Země: Francie Žánr: metalcore Datum vydání: 22.4.2016 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Nefas 02. Nihil sine causa 03. Amaterasu 04. Seditio 05. Nixi dii 06. Vae victis 07. Har1 08. Sekhet aaru 09. Kumari kandam 10. Alnitak 11. Alnilam 12. Mintaka Hrací doba: 57:36 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Jedni říkají, že nikdo není nenahraditelný. Jiní zase tvrdí, že každý člověk je nezaměnitelný originál, z čehož by tak nějak přímo vyplývalo, že jej dost dobře nahradit nelze. Ať už je pravda kdekoliv, jedna věc je jistá – u tak malé jednotky jako hudební skupina je jakýkoliv odchod a nutné personální změny nepříjemnost. Pokud se zrovna nejedná o formaci, která se točí kolem jednoho dvou lidí a zbytek tam dělá jen křoví, tak se vždycky jedná o zásah, jenž tvář té či oné kapely změní. A dvojnásob to platí v momentě, kdy dojde k odchodu člověka, jenž stojí v čele s mikrofonem a je vidět ze všech nejvíc.

Přesně tato situace postihla v mezičase od minulého alba francouzské Eths. Po vydání skvělého „III“ (2012) se rozhodla odejít zpěvačka Candice Clot, jejíž hlas byl do té doby s muzikou Eths neodmyslitelně spjatý, protože zdobil všechny dosavadní nahrávky. Nehledě na fakt, že co byla nalezena nástupkyně, poroučel se ze zdravotních důvodů další dlouholetý člen Grégory Rouvière, díky čemuž v sestavě zbyl už jen jeden zakladatel, kytarista Stéphane Bihl.

Na nejbližší koncertování byl odchod vokalistky vyřešen angažováním hned dvou dalších zpěvaček (Virginie Goncalves z Kells a Nelly Wood), ale to bylo jen dočasné východisko. Jako svou novou frontwoman si Eths nakonec zvolili docela nečekané řešení – jistou Rachel Aspe, která se proslavila tím, když nastoupila do francouzské televize v nějaké čůrácké talentové soutěži (co já vím, co to bylo zač) a začala tam zvracet do mikrofonu (pokus jste to neviděli, případně si to nepamatujete, sledujte na YouTube). Osobně mě tahle volba zpočátku tak úplně nenadchla, jelikož prostě nejsem příznivce talentových soutěží – podle mě je to absolutní zmrdstvo, povrchní zábava pro dementy a dobrovolně tam dle mého může vlézt jen kokot.

Nicméně i přesto jsem nechtěl Eths odepsat už v předstihu, ačkoliv jsem měl Candice Clot rád a bylo mi jasné, že bez ní už to nebude úplně ono. Jenže, vyškrtneme-li onu účast v debilní soutěži, i Rachel Aspe se tvářila docela sympaticky (přinejmenším vizuálně, muhehe) a hlavně – Eths jsou hudebně fakt dobří. Ípko „Ex umbra In solem“, na němž byla nová zpěvačka představena poprvé, kolem mě sice jen tak prošumělo bez většího zaujetí, ale tím víc jsem čekal, co vyleze z celkově čtvrté desky „Ankaa“…

Když už jsme se tak zdržovali těmi záležitostmi okolo zpěvačky, tak tím rovnou začněme. Rachel, jakkoliv sama o sobě odvádí dobrý výkon, mi přece jenom nepřijde až tak dobrá jako její předchůdkyně, která prostě měla o něco větší charisma. Ale naštěstí to není tak zásadní propad, aby to vyloženě uškodilo, je to spíš jen takové rýpnutí, protože jinak proti vokálům na „Ankaa“ nic nemám. Co se ale zpěvu týče, tak určitě nelze opomenout ani hosty, kteří se na nahrávce objevují…

Největšími jmény jsou Jon Howard z Threat Signal ve druhé „Nihil sine causa“, který je ovšem trochu neviditelný, a Björn Strid ze Soilwork v „Har1“, který je naopak viditelný až moc. Právě díky jeho příspěvku v refrénu se totiž Eths v tomhle songu nejvíce blíží obyčejnému metalcoru, což není nic, z čeho bych zrovna skákal nadšením. Naopak skvělým tahem bylo přizvání původem alžírské zpěvačky Sarah Layssac, která donedávna zpívala v Arkan, díky jejímž doprovodným vokálům „Ankaa“ místy dostává až orientální nádech, což zní hodně super. A o tom, že se nejedná jen o ojedinělou frajeřinku, svědčí i to, že se Layssac objevuje hned v polovině z dvanácti písní.

V neposlední řadě – ono je to spíš v té úplně řadě – pak desku táhne kupředu hudební stránka. Eths jsou totiž kapelou, jež výrazně vybočuje ze zaběhnutého žánrového klišé a ukazuje, že i tento styl, který je do jisté míry výplodem jistého trendu, lze pojmout svébytněji a osobitěji, než je zvykem. Skoro by až šlo říct, že Eths hrají metalcore pro lidi, kteří metalcore neposlouchají. Což vlastně přesně sedí i na mě, protože já tenhle žánr obecně vzato vůbec nemusím, ale zrovna tahle kapela jednoduše umí a na „Ankaa“ je to opětovně cítit.

Francouzi se vůbec nebojí nabalovat další atmosférické prvky (vzpomínáte třeba na ty orientem cáknuté doprovodné vokály?) a zvládnou svoje skladby vystavět chytře. Důkazem může být už relativně ambiciózní osmiminutovka „Nixi dii“, ale snad to úplně nejlepší je „zastrčeno“ až v samotném závěru alba. Od náladotvorného intermezza „Sekhet aaru“ totiž Eths pálí jednu trefu do černého za druhou a především finální trojice songů je lahůdková. Ať už to je excelentní zpěvná melodie v „Alnilam“, nekytarová a elektronikou nasáklá „Alnitak“ nebo závěrečná „Mintaka“, která vlastně kombinuje přednosti obou předchozích písniček (od „Alnitak“ si dokonce půjčuje i jeden motiv). To jsou zkrátka skladby, na jaké průměrná metalcorová kapela nemá.

Abychom si ale rozuměli, tak netvrdím, že první půle alba nestojí za nic. Vedle již jmenovaných „Nixi dii“ a „Nihil sine causa“ rozhodně stojí za pozornost i třeba „Seditio“, „Amaterasu“ či „Vae victis“, které všechny dokážou nabídnout výtečné nápady a udržet posluchače v pozornosti. Ono abych byl upřímný, tak bych si z „Ankaa“ odpustil jen jeden track – paradoxně právě ten s onou hvězdnou hostovačkou, tedy „Har1“. Mě ten švédský plešoun prostě neba.

„Ankaa“ jako celek mě ovšem ba, o tom žádná. Ačkoliv mi původní zpěvačka přišla o trochu silnější, tak se Eths dokázali s nepříjemnou vynucenou změnou v sestavě poprat se ctí, a to včetně nové frontwoman. Po hudební stránce žádný větší pokles taktéž necítím (ono „III“ asi je o kousíček lepší, ale nic drastického – novinka vedle svého předchůdce nepůsobí jako chudý příbuzný), takže nemám důvodu k nespokojenosti. Za mě byla očekávání splněna a i „Ankaa“ si rád zařadím do sbírky.