Evergrey - Glorious Collision

Evergrey – Glorious Collision

Evergrey - Glorious Collision
Země: Švédsko
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 25.2.2011
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Leave It Behind Us
02. You
03. Wrong
04. Frozen
05. Restoring the Loss
06. To Fit the Mold
07. Out of Reach
08. The Phantom Letters
09. The Disease…
10. It Comes from Within
11. Free
12. I’m Drowning Alone
13. …and the Distance

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Progresivní metal má určitě také několik svých titánů a mezi ně patří například Evergrey. Nerad se zabývám škatulkováním, ale osobně bych v jejich hudbě nehledal nějaké extra množství progrese a radši bych je nazval hodně temným, hutným a tvrdým metalem. Těžko říct kolik fanoušků už Evergrey mají v našich končinách a ještě hůře se mi odhaduje, kolik lidí brodících se v bažinách Sicmaggotu má s touto kapelou zkušenosti, proto všichni, které zaujal můj skromný popis jejich hudby, čtěte dále.

Evergrey měli vždy velmi charakteristický zvuk, hlavně díky originálnímu vokálu Toma Englunda a specifickým kytarám, jež se vryjí do paměti svými ostrými tóny. Na “Glorious Collision” tomu není o moc jinak. Proč by se také něco mělo měnit? Kdo sleduje dění okolo kapely, tak moc dobře ví, že v období mezi novinkou a nepříliš úspěšnou plackou “Torn” se na skupinu vybodl kytarista, baskytarista a dokonce i bubeník. Těžko říct proč, ale asi se jim moc nezdál směr, kterým se kapela ubírala po posledním mistrovském díle “The Inner Circle”, tedy směr do kopru. Přeživšími se tedy stali Englund s vokály a klávesák Rikard Zander, postava, co nedostávala na posledních albech moc prostoru.

Jako by si Englund uvědomil, kdože je ten chlápek, který s ním zůstal v kapele, a podle toho změnil sound kapely a zaměřil se na skládání klávesových partů. Nebudu říkat, že klávesy jsou první věc, které si všimnete při poslechu alba, protože Evergrey potřebují trochu času, ale určitě brzy zjistíte, že takhle výrazné a nabušené klávesy kapela dlouho neměla. O další výraznější změny se nepostaral ani basák Johan Niemann (tento nástroj opravdu nikdy netvořil jejich zvuk), ani bubeník Hannes van Dahl (který je sice kvalitní, ale zní v podstatě stejně jako předchozí bicmeni), ale nový kytarista Marcus Jidell. Poslouchat jeho sóla je opravdu radost – ať už jsou pomalá a procítěná nebo rychlá a zběsilá.

Takže, už máme charakteristický zvuk kapely, ale kdo slyšel “Monday Morning Apocalypse” nebo “Torn”, moc dobře ví, že to nestačí. V čem je tedy novinka lepší? No, skupina už na nějaké pokusy o složitější kompozice (i přestože jsou tu hmatatelné náznaky návratu k pravé tváři kapely – tu vystrčí prstíček album “Recreation Day”, tu zase “In Search of Truth”) nebo koncepty alba rezignovala, takže nám zůstává písničkovost. To ovšem neznamená nic špatného, i bez návaznosti alba Evergrey dokázali to, co jim chybělo naposledy – zapamatovatelnější melodie a hlavně masivní refrény, jež vždy byly hlavním tahounem jejich hudby. Po několika posleších se vám stane skoro s každou skladbou z alba, že si na ni najednou vzpomenete a budou vám v hlavě hrát některé pasáže. V refrénech se vrací i Englundova žena Carina, která s kapelou spolupracuje už od třetího alba “In Search of Truth”, a i když ne nijak výrazně, dokáže Toma podpořit a přidat skladbě trochu šťávy.

