Butchers (2020) 24.6.2021 H.  Klasické hixploitation schéma – parta mladých hezkých lidí jede mimo civilizaci, kde natrefí na bandu sadistických buranů – snad ani nemůže zklamat. Viděli jsme to už tolikrát a v tolika bijácích, přesto jde o osnovu, která prostě neomrzí. Tentokrát se na daný subžánr podívali hoši z Kanady a svému snažení dali výmluvný název: „Butchers“. Asi nemá cenu se nějak zásadně bavit o ději, protože ten základ už jsem vlastně prozradil v předešlém odstavci. Záporáci se nám jako vždy představí v intru, kde sejmou první dvě oběti, a potom se posuneme v času o kus dál, kdy na scénu přijíždí ústřední čtveřice kladných postav. Na zapadlé okrsce jim zkape auto, omladina se okamžitě rozdělí, aby se to lépe likvidovalo, a začne show.
The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021) 21.6.2021 H.  Říkal jsem to tu už několikrát, ale nemám problém to zopakovat znovu. Série „The Conjuring“, svému komerčnímu úspěchu navzdory, není moc dobrá. Všechny ty spin-offy jako „Annabelle“, „The Nun“ nebo „The Curse of La Llorona“ jsou přinejlepším průměr. Řemeslně dobře udělaný a produkčně zvládnutý, ale obsahově nanejvýš průměr a leckdy s hodně odřenýma ušima. A někdy ani to ne, protože třeba první „Annabelle“ anebo „Annabelle Comes Home“ se fakt nepovedly. Oba ústřední díly celého univerza, tedy „The Conjuring“ a „The Conjuring 2“, lze nicméně považovat za to rozumnější, co na poli moderního nadpřirozeného hororu postaveném na lekačkách vzniklo. Jasně, oba bijáky měly svoje mouchy. Jednička se mi v první polovina zdála hrozně nudná a natahovaná a dojem zachránilo až vyšponované finále.
Ninja bugeicho momochi sandayu (1980) 18.6.2021 H.  „Ninja bugeicho momochi sandayu“ je jedním ze známých samurajských filmů z osmdesátých let, jichž se ve své době v Japonsku točily hromady. Dovolil bych si tvrdit, že tento lze považovat za kultovní i v našich končinách, kde byl uveden jako „Šogunovi nindžové“. Věřím, že spoustě z vás, především těm dříve narozeným, bude tenhle kousek přinejmenším povědomý a třeba si někteří dokonce vybaví jméno Hiroyuki Sanady, který tady a i v dalších japonských filmech té doby bitkoval jak pán. Jak už tomu u podobných japonských snímků často bývá, děj je poměrně nepřehledný a člověk se místy musí docela snažit, aby se chytal. V základě jde asi o to, že pán Hideyoshi se pokusí zničit konkurenční klan Momochi.
30 Days of Night: Dark Days (2010) 13.6.2021 H.  Upírské řežbě „30 Days of Night“ se dostalo – a vlastně docela zaslouženě – solidního ohlasu. Odříznutý zapadákov na Aljašce, třicet dnů bez denního světla, tuny sněhu a hromádka agresivních vyhladovělých upírů proti nic netušícím usedlíkům dávaly dohromady zajímavou výchozí situaci, z níž se podařilo vytěžit zábavný horor. Nebál se krve, měl slušné tempo, některé dost povedené scény i solidní atmosféru dlouhé sněžné noci, a i když se nevyvaroval několika slabších míst, klady pořád převažovaly nad zápory. Když k tomu připočteme, že také finančně se snímku vcelku dařilo, pak asi nikoho nemůže překvapit, že došlo i na druhý díl. Pokračování s podtitulem „Dark Days“ však bohužel patří k těm dvojkám, u nichž by bylo lepší, kdyby vůbec nevznikly a kdyby zůstalo jen u jednoho filmu. Jde totiž jen o slabý odvar prvního bijáku, který luhuje původní ideu a ... The Children (1980) 9.6.2021 H.  Řekl bych, že „The Children“ z roku 1980 býval svého času docela zapadlý a snad i skoro zapomenutý béčkový kousek. Není úplně divu, protože snímek nemůže nabídnout nějaké výraznější kvality, které by jej předurčovaly ke kultovnímu statusu, ani se na něm nepodílela žádná známější hororová jména (snad kromě skladatele, viz níže). Také o nějaké dobové popularitě, ať už v jakkoliv relativním měřítku, se moc nedá mluvit, poněvadž svého času se dočkal jen limitovaného uvedení v kinech a následně putoval na VHS. Z obskurity na světla žánrových reflektorů jej vytáhla až nechvalně proslulá společnost Troma Entertainment, která „The Children“ o mnoho let později odkoupila a ujala se distribuce filmu. Díky tomu se o „The Children“ někdy mluví jako o tromácké záležitosti, ale myslím si, že takové označení není na místě, jelikož Troma se na výrobě filmu nijak nepodílela.
