Epitimia - (Un)reality

Epitimia – (Un)reality

Epitimia - (Un)reality
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.2.2014
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Delusion:
01. Birth
02. Delusion I – Escapism
03. Delusion II – Ataraxia
04. Delusion III – Frustration
05. Delusion IV – Contemplation
06. Delusion V – Post scriptum
07. Delusion VI – Mors putativa
08. Delusion VII – Elysium
09. Metanoia

Illusion:
01. A Flash Before Death
02. Illusion I – Muse
03. Illusion II – Oath
04. Illusion III – Foretime
05. Illusion IV – Reflection
06. Illusion V – Far Away
07. Illusion VI – Fracture
08. Illusion VII – Catharsis
09. Rebirth

Hodnocení:
Atreides – 6/10
H. – 6/10
Zajus – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Dnes opět začnu krátkým příkladem. Tak si pište zadání: Žijete v Petrohradu. Roku 2008 najdete parťáka vhodného k založení kapely. Vašimi hlavními mantinely jsou dva žánry – black metal a ambient. O rok později přiberete třetího člena, resp. členku, jež má na starost bicí a housle. Vaše sestava je kompletní a hudba je postupně vyspělejší a vyspělejší. Koketuje i s jinými vlivy, jako je post-rock, a občas experimentuje i v odvážnějších rovinách. Vzhledem k tomu, že už nejste úplná másla, se po několika vydaných albech rozhodnete stvořit něco velkého, něco, co jste ještě nikdy nevydali. Jak to uděláte?

Odpověď, jak bych to udělal já, vám nedám. Namísto toho vám ale nabídnu odpověď v podobě recenze na desku “(Un)reality” od ruského tria Epitimia. To se očividně rozhodlo nahrát své životní dílo, neboť svojí čtvrtou řadovku pojalo ve velkém stylu a pro jistotu vydalo hned dvojalbum. A aby to nebylo jen tak ledajaké, celé dvě hodiny se nesou v koncepčním hávu, který balancuje na hranicích realit, iluzí a dalších klamů. Oba dva disky jsou zhruba stejně dlouhé (55 a 57 minut), první z nich se jmenuje “Delusion”, druhý je pak přesným protikladem – “Illusion”. Každá skladba je pak nějakým z charakteristických projevů či stavů mysli vztahujících se k danému celku. V prvé části se tak nachází písně jako “Delusion III – Frustration”, ” Delusion VI – Mors putativa” nebo “Delusion VII – Elysium”. “Illusion” se vyznačuje kousky jako “Illusion I – Muse”, “Illusion IV – Reflection” nebo “Illusion VII – Catharsis”.

Tenhle psychologický koncept mi je osobně velmi blízký, a když jsem se podíval na tracklist, mé srdce docela zaplesalo v naději, že by hudba nemusel být naprostý odpad (jak se v black metalovém, který se pokouší o experimenty, stává častěji, než je zdrávo), když už dala kapela albu takhle hloubavou tvář. Nicméně veškeré naděje docela spolehlivě znegovala naprosto zběsilá délka dvou hodiny, kterou nedává ve svých projektech ani takový virtuos a skladatel, jako je A.A. Lucassen. A vzhledem k relativní neznalosti předchozí tvorby (kterou jsem si snažil doplnit během poslechu letošní desky), jsem se pro jistotu rozhodl neočekávat zhola nic.

Můžu přiznat, že po prvním a vlastně i po každém dalším poslechu deska dopadla víceméně přesně podle výše uvedených předpokladů. Vzhledem ke starší tvorbě, která byla hodně špinavá, atmosférická a občas správně chorobná, se změnil především zvuk, který je pořád stejně tvrdý, ale přece jen o něco čistší. V duchu předchozích alb je základem stále atmosférický black, tu a tam zabíhající do ambientu, tu a tam s post-rockovými až shoegazovými pasážemi. Vedle toho ale defiluje řada vynikajících, nevšedních a občas až geniálních nápadů, které ale zalétají někam docela jinam. Hned v úvodní “Birth” zaujme v black metalu dnes již téměř obligátní saxofon. Občas vzduch procitne neofolkovým odérem akustického vydrnkávání s ambientním podmazem. Sem tam prostor opět prosvětlí saxofon (závěr “Delusion IV – Contenmplation”) a ve větší míře elektronika – avšak nikoliv v rovině industriální, ale spíše drum’n’basové, případně ambientní. V “Delusion VII – Elysium” se ve čtvrté minutě vytasí s téměř hip-hopový beatem doprovázeným saxofonem, na který naváže silný riff s operním zpěvem – dokonalý kontrast, který ve správném rozpoložení působí až husí kůži na zátylku.

