snad nepochyboval ani největší skeptik, hned co celá skupina zmizela z pódia a naschvál snad nepřidala ani pořádné rozloučení, ozval se šílený řev. Pět, deset minut. Nakonec jsem zjistila, že nás prostě nechali smažit a to déle a více bez kompromisu než většina kapel. Těžko jim to zákulisní focení na facebook neodpustit, vždyť přidaných písní bylo dost. Marně marně bych si vzpomínala, které to byly (no, jsou dole v setlistu) a přiznám se, že v tuhle chvíli mi mlátění hlavou nedovolilo se soutředit, tak snad zase jen jmenovat pomalou “Cry for the Moon“, po které přišly další, vím, že rychlejší, písně, a byl konec večera.

Ráda bych napsala něco víc, než že to byly kvalitní výkony a hlavně výkony, které byly schopné donutit k odvázání, ale nic lepšího by mě stejně nenapadlo. Epica měla před sebou dvě kvalitní kapely, které vás dokázaly připravit a vyburcovat. Ona samotná měla show hudebně kvalitní a promyšlenou do detailů, ale přitom zůstala jaksi spontánní. Klidně bych si to zase zopakovala.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.