Ewigheim - Nachruf

Ewigheim – Nachruf

Ewigheim - Nachruf
Země: Německo
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 6.12.2013
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Zwischen Menschen
02. Die Augen zu
03. Am Meer
04. Heimweh
05. Ein Nachruf
06. Himmelfahrt
07. Falsches Herz
08. Liebes Lied
09. Glück im Unglück
10. Wenn es am schönsten ist
11. Sanctum Imperium [bonus]

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

Možná někomu z vás utkvělo v paměti, o jakých jménech jsem spekuloval v prosincovém eintopfu. Vedle vítězné Panychidy se mým textem mihli rovněž Poláci Behemoth a také jistí Ewigheim patřící k početnému zástupu německých gothic metalových kapel. Už tehdy jsem vysvětloval, že Ewigheim prakticky neznám a jejich novinka “Nachruf” jitří moji zvědavost zejména proto, že se v řadách kapely angažuje dvojice Tobias Schönemann a Markus Stock, tedy ústřední duo mých oblíbených The Vision Bleak. S přihlédnutím ke kvalitativní úrovni tvorby The Vision Bleak to znamenalo jediné – naději, že se Ewigheim zařadí do nepočetné společnosti německých gothic metalových kapel, které nehrají kraviny. A jelikož je to radost pokaždé, když se na takovou světlou výjimku podaří narazit, teď si trochu popovídáme o tom, s čím že to jdou Ewigheim na trh.

Co se na desce “Nachruf” urodilo, jsem na jednu stranu tak nějak čekal, na druhou stranu ale ne až tak docela. Tím očekávaným je pojetí gothic metalu, s jakým Ewigheim nakládají. Jedná se o klasický střednětempý materiál, který staví na potemnělých melodiích, elektroniku ne zcela náhodou evokující rytmice a výrazném pěvcově vokálu. Ano, to je dost přesná charakteristika ne zcela nevýznamné části německé žánrové scény, a proto přichází na řadu mé druhé očekávání. Jak už jsem naznačil, právě od Ewigheim jsem si sliboval, že by mohli i v rámci relativně zprofanovaného žánru přinést opravdovou kvalitu a ukázat, že to jde. Jenže jak už zde padlo, nakonec to až taková sláva není.

A přitom vlastně ani nevím, proč to nijak zvlášť slavně nedopadlo, protože ať se na to koukám z jakéhokoli úhlu, vidím v “Nachruf” velkou spoustu materiálu, ze kterého šla vystavět alespoň v rámci žánru opravdu působivá nahrávka. Nechybí pěkné, ale ne kýčovité melodie, kytaristé se umí vytasit se solidními linkami i riffy, posluchačův jemnocit nijak neurážejí ani bicí a nade vším kraluje brilantní výkon Tobiase Schönemanna. Zejména jeho vokál vyloženě hladí, a i když náhodou ne úplně, tak nesnese výtky – jakkoli je podstatně civilnější, jemnější a méně zlověstný než v rámci The Vision Bleak, kde pan Schönemann předvádí nemalé pěvecké eskapády. A to není zdaleka všechno – klávesy jsou zde příjemně decentní, když se lehce připomene elektronika, neruší to (až občas pochybuji, jestli je to vážně elektronika), občasný příspěvek klavíru je také mimořádně svěží… Prostě samé vybrané ingredience, z nichž by měla dobrá muzika vzniknout tak nějak skoro sama od sebe.