Stir of Echoes: The Homecoming (2007) 2.6.2021 H.  „Stir of Echoes: The Homecoming“ je typický příklad dvojky, o niž se nikdo neprosil, nikdo ji nepotřeboval a nikdo ji nechtěl, a přece jsme ji dostali. A dle očekávání – nikomu její natočení neprospělo. První „Stir of Echoes“ z roku 1999 se asi nedá považovat za žánrovou klasiku, ale byl to dost v pohodě biják na to, aby si nezasloužil podobné umělé natahování, protože dvojka na svého předchůdce důstojně nenavazuje ani v nejmenším. Hlavně ale byla jednička „Stir of Echoes“ pevně uzavřeným snímkem, v němž se všechno vyřešilo. Bylo na něm poznat, že jakékoliv pokračování se rozhodně nezamýšlelo.
Stir of Echoes (1999) 29.5.2021 H.  Na duchařiny tu pičuju docela často. To jste si už asi zvykli, pokud se ve zdejším filmovém koutku hrabete pravidelněji. Sice dost často dodávám, že i mezi supernatural horory se tu a tam najdou slušné kousky, ale konkrétní příklady jsem tušil nikdy nedal, ani jsem tu žádný takový doposud nepředstavil, tudíž by se mohlo zdát, že se jedná o alibistickou floskuli, abych nevypadal zaujatě. Ale ono pár solidních počinů skutečně existuje. A nyní konečně nastal čas, abychom se zde podívali i na něco rozumnějšího z toho subžánru. Ústřední postavou „Stir of Echoes“ je Tom Witzky.
The Breed (2006) 25.5.2021 H.  Subžánr zvířecího hororu rozhodně nepatří k těm okrajovým. Ne nutně co do masové popularity, byť nepochybně ukrývá i pár velmi úspěšných snímků, ale přinejmenším co do obliby v řadách hororových fandů i co do obliby u tvůrců. Většinou jde sice o totální braky, ale nemůžete popřít, že se těchto snímků točí mraky. Některá zvířátka jsou pro mordování využívána mnohem častěji než jiná – žraloků, pavouků, krys, hmyzáků a podobné havěti už se na plátnech a obrazovkách proháněly hromady. Nepříliš využívaní jsou však podle mého psi. Vzhledem k tomu, jakou roli psi zastávají v západní společnosti (a čínském jídelníčku) – vždyť kolik lidí má doma nějaký běhající štěkanátek jako mazla – bych čekal, že jejich využití v hororech bude výrazně vyšší.
Silent Trigger (1996) 20.5.2021 H.  Švédský bijec Dolph Lundgren nepochybně patří mezi známé akční hvězdy konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Paradoxně ale na rozdíl od svých kolegů jako Schwrazenegger, Stallone, Van Damme, Seagal a dalších nemá na svém kontě žádný skutečně dobrý nebo alespoň kultovní snímek, v němž by zazářil v hlavní roli jako velký akční hrdina. Asi nejblíže k nějakému statusu mají „Rocky IV“ a „Universal Soldier“, ale v obou hrál Dolph záporaky a nebyl za hlavní hvězdu. Na rozdíl od svých akčních souputníků se tedy tenhle urostlý Švéd „udělal“ na čistokrevných béčkách a spíš průměrných filmech. Kanadský počin „Silent Trigger“ přišel v době, kdy už byl akční žánr na ústupu a jeho zlatá éra pryč. Možná i díky tomu nejde o příliš akční snímek, ačkoliv byste to od zářezu s Lundgrenem v hlavní roli asi čekali a ačkoliv je tak běžně ... Darkness (2002) 17.5.2021 H.  Španělský režisér Jaume Balagueró se postupem času stal na poli hororu docela známým jménem. Proslavil se především díky zombie / found footage filmu „“, který se dočkal i dalších tří pokračování, z nichž Balagueró točil ještě dvojku a čtyřku. Řekl bych, že se dodnes jedná o jeho nejznámější a co do dopadu nejvýraznější počin. My se dnes ale podíváme na jeden kousek z ranější tvorby, jeho celkem druhý celovečerák „Darkness“. Pod tímhle nepříliš originálním názvem se ukrývá pokus o komorní atmosférický horor. Což na první dobrou může znít slibně, ale realita je bohužel taková, že zůstalo spíš u toho pokusu.
