Fecalizer - Zombie Mankind Extermination

Fecalizer – Zombie Mankind Extermination

Fecalizer - Zombie Mankind Extermination
Země: Mexiko
Žánr: grindcore
Datum vydání: duben 2014
Label: Bizarre Leprous Production

Tracklist:
01. Morturum Demonto (The Best of the Dead)
02. Walking Dead
03. Brutal Revenge
04. Virus Quarantine (Mortal Contagion Part II)
05. Dismembered Alive
06. DxExAxDx (Devouring Entrails at Dinner)
07. Dr. Cannibal
08. The Zombie Army
09. Gore Lake Camp
10. Human Slaughterhouse
11. Zombie Whore Feast
12. Gore Grind Fecalized
13. Zombie Mankind Extermination

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Production

Existují snad jenom dva žánry, v nichž je naprosto v pořádku znít jak výblitek toho nejodpornějšího kanálu, naopak je v nich pro mnohé dokonce žádoucí, aby muzika zněla jako absolutní čurbes a v zapraseném a nekvalitním soundu byl občas problém rozeznat i kytaru od zpěvu (no… ten zpěv asi mnohdy spíš v uvozovkách). Asi nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat, že těmito dvěma žánry nemám na mysli nic jiného než grind a black metal…

Zatímco jisté black metalové kapely se svou příšernou úroveň mnohdy snaží obhajovat nějakým blábolením o obligátní syrové atmosféře a pravověrnosti, u grinderů je sympatické, že se alespoň nestydí za to, že prostě a jednoduše chtějí hrát bordel. Jak nám ovšem praví jedno provařené, stále však pravdivé pořekadlo, nic se nemá přehánět. Existují totiž i borci, kteří nemají zábrany a neváhají onu snahu o bordel dohnat ad absurdum, výsledkem čehož jsou pak totálně neposlouchatelné chlívy, jaké lze jen stěží brát jinak než jako bizarnosti pro zasmání.

Do nějaké takové sorty spadá rovněž sebranka s romantickým názvem Fecalizer… jako kdyby snad tohle mexické trio chtělo už předem upozornit, že tady se bude hrát těžká fekálie. Dobře, uznávám, že tihle borci ještě ani zdaleka nejsou tou největší žumpou, jakou jsem kdy v tomhle žánru slyšel, přesto už je jejich muzika skoro na hraně a opravdu jí nechybí mnoho, aby tu hranu, kdy se to ještě dá pořád považovat za hudbu, překročila. I tak si ovšem nedokážu představit, že by měl jejich majstrštyk “Zombie Mankind Extermination” poslouchat nebo dokonce kupovat kdokoliv jiný než ti nejzarytější a nejotrlejší goregrindeři, kteří touží po tom mít doma ve sbírce ty největší možné vepřoviny, jaké jsou schopní najít.

Fecalizer (ten název mě fakt baví, vážně) tu svojí brutalitu drhnou už 11 roků, což vlastně není zas až tak málo, a za tu dobu nastřádali již pěkných pár účastí na různých splitech, ve všech případech ovšem s kapelami, jež jsou asi tak stejně známé jako samotní Fecalizer… popravdě, když jsem si to všechno na Encyclopaedia Metallum proklikal, znal jsem jen jednu jedinou sebranku, a sice Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis, protože ten jejich název je tak šílený, že na ně člověk prostě už někdy musel narazit. Zpátky ovšem k našim Fekálníkům, kteří se v letošním roce po splitkovém maratonu dofekálničili k první regulérní řadovce – a tou je právě “Zombie Mankind Extermination”.

A co přesně tedy “Zombie Mankind Extermination” nabízí? V jádru se nejedná o nic jiného než úplně klasické výrazivo svého stylu – maximální brutalita, trochu zahuhlaný sound, extrémní muzika, nahulená baskytara a maximální brutalita (já vím, že tu už jsem jednou říkal, ale v tomhle případě nebude vadit si to ještě jednou zopakovat). A jako správně prohnilá třešnička na tomhle dortíku z vnitřností a krve samozřejmě nesmí chybět guturální chrchlání, jež je v podání frajera s přezdívkou Necro Cannibal tak hrubé, až si i já začínám říkat, jestli se to ještě pořád dá nazvat zpěvem, ačkoliv mám tuhle laťku oproti většině lidí hodně posunutou. Tak jako tak, snad ani není třeba dodávat, že mu nebudete rozumět jediné slovíčko… a to ani v případě, když máte před sebou při poslechu textu. Upřímně se mi fakt moc nechce věřit tomu, že v tom ta slova vážně jsou…

Jediné, co celý ten chlív aspoň trochu nabourává a usměrňuje do trochu stravitelných mezí, jsou kytarová sóla, jichž sice na “Zombie Mankind Extermination” z obecného hlediska není moc, ale na poměry grindcoru jich je tam vlastně relativně dost. Suverénně nejzábavnější moment celé placky je však pro mě parádní (nejspíš) klavírní intro “Brutal Revenge”, které má pěknou hororovou atmošku, přesně jak z nějaké post-apokalyptické zombie depky. Ale když takováhle věc na grindové fošně o několik koňských délek převyšuje vše okolo, tak to možná není úplně nejlepší vysvědčení…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.