Evergrey se na “Glorious Collision” čvachtají ve svém oblíbeném středním až rychlém tempu a občas se naskytne i nějaká pomalejší skladba jako například “Free”. Pořadí skladeb a střídání nálad je na tomto albu opravdu chytře provedeno a konzistence bude pravděpodobně jedním z velkých plusů. Když narazíte při poslechu na nudnější místo, nemusíte dlouho čekat a něco upoutá vaši pozornost. Myslím si, že když kapela nahází hitovky na začátek alba a ve druhé polovině se posluchač topí v žumpě, je jedním z velkých problémů mnoha kapel a za vynikající řešení ode mne mají Evergrey palec nahoru.

Dalším faktorem, díky kterému deska pravděpodobně udrží vaši pozornost, bude to, že na albu není žádná vyloženě nudná skladba. Kdyby nebyla starší tvorba o něčem trochu jiném a dalo by se to porovnávat, asi bych řekl, že se zde dá najít i pár hitů, jež se řadí k top peckám od Evergrey. Například taková “The Phantom Letters” nebo “You”, jež si asi nejvíce zaslouží nálepku “progressive” ze všech skladeb na albu nejvíce – a nejenom proto, že je nejdelší. Riffy připomínají album “Recreation Day” a přitom kytary celou dobu ladně doprovází zvuk kláves… refrén se nejprve může zdát nic moc, ale časem se dostane hodně hluboko do hlavy. Po refrénu přichází mini basová mezihra jako příprava na další sloku, při níž dostane posluchač pořádný kopanec do koulí díky skvělému harmonickému riffu kytar. Před druhým refrénem Englund oproti konci první sloky nenápadně vygraduje svůj zpěv, čehož si možná málokdo všimne, ale hodně to přidává na atmosféře. A potom přichází sólo. Velmi rychlá a melodická záležitost, nad kterou zůstává rozum stát. Po něm následuje pořádná mezihra v podobě zpomalení a zmizení kytary za zvuku temných kláves, přičemž se kytara po chvíli zase vynoří a drtí to o sto šest. A úplně na konci vygradování v podobě refrénu za asistence ženského vokálu.

Dalším momentem, který musím vyzdvihnout, je skladba “I’m Drowning Alone”. Sama o sobě je absolutně bezchybná a má vše, co si od Evergrey můžete přát, jenže je v ní jedna chvíle, při které mi automaticky naskakuje husí kůže. Ve skladbě se totiž angažuje i Englundova desetiletá dcera Salina (ne, nemá to nic společného se šalinou) a předvádí svůj nevinný, emotivní, ale mocný hlas v tiché a strašidelné pasáži. Za foukání větru se jakoby z dálky ozývá až děsivě její nevinný hlas a stačí krátké verše “See me, cause here I am… Hear me, cause here I am… Remember me, cause here I am… Notice me, cause here I am…” a bradu máte až na zemi a oči někde venku z důlků. Znovu připomínám, že napoprvé to nemusí mít takový efekt, je to víceposlechová záležitost.

Evergrey - Glorious Collision

Už jsem se zmínil snad o všem, ale čemu jsem se úspěšně vyhýbal, je produkce. U Evergrey je standardní křišťálově čistá produkce, bez jediné chybičky. Jenže z nějakého důvodu se to na “Glorious Collision” udělalo jinak. Nahrávka je celkově trochu rušnější a nástroje jsou tak nějak zastrčeny vzadu. Hlavně bicím chybí jistá údernost, známá z předchozích alb, kdy vám divoká dvojšlapka svým zvukem dokázala rozdrtit lebku.

Zpočátku jsem byl trochu rozčarován s vydáním singlu “Wrong”, který mě hned nijak nenadchnul, ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Odklon od průseru “Monday Morning Apocalypse” a už ne zas tak moc špatné “Torn” dopadl jako opravdu skvělá deska, která je jen krůček od geniality starších alb, nad nimiž jsem se tak často rozplýval. Nepočítám s tím, že by kapela ještě někdy dokázala vydat podobná mistrovská díla jako dříve, ale “Glorious Collision” mě ujistilo, že umí pořád dělat zatraceně dobrou hudbu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.