Psycho Goreman (2020) 13.5.2021 H.  „Psycho Goreman“ má relativně slušný ústřední nápad. Představte si monstrum, jehož nejoblíbenější kratochvílí je ničení světů a masakrování čehokoliv po tisících. Máte? Tak teď si představte, že tohle monstrum dostane na hraní malý oprsklý fakan, jehož nejoblíbenější zábavou je srát všechny okolo. Z takhle absurdní premisy vám musí být okamžitě jasné, že „Psycho Goreman“ se nehodlá brát úplně vážně. Naštěstí. Kdyby někdo natočil film o malé holce ovládající obludu pomocí kouzelného šutru a chtěl po vás, abyste jej brali seriózně, asi by to neklaplo. Alespoň u mě tedy ne. Na druhé straně, námět o malé holce komandující mimozemské hovado může i navzdory nevážnému pojetí lehce sklouznout do trapasu.
The Descent: Part 2 (2009) 10.5.2021 H.  „The Descent: Part 2“ je přesně tím druhem pokračování, o nějž se nikdo neprosil, nikdo jej nechtěl a nikdo jej nepotřeboval. Přesto vzniklo. Dokonce i za účasti lidí od prvního dílu – vrátily se herečky a střihač Jon Harris se tentokrát ujal režie. Výsledek sám o sobě špatný není a na poměry na sílu dělaných dvojek „The Descent: Part 2“ vlastně dopadlo ještě docela dobře. Aby ale mohlo vzniknout pokračování tak uzavřeného snímku jako „The Descent“, padla za oběť část logiky a konzistence. Pachuť zbytečnosti se pak s „The Descent: Part 2“ táhne už z definice. Tak či onak, návrat do jeskyně, jejímiž útrobami se prohánějí zdegenerované lidožravé oblůdky, přesto proběhl.
The Descent (2005) 6.5.2021 H.  Jeskynní horor je poměrně zvláštní disciplína. Rád bych řekl, že mám tenhle subžánr rád, ale pokud bychom oblibu měřili dle počtů filmů, které člověk považuje za povedené, tak to tvrdit nemůžu. Jeskynních hororů, o nichž bych mohl s klidným srdcem říct, že se mi líbily, jsem viděl minimum. Přesto mi tenhle subžánr přijde zajímavý a hlavně má podle mě veliký potenciál. Prostředí jeskyně totiž k hororu padne jak ulité. Tma, stísněné prostory, malá skupina lidí pod psychickým i fyzickým tlakem a také nevědomost toho, co bude následovat za dalším rohem – všechny tyhle atributy může jeskynní horor využívat naplno a vytvořit z nich klaustrofobickou atmosféru. Málokterému se to nicméně daří. Nebojím se ale prohlásit, že britský kousek „The Descent“ patří k těm nejpovedenějším, s nimiž jsem měl tu čest.
Torbellino de hostias (2009) 3.5.2021 H.  „Torbellino de hostias“ je důkazem, že španělská produkční společnost Eskoria Films ve svém portfoliu nemá pouze krvavé splatter kousky jako „Fist of Jesus“ nebo „Brutal Relax“. Zde lze totiž jasně vidět, že tihle uličníci z Pyrenejského poloostrova nehoří jen láskou ke krvavým hororům, ale i k oldschoolovým akčním filmům. Přesně takové totiž „Torbellino de hostias“ je – pocta staré akční škole. Snímek se ani nijak nesnaží tuto skutečnost skrývat, právě naopak – dává ji na odiv a činí z ní jednu ze svých největších předností. A vlastně úspěšně, protože jestli máte rádi staré martial arts bitky, „Torbellino de hostias“ vás s dost velkou pravděpodobností bavit bude. Příběh nabízí jen tu nejnutnější zápletku, aby šlo nějak obhájit dvacetiminutovou nonstop mlátičku. Snad jedinou invencí v tomto ohledu je, že jde vlastně o film ve filmu. ... Gargoyle (2004) 30.4.2021 H.  Když saháte po filmu, pod nějž se režijně podepsal sám Jim Wynorski, tak existují jen dvě možnosti. Tou první a výrazně bolestivější variantou je, že nemáte tušení, kdo to je Jim Wynorski. V takovém případě pro vás bude následující hodina a půl velmi nepříjemná a s největší pravděpodobností to ani nebude hodina a půl, protože to vypnete mnohem dříve. Druhou možností je, že naopak moc dobře víte, jaký kanón Jim Wynorski je, jste fanoušci zetkové kinematografie a dostali jste zrovna náladu si zkurvit den / o další kousek zkurvit vkus / dokurvit hromadu dalších mozkových buněk. Kdo ale potřebuje mozkové buňky? Hlavní je se pořádně zasmát a Jimovy perly (tuhle sice natočil pod pseudonymem Jay Andrews, ale to nehraje roli) jsou pro tenhle účel jako stvořené.
