Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Datum vydání: 27.10.2011 Label: Pařát Magazine Tracklist: 01. Deliverance 02. Deep 03. Insatiable Wrath 04. Cupio dissolvi 05. The Cross and the Rose 06. Vanity in Vain 07. Abstain 08. The Last Poem 09. Žal Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / bandzone / bandcamp

Pamatuji si docela živě, jak se Et moriemur nějaké dva roky zpátky vynořili vlastně odnikud a rozjeli svou propagaci na serveru Bandzone. Zpočátku se to tvářilo spíše jako jeden z těch nechvalně proslulých Bandzonových projektů, které si někdo dělá doma na koleně (nezřídka – vlastně i ve většině případů – pouze pomocí počítače) a které nemají moc dlouhou životnost (a ve skutečnosti asi i málokdy nějakou hudební hodnotu) – jen s tím rozdílem, že těch pár songů od Et moriemur, které tam už tehdy visely, byly opravdu dobré věci. A ejhle, dva roky uběhly jako velká voda – a během nich Et moriemur vyrostli ve standardní kapelu, která vydává nosiče a hraje živě, ba co víc, povedlo se jim za tak krátkou dobu na domácí doom metalové scéně i vcelku slušně etablovat a vydobýt si nějakou pozici. Škarohlíd by sice mohl s přehledem nadhodit, že to není nic těžkého, vzhledem k tomu, jak málo kapel tohoto žánru u nás je, vždyť přece stačí jen doom hrát a člověk je etablovaný hned, neboť není konkurence, avšak na druhou stranu je podle mého názoru sympatické vidět, že někdo tento téměř mrtvý (nebo jen neustále umírající?) styl v naší kotlině ještě někdo produkuje. Tím spíše, že nástřelové EP “Lacrimae rerum” bylo velice slibným příslibem do budoucna…

…a budoucnost už dorazila s první dlouhohrající deskou “Cupio dissolvi”. Jak vidno, opět nechybí latinský název alba, ani vícero jazyků v textech (aktuálně už byla použita šestice řečí – kromě základní angličtiny ještě čeština, italština, němčina, ruština a latina), stejně tak ani stylově se nic moc nezměnilo, tudíž opět máme co do činění s doom metalem (možná ještě lépe řečeno death/doom metalem), který zcela slyšitelně čerpá z klasiků žánru a nijak se za to nestydí. K tomu ovšem až za chvíli, nejprve by totiž podle mého bylo záhodno zmínit to, co logicky člověka vždy bouchne do smyslových orgánů jako první, čímž mám na mysli artwork, potažmo celou grafiku, jejímž středobodem jsou totiž dřevěné vyřezávané panenky, což asi někomu nemusí připadat dostatečně metal, ale já si myslím, že je to rozhodně pěkné a přinejmenším zajímavé – mnohem lepší a zajímavější, než kdyby tam kapela hodila nějakou lebku, pentagram nebo jakoukoliv jinou klišé hovadinu (nehledě na to, že zrovna k Et moriemur by to ani nesedělo).

Avšak co se týče samotné muziky, tak tam už je to trochu méně jednoznačné a na ose nadšení už nejsme tak vpravo. Nechápejte mne špatně, protože se rozhodně nejedná o nepovedené album, ale očekávání po “Lacrimae rerum” byla možná z mé strany až příliš veliká, ne-li přímo přehnaná. To je ovšem – uznávám – do jisté míry spíše můj osobní problém. Ale i tak… pokud člověk porovná “Cupio dissolvi” s debutovým ípkem, rozdíl nalezne jen ve zvuku (posun z domácích podmínek do profesionálního studia je neskutečně znát), tím to však končí.