Druhá polovina “Illusion” je pak v prvních skladbách post-rockovější a více atmosférická. S “Illusion IV – Reflection” ale přichází zlom – téměř polovina skladby je postavená na atmosférické kytaře s poctivým drum’n’basovým podkladem, který se střídá s post-blackovým riffem a klasickými bicími. Následující “Illusion V – Far Away” je sice šlapavý kytarový song, ovšem v mnohem rockovější poloze, čistá fúze blacku s post-rockem a ženským vokálem pěnice a bubenice M. v dáli. Závěrečná “Rebirth” pak do celého celku nezapadá díky atmosférickému podmazu v rytmu reggae nebo něčeho na ten způsob. Naprosto mimo veškerý zbytek alba. “(Un)reality” obecně nabízí řadu opravdu výživných momentů, ať již jde o žánrové přesahy, skvělé atmosférické riffy nebo šlapavé tvrdší pasáže. V tomhle ohledu je album vyzrálé, ačkoliv se nevyhnulo některým dětským nemocem vzhledem k tomu, že takové mimožánrové úlety si v Epitimii očividně dopřáli poprvé. Občas se tedy stane, zejména během poslechu “Illusion”, že prostě narazíte na něco, co je na desku narobouvané dost neuměle, co do celku ne úplně zapadá, případně odbočuje mimo a narušuje dojem z celku, jako právě závěrečná skladba. V tomto ohledu je na tom první polovina “(Un)reality” mnohem lépe.

Že se kapela snažila oživit zajeté koleje něčím novým, se ale ještě dá omluvit. Ne každý experiment nutně musí dopadnout hned napoprvé a věřím, že pokud na další desce hlavní skladatel a multiinstrumentalista A. svoje pokusy dotáhne, může to být dobrý výsledek. Co se ale omluvit nedá, je přemrštěná délka, která očividně existuje v (ne)prospěch konceptu. Nevím, proč kapela nepojala koncept trochu střídměji a obě dvě části nenarvala na jednu desku, do délky dejme tomu jedné hodiny. Pokud by se vystříhala kvanta nadbytečného materiálu, “(Un)reality” by mohla být dost dobrá deska, která má s každou skladbou co nabídnout. Dvě hodiny se ale tomuhle triu zdaleka nevyplatily, protože zdaleka tolik nápadů na rozhazování nemají – což může být patrné i z předchozích dvou odstavců, kde zdaleka nejmenuji všechny skladby. Víc než tři čtvrtiny desky je pořád jen atmo black, který je sice dobrý, ale pořád jen dobrý a nic víc. Vzhledem ke dvouhodinové stopáži je málokterý riff natolik zapamatovatelný, abyste jej dokázali přiřadit ke konkrétní skladbě. I mně to dělá pořád problémy, a to jsem celé dvojalbum slyšel minimálně patnáctkrát (což je třicet hodin víceméně soustředěného poslechu – lepší zabíjení času nenajdete). Desku moc nezachrání ani fakt, že muzikantské kvality jednotlivých hudebníků jsou na výši, stejně jako produkce.

Z předchozích řádků je tak docela jasné, že hodnocení “(Un)reality” nebude přes všechny klady a skvělé momenty nijak valné. Ostatně ani být nemůže, když ty skvělé momenty zabírají asi tak deset, nanejvýš patnáct procent plochy alba a ten zbytek je nezapamatovatelný průměr. Přinejlepším lehký nadprůměr. A přitom kdyby se osoby skrývající se pod pseudonymy A., K. a M. držely více při zemi a zaměřily se na propracovanost menší plochy, věřím, že bych hodnotil mnohem, mnohem výše. Protože potenciál k tomu určitě mají.


Další názory:

