Et moriemur - Ex nihilo in nihilum

Et moriemur – Ex nihilo in nihilum

Et moriemur - Ex nihilo in nihilum
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Sea of Trees
02. Dissolving
03. Norwegian Mist
04. Liebeslied
05. Angst
06. Nihil
07. Le choix
08. Black Mountain
09. Below [bonus]

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

K recenzi poskytl:
Et moriemur

Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem “Lacrimae rerum”, které se mi svého času – nebojím se říct – opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat.

Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách. V roce 2011 také vydali svůj dlouhohrající debut “Cupio dissolvi”, na nějž jsem se svého času hodně těšil a také jsem toho od něj po skvělém “Lacrimae rerum” dost očekával, ale navzdory vynaložené snaze jsem si k němu nedokázal v době vydání najít cestu… a nikdy poté už jsem neměl potřebu či náladu se o to pokoušet znovu. A to i přesto, že formálně byl ten počin vlastně lepší než jeho předchůdce. To už však nyní samozřejmě není nic důležitého – tím spíš, že i “Cupio dissolvi” je dnes minulost.

Tři roky po svém prvním velkém albu totiž Et moriemur loni na podzim vydali svou druhou desku “Ex nihilo in nihilum”, a to rovnou pod ruskými Solitude Productions, kteří jsou v současné době možná tím nejzajímavějším čistokrevně doom metalovým labelem. Od dob prvního EP se již s výjimkou zpěváka Zdeňka Nevělíka a bubeníka Michala Raka (který je aktuálně známý spíš díky Cruadalach) obměnila celá sestava (do níž mimo jiné přibyl třeba Honza VaněkPanychidy a Oblomov), ani o píď se však nezměnila žánrová příslušnost k doom/death metalu a také několik dalších záležitostí okolo. Pěkné je, že kapela svou novinku opětovně vybavila povedeným přebalem, na němž se v tomto případě nachází fotka plastiky z Katedrály svatého Petra a Pavla ve Washingtonu. Stejně tak Et moriemur znovu předvedou větší množství jazyků nebo úryvky z děl básníků (tentokrát například Giacomo Leopardi, Samuel Beckett nebo Maurice Maeterlinck).

Jak je na tom ovšem “Ex nihilo in nihilum” po hudební stránce? Opětovně je cítit posun v tom smyslu, že jsou Et moriemur zase o kousek vyzrálejší a z alba je cítit skladatelská jistota a pevná ruka. Když to člověk srovná třeba s obhroublým “Lacrimae rerum”, je ten rozdíl skutečně obrovský, přestože se formace stále pohybuje po relativně úzké cestičce čistokrevné doomařiny. Jenže jakkoliv je ona větší vyhranost skutečně znát, osobně bych si dokázal představit, že by se z odvážné hodinové délky něco málo ukrojilo. Konkrétně mi ne úplně sedla úvodní “Sea of Trees”, která sice obsahuje několik velmi pěkných motivů a zejména baskytara a klávesy mě zde poměrně baví, ale jiné pasáže mě příliš neoslovily, díky čemuž mi přijde, že a) by tomuhle kousku prospěla menší než sedmiminutová plocha; b) Et moriemur svou novinku načali asi tou nejslabší písní. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že Et moriemur jsou na “Ex nihilo in nihilum” v pozici, kdy je i tento nejslabší regulérní song stále v nadprůměru.

Bez čeho bych se však obešel úplně, to je závěrečná “Below”, kterou nezachrání ani to, že má necelé dvě minuty. Et moriemur si totiž připraví excelentní finále v podobě více jak čtvrthodinového kolosu “Black Mountain”, který je suverénně tou nejambicióznější skladbou, jakou skupina doposud nahrála. Pánové v jejím rámci jednoznačně ukázali, že na utáhnutí takovéhle stopáže potenciál mají. Začátek se odehrává v relativně konvenčním duchu, nicméně krátce po třetině dojde k uklidnění a Et moriemur začínají kompozici budovat od nuly za pomoci kláves a smyčců, aby těsně před 12. minutou dospěli do bez přehánění excelentní pasáže, jež patří k tomu nejsilnějšímu, co kapela za dobu svého působení vytvořila – není-li to rovnou vrchol její prozatímní tvorby. A právě s touto nádherou si Et moriemur vystačí až do konce “Black Mountain” a mohli by tím celé “Ex nihilo in nihilum” zakončit naprosto bravurně a nechat posluchače s pocitem, že slyšel vážně něco skvělého. A právě z tohoto důvodu mi přijde trochu ubrečená klávesová nuda “Below” nejen zbytečná, ale rovnou přebytečná, na čemž nic nezmění ani fakt, že je vedena jen jako bonus.