Pokud někteří z vás z paměti vyštrachají mou dva roky starou recenzi na “Lacrimae rerum”, nejspíš si i vzpomenou, že jsem tam tehdá muziku Et moriemur velice chválil – takže jaképak copak, na co si stěžuji, když opět dostávám to, co už se mi jednou líbilo? Na žehrání o progres je vzhledem k tomu, že se jedná o první dlouhohrající počin, přece jenom trochu příliš brzo, tak co tomu chujovi recenzentovi zase vadí? Víte, já vážně nechci vzbudit dojem, že se “Cupio dissolvi” vyloženě nepovedlo, jenom jsem toho čekal více než “jenom” dobře odvedený doom metal poněkud standardního rázu. Možná mi tak trochu vadí dvě věci…

Jednak je zcela nepřeslechnutelné, že Et moriemur nějak nemohou setřást okatou inspiraci u klasiků svého žánru a dodat své hudbě poněkud osobitější ráz. Což o to, dneska kopíruje kdekdo a kdekoho, pokud se to ještě drží v rozumných mezích, dejme tomu, ale na “Cupio dissolvi” by jen hluchý neslyšel tady kousek My Dying Bride, tady trochu Paradise Lost, támhleta pasáž zase zní jako staří Theatre of Tragedy bez ženského vokálu (to je konkrétně v “Insatiable Wrath” – další dvě jmenované skupiny promlouvají skrze “Cupio dissolvi” častěji, tudíž ani nemá cena jmenovat příslušné momenty). Avšak druhá věc mi vadí ještě více. Čert to vem, že támhle to zní jako Brajdi – co na tom, když je to dobré a baví to, ale… je tu ten malý háček, že ne úplně vždy to tak úplně baví. Nechci být nějak zbytečné přísný, ale některé pasáže na albu jsou lehce nudnější a trochu přebytečné – např. v nejdelší “The Cross and the Rose” nebo v hned následující “Vanity in Vain” je to vcelku názorně slyšet.

Abych se ale dostal k příjemnějším věcem… i přes výše zmíněné nemohu popřít fakt (a také ho nepopírám!), že jiné momenty jsou naopak vyloženě skvělé, zábavné. Když si vezmeme třeba v předchozím odstavci již zmíněnou “The Cross and the Rose”, i zde se i přes několik těch hlušších míst vyskytují také velice zdařilé nápady. Zajímavá je rovněž titulní “Cupio dissolvi”, která mi nevím proč chvílemi svou atmosférou připomíná melodický black metal z 90. let ve zpomaleném vydání – a zní to velice dobře. Mezi ty povedenější patří také možná až nečekaně hutná “Abstain”, která svým způsobem ukazuje klíč, jímž by se ušní ústrojí posluchačů odemykalo mnohem lépe (tedy alespoň v mém případě). Zatímco po většinu desky Et moriemur nepokrytě “umírají”, v “Abstain” jednou pořádně zahoblují a hned je z toho jedna z nejzdařilejších pasáží “Cupio dissolvi”. Stačilo by celkově přidat jen o trošku víc momentů, jako je první polovina “Abstain”, a hned bychom měli co do činění s o poznání pestřejším materiálem.

Přesto, jak jsem již řekl a jak to nyní hodlám ještě jednou explicitně zdůraznit, není “Cupio dissolvi” špatným počinem – už jen z toho důvodu, že atmosféru, která u doom metalu hraje tu největší roli, to nepostrádá. Rozhodně je z desky na sto honů cítit, že ji dělali lidé opravdu zapálení pro svou věc (což samozřejmě nese své pro i proti, ale to už je na jinou diskusi), taktéž je zcela evidentní, že Et moriemur mají potenciálu habaděj (rozhodně více než některé další mladé doomové spolky, které se poslední dobou objevily) – stačí přidat trochu osobitosti a “umírat” o malinko pestřeji (ani to nemusí být o moc) a budeme tu mít muziku, z níž si všichni sedneme lidově řečeno na prdel. Nakročeno je k tomu stále velice slibně. Jsem zcela bezmezně přesvědčen, že Et moriemur mají rozhodně na víc, než co předvádějí na “Cupio dissolvi”. Ale třeba je tohle jenom nádech a s příští deskou to už přijde…