Hosts (2020) 27.4.2021 H.  Britský horůrek „Hosts“ si už za poměrně krátkou dobu své existence stihl vybudovat pověst brutálního a krvavého snímku. Poslední dobou se mi zdá, že horory bývají vyměklé jako moče, takže jakmile se okolo něčeho šíří zvěsti o násilné podívané, začne mě to zajímat. Typicky ovšem zůstávám skeptický a předpokládám, že ty zvěsti budou přehnané, protože lidi jsou taky vyměklé moče a spousta joudů se rozbrečí při dvou kapkách krve. Skeptický jsem zůstal i v případě „Hosts“ a vlastně jsem dobře udělal. Základní premisa „Hosts“ vypadá dost jednoduše. Jsou Vánoce. Máme rodinku v baráku, a to v následujícím složení: otec, matka, dcera a dva synové. Rodiče už jsou postarší a dvě děti (dcera a syn) dospělé.
Yummy (2019) 24.4.2021 H.  Zombie filmy jsou jako… zombie. Jeden nemrtvý zmetek sám o sobě nebývá zas až tak nebezpečný, obzvlášť jedná-li se o chodce ze staré školy. Modernější zombie-sprinteři bývají nebezpečnější, ale furt se to dá zvládnout. Síla zombies ovšem netkví v kvalitě, nýbrž v kvantitě. Když se na nebohou oběť sápe celá armáda nemrtvých, typicky to pro dotyčného nebývá moc dobré znamení. Zombie horor jakožto žánr volí podobnou strategii. Nesází na menší počet dobrých snímků – radši dává přednost hromadné béčkové produkci. Žádnou statistiku na to samozřejmě nemám (a kdyby ji někdo měl, tak by mě rozhodně zajímala), ale pocitově bych si tipl, že zombie patří k nejrozšířenějším hororovým subžánrům, pravděpodobně vedle duchařin a klasického slasheru.
Shookum Hills (2021) 21.4.2021 H.  Bijáky s nějakou příšerou mám rád a klidně si můžete myslet, že si tím něco kompenzuju. I kdyby, nic to nezmění na skutečnosti, že dalším kouskem s obludou na plátně (obrazovce) nikdy nepohrdnu. Tenhle subžánr nicméně hojně láká i průměrné nebo rovnou podprůměrné tvůrce, takže se člověk občas může pořádně spálit. A tím myslím spálit o nekvalitu sledovaného kousku, nikoliv o ohnivý pšouk přítomného monstra. Nyní si povíme o tom, jestli k těmhle méně povedeným titulům patří i „Shookum Hills“, někdy též známé jako „The Devil Below“, anebo se naopak jedná o slušný přírůstek… Námět je veskrze neoriginální, ale to podle mě v případech jako tenhle pranic nevadí. Zde máme opuštěné bývalé důlní městečko a v okolí bandů vidláků, kteří se intenzivně snaží odehnat jakéhokoliv zvědavce, co se sem nachomýtne.
Live Animals (2008) 18.4.2021 H.  Když nějaký film musí lokální distributor už na obalu propagovat kravskými výkřiky, že jde o ještě brutálnější podívanou než (v tom případě „Saw“), je vysoce pravděpodobně, že to brutálnější nebude a že půjde o naprostou píčovinu. Zvlášť když se ještě tahle perla snaží diváka přesvědčit, že vznikla na základě skutečných událostí. „Live Animals“ takové předpoklady naplňuje zcela bezezbytku. Při pohledu z úplné dálky a bez znalosti jakéhokoliv kontextu se „Live Animals“ může tvářit, že nabídne uspokojivé torture porn. Tématika obchodu s lidmi, nějaké to týraníčko a ponižováníčko plus s trochou tolerance docela slibný plakát teoreticky mohou vzbudit nějaká očekávání. Už první minuty snímku vás ale rychle vyvedou z omylu.
The Call (2020) 15.4.2021 H.  Horůrek se vcelku obyčejným názvem „The Call“ se snaží sebe sama prodat především skrze účast dvou známých hororových veteránů. Lin Shaye nikdy nepatřila k hvězdám, ale svoje roličky, byť někdy docela epizodní, si odkroutila i ve velkých a zavedených sériích jako třeba „Critters“, „A Nightmare on Elm Street“, „Insidious“, „The Grudge“ nebo „2001 Maniacs“. Jejího manžela zde hraje Tobin Bell, jenž toho má na kontě taky víc, ale o jeho nejvýraznějším zářezu, jehož prostřednictvím si zajistil žánrovou nesmrtelnost, není třeba diskutovat – samozřejmě mám na mysli Jigsawa ze série „Saw“. Účast těchto dvou platí za suverénně největší tahák „The Call“ a také ji film okázale dával na odiv prakticky kdekoliv a kdykoliv mohl. No, jak se asi dalo čekat, o moc víc toho snímek nedokáže nabídnout…
|