Upřímně řečeno jsem dlouho nebyl z nějakého alba takhle moc zmatený a nerozhodný jako z “(Un)reality”. Na jednu stranu je v tom obrovské množství potenciálu, který také Epitimia přetavila do velkého počtu bez přehánění skvělých momentů. Některé nápady jsou naprosto beze srandy úžasné a minimálně za ně si ruské trio zaslouží velkou pochvalu. Abych protentokrát nemluvil pouze v obecné rovině, jako jeden konkrétní příklad za všechny mohu uvést třeba výtečné finále “Metanoia”, závěrečné skladby prvního disku “Delusion”. A takovéhle parádní pasáže jsou vcelku rovnoměrně rozesety na celé téměř dvouhodinové ploše obou polovin tohoto dvojalba. Problém ovšem tkví v tom zbytku, který se nachází mezi těmito skvělými nápady… ten zbytek sice není vysloveně špatný, ale prostě a jednoduše mě nebaví. I když jsem se snažil na “(Un)reality” cíleně soustředit a vnímat, zanedlouho jsem při všech pokusech bez výjimky upadl do jakési posluchačské letargie, z níž mě vždycky dokázaly na pár chvilek vytáhnout pouze výše zmiňované výborné pasáže. Ty ovšem v celkové předlouhé stopáži tvoří menšinu hrací doby, díky čemuž pro mě “(Un)reality” bohužel vyznívá jako promarněná šance na opravdu poutavé album. Opravdu jsem chtěl a snažil jsem se se s deskou skamarádit, ale nedá se svítit, nestalo se. Je tam úroveň a kvalita, o tom se nikdo nepře, ale stejně mě to prostě jako celek nedokázalo zaujmout natolik, abych mohl vytáhnout víc než šest bodů…
H.

Epitimia

Koho by napadlo že jedno z nejsilnějších alb prvních měsíců roku 2014 přijde zrovna z Ruska? “(Un)reality” je těžko uschopitelná komplexní bestie sahající s délkou až k velice ambiciozním dvěma hodinám. A aby mohlo takto dlouhou stopáž důstojně utáhnout a neposlat posluchače do tvrdé dřímoty, muselo si vypomoci značnou dávkou netradičních invencí, a to cizích i vlastních. Na podkladu však stojí žánr který bývá objektem touhy náročných posluchačů jen výjimečně – melodický death/black metal. Tato melodičnost však stojí převážně na kytarách a čisté vokály tak čekejte jen v malých dávkách a nepravidelně, stejně jako klávesy a další elektronická udělátka. Mezi dvěma disky je znát velký rozdíl v přístupu, a tak zatímco první disk tvoří těžko proniknutelná kakofonie zvuků těžící hlavně z častého vstupu saxofonu, na druhém disku nalezneme uhlazanější metal, který má ovšem stále hloubku, pouze působí možná i díky větší přímočarosti výrazně přístupnějším dojmem. Co ovšem obě poloviny “(Un)reality” spojuje, je propracovanost, vášeň pro detail, solidní hráčské dovednosti a překvapivě sympatický zpěv v ruštině. Čtvrtá deska Epitimia se tak zařadí po bok “Extance” od Aenaon na poličku velice povedených chytrých tvrdě metalových nahrávek roku.
Zajus

K “(Un)reality” jsem od začátku přistupoval s rozporuplnými pocity. Slušný obal i fakt, že deska vychází pod Hypnotic Dirge Records, zdrojem zajímavých nahrávek, dával najevo, že budeme mít čest s dalším slibným kouskem. Letmý pohled do tracklistu desky mě nepříjemně překvapil a veškerá očekávání z dobrého alba povadla. Co škodí “(Un)reality”, je jednoznačně jeho délka. Odpouštím slabší zvuk, horší vokály (pominu-li ženský zpěv na části druhého disku), ale té hudby je prostě tolik, že poslouchat celé dvojalbum v kuse je celkem oříšek. Několik skladeb je určitě hodně dobrých. Z opravdu velkého přídělu hudby vynikají skladby jako “Delusion I – Escapism”, “Illusion VII – Catharsis” nebo “Illusion III – Foretime” s ženskými vokály, které po stereotypních mužských působí jako balzám na ucho. Špatné nejsou ani pokusy o zakomponování elektroniky v druhé polovině dvojdisku. Vůbec druhý disk na mě působí vyspělejším a ucelenějším dojmem, což je na druhou stranu škoda, jelikož délka prvního disku mě většinou odradila od poslechu toho druhého. Na druhou stranu je na “(Un)reality” hrozně moc vaty a v klidu bych vám tu mohl vysázet šest písní, které by na takovém ambiciózním albu být neměly. Věřím, že kdyby Epitimia vzali z dvou disků to nejlepší a šikovným způsobem je zapasovali to jednoho, “(Un)reality” by působilo úplně jinak a věřím, že bych mu vysolil hodně vysoké hodnocení. Ačkoli výše napsané řádky vyznívají víceméně negativně, pořád je v jednotlivých skladbách vysoká kvalita a spousta nápadů, jen jich není tolik, aby s tím vystačilo dvojalbum, to je celé. Určitě vidím v Epitimia příslib do budoucna, protože potenciál tam je, jen by to chtělo pro příště víc sebereflexe…
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.