A ono se to, byť asi ne samo od sebe, docela daří, neboť na “Nachruf” je k nalezení dost materiálu, který se nezdráhám označit za obstojný nebo rovnou dobrý. Ať už jde o melancholické kusy jako “Zwischen Menschen” (škoda té mrzké délky), “Am Meer” nebo “Liebes Lied”, vyloženě energickou a chytlavou hitovku “Glück im Unglück” nebo něco mezi tím; je to sice celkem jednoduché ale ve své jednoduchosti působivé a hlavně ozdobené různými drobnými detaily, které tomu dost přidávají na lesku. Tyhle skladby více méně naplňují moje představy o tom, jak má solidní gothic metal podobného ražení znít, takže o to více zamrzí, že snad polovina materiálu tu více tu méně sklouzává k povážlivě triviálním gothic hoblovačkám, které jsem z gustem odstřelil už v nejedné recenzi, protože tyhle typicky germánské umca umca gothic metaly na druhou těžkou dobu jsou prostě pitomé až hrůza. Jako jo, pořád to není žádná velká žumpa, pod průměr (tedy na tu vyloženě pitomou úroveň) se to dostane jen několikrát a ne na dlouho a i v těch slabších kusech se dají najít obstojné obraty, ale celkově vzato to vážně není nic moc. A přitom se to tváří, jako by nechybělo mnoho a mohlo to být o dost lepší. Ty slabší kusy jsou totiž tak strašně jednoduchoučké, že by jim pomohlo prakticky jakékoli ozvláštnění, jakýkoli výraznější moment, jakékoli překvapení. Takhle nějaká třetina desky vyloženě křičí a žadoní, aby se na ní ještě zapracovalo, protože v současném stavu to zní, jako by se kapela prostě přestala snažit, několik nápadů poskládala a zaretušovala tak, aby to nějak dávalo smysl, a prohlásila je za skladby.

I když je pro mě “Nachruf” docela zklamání, pořád se dá hovořit o poslouchatelné nahrávce. Vyloženě stupidní materiál se zde vyskytuje jen v minimálním množství, ten průměrný jakž takž poslouchat jde a dejme tomu polovina alba už se dá bez uzardění prohlásit za obstojnou, místy dokonce dost dobrou muziku. Slušné a slabší skladby jsou navíc poskládány tak šikovně, že nikdy nedojde k tomu, aby deska delší dobu nudila nebo obtěžovala, takže jako celek jde poslouchat vlastně docela v pohodě s tím, že si člověk sice občas říká, co to na něj Ewigheim zkouší za výmysly, ale zanedlouho zase musí upřímně uznat, že když se pánové snaží, tak jsou schopni vyprodukovat opravdu konkurenceschopný, nevtíravě působivý a poměrně inteligentní materiál. Je to docela škoda, protože osekat “Nachruf” o to slabší, mohlo by z toho být parádní EP a moje hodnocení by se pohybovalo dobře o bod výše. Takhle je to bohužel jen nadprůměr (a to si řekněme na rovinu – přese všechny výtky “Nachruf” skutečně nad žánrový i obecný průměr patří), ale i to je lepší, než hromada žánrové konkurence, takže vlastně proč ne. Nemusí pršet, stačí když kape a tohle kapání je nakonec celkem přívětivé.


Další názory:

Více či méně mohu z obecného hlediska souhlasit s tím, co řekl kolega v recenzi výše. “Nachruf” je vesměs taková příjemná pohodovka, která se vlastně moc hezky poslouchá, klepete si u ní nohou do rytmu, a když si to pustíte jako podklad k nějaké práci, tak vám to díky sympatické chytlavosti (ne ovšem laciné vtíravosti) půjde pěkně od ruky. Na druhou stranu se ovšem ani nedá tvrdit, že by Ewigheim nahráli nějaký opravdový zázrak – nic jiného než onu příjemnou pohodovku jsem totiž na “Nachruf” prostě nenašel. Na pár otočení funguje dobře, člověk se nenudí, osobně se mi to poměrně líbilo, ale jakmile vás album po těch pár posleších omrzí, tak už se k němu nejspíš nikdy nevrátíte a za měsíc už ani nebudete vědět, že jste něco podobného někdy poslouchali. Nemám tušení, s jakým záměrem Ewigheim tvořili, nicméně přesně takhle to na mě působí. Nedá se té nahrávce ovšem upřít, že se na ní nachází několik docela solidních hitovek jako “Die Augen zu”, “Heimweh”, “Ein Nachruf”, “Falsches Herz” nebo “Glück im Unglück”. Naopak mě moc nebaví pomalejší kousky (včetně těch, jež kolega vyzdvihuje), což je případ především “Am Meer”, “Liebes Lied” či obzvláště nepovedené “Wenn es am schönsten ist”. Ten zbytek mezi tím je neurážející.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.