I přes tento škraloupek však “Ex nihilo in nihilum” v posluchači zanechá rozhodně pozitivní dojmy (pozitivní z formy, nikoliv nutně z obsahu – jako u každé správné doomové desky se samozřejmě bavíme o neveselé muzice), což není zásluha jen “Black Mountain”, ale i z pohledu naší recenze doposud neprobádané oblasti mezi “Sea of Trees” a čtvrthodinovým opusem. V této fázi alba Et moriemur nabízejí písně, jimž rozhodně nechybí nápady a kvalitní atmosféra, avšak díky svým kratším stopážím působí na rozdíl od “Sea of Trees” trochu koncentrovanějším dojmem.

Takřka ve všech těchto případech se posluchač dočká výtečné písničky, ať už je to třeba “Dissolving” (od půlky dál naprostá paráda), “Norwegian Mist”, v dobrém slova smyslu utahané “Liebeslied” nebo “Le choix” se skvělým začátkem. Ve všech těchto případech Et moriemur v podstatě nezaváhají ani na vteřinku a s grácií tlačí svou doomovou károu vstříc výborné atmosféře. Mezi tyto relativně kratší kusy je pak vklíněno ještě krátké nemetalové intermezzo “Angst”, jež nahrávku nijak nezpomaluje (jakkoliv je asi tohle pojmenování u doomu trochu od věci), a hlavně další dlouhý kus “Nihil”. Ten přesahuje hranici devíti minut a společně s “Black Mountain” patří k naprostým vrcholům “Ex nihilo in nihilum”. Už atmosférický rozjezd s lehkou vyťukávanou melodií jasně ukáže, že toto bude stát opětovně za to, a také tomu tak je. Zejména pasáž, s níž Et moriemur přijdou na začátku šesté minuty, je bravurní, a ačkoliv mě deska baví vesměs celá, právě tohle je jeden z těch momentů, na něž se vždycky těším.

Rozhodně je na místě mluvit o tom, že Et moriemur stvořili doposud nejsilnější nahrávku své kariéry. Rozdíl oproti “Lacrimae rerum” je obrovský (a to říkám jako člověk, jenž má tohle ípko vážně v oblibě) a z mého pohledu mírně rozpačité “Cupio dissolvi” bylo taktéž překonáno naprosto hravě. “Ex nihilo in nihilum” kapelu představuje jako ambiciózní formaci, jejíž hudební ambice nezůstávají nenaplněny, čehož jsou důkazem především písně “Nihil” a “Black Mountain” jako dosavadní vrcholy celého jejího snažení.

Et moriemur jsou už na své druhé desce na úrovni, kdy je zbytečné a vlastně i kontraproduktivní je s někým srovnávat jen v rámci domácí scény a plácat je po rameni, že tu loni nikdo lepší doomové album nevydal. To skutečně nevydal, to je asi pravda, ale konkurence je nepočetná. “Ex nihilo in nihilum” je však deska, jež po všech stránkách snese srovnání na světové úrovni, v jejímž rámci nejlepší (bohužel) není, výrazná, zajímavá a vysoce kvalitní však bezesporu stále ano, což je podle mne mnohem cennější než mluvit o nejlepším doomovém albu roku v zemi, jejíž doomové nahrávky každoročně napočítáte pomalu na prstech jedné ruky. Je docela škoda, že rozjezd alba není ještě o chlup působivější a že Et moriemur sami sobě pokazili působivé finále zařazením zcela zbytečného bonusu, avšak i přes tyto dvě výtky se v případě “Ex nihilo in nihilum” stále bavíme o skvělém počinu vysoko nad hranicí průměru.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.